Boží instituce manželství a její porušení Římem
Staré pořekadlo, které říká: „Ruka, která kolébá kolébku, vládne světu," by mělo spíše znít: „Ruka, která ovládá manželství, vládne světu." Ještě než budeme kriticky studovat nadvládu katolické církve nad manželstvím prostřednictvím jejích zákonů, musíme vidět, že manželství přišlo přímo od samotného Stvořitele. Jako Stvořitel a svrchovaný Pán nad svým stvořením, Bůh ve své moudrosti ustanovil a přikázal, že muž a žena mají ve správný čas opustit rodiče a vzít se: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem."
Písmo ukazuje, že se od počátku ženili a vdávaly jak věřící , tak i nevěřící , neboť manželství je nařízením pro všechny lidi. Lidé nemohou tento stvořitelský příkaz odhodit nebo ukončit. Bůh si používal rodiny, rody, království a státy jako nástroje k usnadnění, prosazování a dohlížení nad manželským svazkem. Ale jako následek hříšné přirozenosti padlého člověka bylo toto ustanovení trvalé monogamie jako posvátného zákona manželství v různé míře porušováno. I někteří z Božího lidu následovali zkažené normy společností, spíše než Boží zákony. Když království či státy dovolí, aby manželství upadlo v pohanění, Boží soud spočívá nad těmito institucemi a jejich společnostmi.
Pán Ježíš Kristus zdůraznil stvořitelský příkaz a vysvětlil, jaká je Boží vůle pro Jeho lid: „A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Manželství pravých věřících by měly, jako světlo padlému světu, odrážet jednotu, která je mezi nimi a jejich Pánem. Pravý Boží lid by měl být předním nástrojem, který si Bůh používá pro pozdvihnutí manželství, neboť právě Jeho lid má zjevení Písma a moc Ducha svatého. Žádná církev ani takzvaná církev nemá autoritu k vytváření zákonů týkajících se platnosti manželství nebo jeho zrušení. Manželství je stvořitelským nařízením určeným celému lidstvu.
O způsobu vedení svatebního obřadu Boží Slovo nic neříká. Obřady se liší v různých národech, ale nikdy by neměly být nahlíženy jako něco více, než veřejné uznání vztahu, do kterého před Bohem, svým Stvořitelem vstupují muž a žena. Manželství je přece jen záležitostí, která s sebou nese jak veřejné tak i soukromé závazky, a tak je nezbytné a vhodné mít nějaký obřad, a to veřejný, aby o jeho opravdovosti nemohly být žádné pochybnosti.
Ačkoli katolická církev vysluhuje formální uzavření manželství (jakožto Boží ustanovení ve svém základním významu a způsobu), její zákony a praxe se zcela liší. Řím prohlašuje, že má nad manželstvím absolutní autoritu, a tak nad ním, jeho platností a anulací užívá svou legislativu. Například papež Leo XIII se pokusil obhájit přivlastněnou autoritu nad institucí manželství, když prohlásil:
„Proto, když Kristus potvrdil manželský svazek a povýšil jej na svátostní dokonalost, svěřil Církvi veškeré zákonodárství týkající se této věci.“
V Kodexu kanonického práva Řím tvrdí: „Případy manželství pokřtěných náleží podle vlastního práva církevnímu soudu.“ Ohledně stanovení základu pro své dalekosáhlé prohlášení, že manželství patří jen jí, je církev poměrně jednoznačná. Takto tvrdí:
„Avšak milost, která přivádí přirozenou lásku k dokonalosti, potvrzuje nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje ty, jež jsou spojeni manželstvím, sám Kristus, původce a dokonavatel posvátných svátostí, pro nás vysloužil svým utrpením. Apoštol Pavel to oznámil, když řekl: ‚Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval‘ a přímo dodal: ‚Toto je ta velká svátost, ale já hovořím v Kristu a církvi.‘“
Toto prohlášení je smyšlená lež. Důkaz je v textu Písma: „Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi.“ Apoštol upozorňuje, aby si žádný člověk nemyslel, že to vztahuje na manželství. Věc, kterou apoštol zdůrazňoval, je: „Kristus hlavou církve - ona je jeho tělem a on jejím ochráncem.“ Vysvětluje, že tato pravda je plněji vyjádřena jako „velké tajemství“, čímž chce říci, že Kristus vdechuje do církve svůj život a sílu. Vykládat tato slova tak, aby znamenaly, že manželství je „velkou svátostí“, a tak postavit oporu pro katolické prohlášení o moci nad manželstvím, je jedním z největších příkladů překrucování Písma. Římská církev zaměnila slovo „tajemství“ za slovo „svátost“. Bylo to kvůli Jeronýmově překladu Bible – Vulgátě. Katolická církev tedy na nepřesném překladu slova v Bibli postavila celou svou teologii, v níž prohlašuje absolutní moc nad nejintimnějšími a nejosobnějšími vztahy miliónů lidí. Když se člověk podívá na spoušť, kterou tato chyba vyvolala v životech těch, kdo patří do katolické církve, je jasné, že nejde o maličkost. Kolik bolestí a obtíží způsobila těm, kdo se pokouší žít svá manželství pod právní mocí církve. Avšak katolická církev je v zastávání svého prohlášení tak neústupná, že ukládá kletbu na každého, kdo popírá, že manželství je doopravdy svátostí:
„Pokud kdokoliv tvrdí, že manželství není ve skutečnosti jednou ze sedmi svátostí evangelijního zákona, ustanovena Kristem Pánem, ale že byla vytvořena člověkem v církvi a že neuděluje milost, budiž anathema.“
Římskokatolické zákony týkající se manželství šokují každého, kdo zná podstatu manželství, jako daru pocházejícího od samého Stvořitele. Podle Písma má být respektováno ve všech svých složkách: „Manželství ať si všichni váží. Manželské lože je bez poskvrny, smilníky a cizoložníky však čeká Boží soud.“ Je to instituce vytvořená Bohem tak, aby muž a žena v každé obyvatelné části světa měli svobodnou možnost spojení tímto svazkem. Je to příkaz Boha, a ne žádné církve. Manželství by mělo být všemi ctěno a nemělo by být nikomu z těch, pro které je Bůh ustanovil, odpíráno. Má být v úctě, neboť Bůh ho pro člověka zřídil již na počátku. Sám oddal a požehnal první pár, první rodiče, a tak ukázal všem lidem, aby v otázce tohoto velkého ustanovení hleděli k Bohu. Je to tak jasné, že by jeden řekl, že by tedy všichni lidé měli souhlasit. Ale Římská církev nesouhlasí. Se všemi výše uvedenými odvěkými znaky manželství je Římskokatolická církev v silném rozporu. První rozdíl se objevil ve 12. století, kdy papežský Řím získal kontrolu nad manželstvím a začal právně posuzovat platnost, nebo neplatnost všech manželství – jak králů, tak poddaných. Tím, že katolická církev převzala na ve své touze po moci vládu nad manželstvím, získala jeden z nejvlivnějších nástrojů, kterým může ovládat katolíky po celém světě. V Kodexu kanonického práva z roku 1983 Vatikán svou moc nad manželstvím upevnil. Byl například ustanoven minimální věk pro vstup do manželství: „Muž před dovršeným šestnáctým rokem věku, žena před čtrnáctým, rovněž dovršeným, nemohou platně uzavřít manželství.“ Podle katolického práva je dále manželství s nepokřtěnou osobou právně neplatné.
„Neplatné je manželství mezi dvěma osobami, z nichž jedna je pokřtěna v katolické církvi nebo do ní přijata neodpadla od ní formálním úkonem, a druhá osoba je nepokřtěná.“
Tentýž Vatikán také uzákonil, že sexuální neplodnost ať na straně muže nebo ženy, manželství zneplatňuje.
„Neschopnost k souloži, předchozí a trvalá, ať na straně muže nebo ženy, ať absolutní nebo relativní, zneplatňuje manželství co do jeho podstaty.“
Papež si dále ponechává právo na zrušení manželství, ve kterém chybí pohlavní soužití, i když si to někdo z manželů nepřeje. Kánon 1142 stanoví:
„Nedokonalé manželství mezi pokřtěnými nebo mezi stranou pokřtěnou a nepokřtěnou může zrušit papež, a to ze spravedlivého důvodu, na žádosti obou stran nebo jen jedné, i proti vůli druhé strany.“
Zatímco veřejné uznání vztahu je pro manželství klíčové, Vatikán v Kánonu 1130 ustanovuje i tajná manželství: „Ze závažného a naléhavého důvodu může místní ordinář dovolit, aby manželství bylo uzavřeno tajně.“ Takovéto „tajné manželství“ je tak zahalované a utajované, že Vatikán oficiálně prohlašuje: „Tajně uzavřené manželství se zaznamenává pouze ve zvláštní knize uchovávané v tajném archivu kurie.“ Toto je jen malá část z více než 110 zákonů, které kardinálové a biskupové Římské církve předepisují katolíkům po celém světě.
Vatikán ohledně manželství jedná, jako kdyby měl moc Boží – například ve výše uvedené citaci o moci papeže rozloučit sexuálně nenaplněné manželství i v případě, že s tím jeden z manželů nesouhlasí. Kdyby byla tato údajná moc jen teoretická a jen v rámci papežské církve, bylo by to sice stále nepřijatelné, i když předpokládatelné. Problém je v tom, že moc Vatikánu je jak nad církví, tak i nad státem. Vatikán, jakožto suverénní stát, je uznáván dalšími 174 národy, s nimiž si vyměňuje vyslance. S některými z těchto států také právně vstoupil do takzvaného „konkordátu“. „Konkordát“ je mezinárodní smlouva právně svazující smluvní stát s Vatikánem Římskokatolické církvi a katolíkům zaručuje taková „práva“ jako uctívání, vyučování lidí v jejich náboženství a uznání Vatikánských práv v oblasti manželství a jeho anulace. Tohoto posledního činitele – kontroly manželství napříč národy – si všímají i sekulární akademické spisy. Citujeme z The International Journal of Not-for-Profit Law:
„Katolická církev (ve většině latinsko-amerických zemí) byla v podstatě jedinou církví, která měla vlastní právní zastoupení, a nespadala pod vládní zákony a nařízení. Na katolickou církev se vztahovalo jen její kanonické právo. Smlouvy katolické církve s vládami nebyly normovány žádnými právními předpisy ani předpisy výkonné moci, nýbrž dohodami a smlouvami s Vatikánem. Jiné církve vůbec nemohly, co se týče rozsahu jejich existence či působení, vstupovat do takovýchto smluv, protože samy nebyly nezávislými vládnoucími subjekty.“
Dlouholeté vatikánské ambice a touha ve všech detailech neustále ovládat „své“ lidí se nezměnily, ani co se týče vztahu nejintimnějšího – manželství. Znamená to, že uvolnit se z této nadvlády nad katolickým manželstvím nejde bez evangelia. Podle evangelia jsou muž a žena postaveni do stavu svobody, ve kterém jsou svobodni od římskokatolického jha manželského zákona i kruté kontroly, jež vyžaduje. Muž a žena mají nádhernou povinnost v této svobodě pevně stát a držet se evangelia milosti a osvobození, které z něj plyne. Pro katolíky je to základní cesta k osvobození se ze jha svázanosti.
Vatikánská kontrola nad manželstvími a nad manželským ložem je obzvláště manipulativní v takzvaných „smíšených manželstvích“. Smíšená manželství byla a stále jsou jednou z nejúspěšnějších cest, jak zvýšit počty lidí, kteří přijímají katolický způsob života. Vzpomínám si, jak jsem tyto katolické zákony po celých jedenadvacet let mého kněžství v Trinidadu striktně vyžadoval. Vysluhoval jsem manželství za manželstvím, před nimiž snoubenci vyplnili formuláře s prohlášením, že všechny děti narozené v daném manželství budou přivedeny do katolické církve. Toto je katolické právo: „Bez výslovného dovolení příslušného představeného je zakázáno manželství mezi dvěma pokřtěnými osobami, z nichž jedna je pokřtěna v katolické církvi nebo je do ní po křtu přijata a formálním úkonem od ní neodpadla, druhá osoba patří do jiné církve nebo církevní společnosti, která není v plném společenství s katolickou církví.“ Skutečně to vyjasňuje kánon č.1125:
„Toto dovolení může udělit ordinář, jestliže je pro ně spravedlivý a rozumný důvod; udělí je až po splnění následujících podmínek: 1. katolická strana prohlásí, že je připravena chránit se nebezpečí odpadu od víry a poskytne upřímný příslib, že se ze svých sil bude snažit, aby všechny děti byly pokřtěny a vychovány v katolické církvi; 2. o těchto příslibech katolické strany se včas uvědomí druhá strana tak, že bude známo, že si je opravdu vědoma příslibů a povinností katolické strany; 3. obě strany se poučí o účelu a podstatných vlastnostech manželství, které žádný z uzavírajících nesmí vylučovat.“
Když se ve Spojených Státech Amerických Řím poprvé pustil do získávání protestantů na stranu katolicismu, bylo přilákání skrze smíšená manželství jednou ze strategií dokumentovaného plánu. V roce 1810, římskokatolický biskup Brute napsal zprávu, kterou zaslal zpět do Říma, ve které pod tématem „Konverze protestantů“ napsal: „Je potřeba vzít v úvahu tyto druhy konverzí: Skrze přímé učení. Skrze vyučování mezi katolíky. Skrze smíšená manželství…“ Žel tyto humanistické plány jsou při rozhojňování moci Říma docela úspěšné, a právě smíšená manželství jsou jedním z nejúspěšnějších prostředků. Tato nebiblická praxe se však naprosto liší od prostředků budování Božího království, které ukazuje Písmo. Pán Ježíš Kristus prohlásil: „Mé království není z tohoto světa.“ Není politickou institucí, která je řízena světskými zákony, jimiž by si podrobovala stále více osob. Jeho království je duchovní systém, který je řízený Pravdou. Prostředek, který si Bůh používá pro jeho rozšiřování, je evangelium milosti.
Podle Bible, máme, co se týče rozvodu, čtyři hlavní tvrzení Pána Ježíše Krista. Dvě z nich ukazují naprostou opozici k rozvodu, zatímco další dvě naznačují přijatelnost rozvodu na základě sexuální nevěrnosti a právo na nový sňatek pro nevinnou stranu. Před Bohem je manželství celoživotní vztah, který nemá být ukončen lidským činem. Základní božské právo manželství je, že muž má opustit otce a matku a má přilnout ke své ženě. Povaha manželské smlouvy tkví v tom, že dvě osoby spojené v tomto svazku se stanou jedním tělem: „Proto muž opustí otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo´ A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, člověk nerozděluj.“ Manžel a manželka, spojeni Božím nařízením, nemají být rozděleni žádným lidským prohlášením. Bůh řekl, že nenávidí rozvod. Boží dokonalou vůlí je ochrana společnosti a budoucích generací prostřednictvím ochrany manželství. Bůh bude velkou pomocí každému, kdo bude chtít udržet a posílit manželství, kde se manželé odcizili. Pro rozvod a opětovné manželství jsou jen dva možné důvody. Když dojde k sexuální nevěře, může být pár rozveden, protože nevěra manželský vztah již poškodila a rozvod je jen formálním oznámením toho, co se stalo. „Proto vám říkám, že kdo by se rozvedl s manželkou z jiného důvodu než kvůli smilstvu a vzal si jinou, cizoloží; také ten, kdo si vezme rozvedenou, cizoloží.“ Ježíšův zákon vrátil člověka do stavu vnitřní integrity, jakou měl na počátku – zákon manželské lásky byl od samého počátku. Když uvažujeme nad zlem, kterého se na rodinách a národech dopouští papežský zákon o anulování manželství a svévolné civilní rozvody, které jsou dnes tak běžné, můžeme vidět, jak moc se tento Kristův zákon zasazuje o prospěch celého lidstva.
Katolická církev prohlašuje, že všechna manželství mezi pokřtěnými lidmi jsou v podstatě svátostí. Kanonické právo opakovaně zdůrazňuje: „Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí.“
Tím, že prohlašuje manželství za svátost, katolická církev říká, že to je instituce, prostřednictvím které Bůh dává milost a nad kterou má církev kontrolu. Řím ustanovuje hierarchii manželství, ve které jsou katolická manželství postavena nad ostatními manželstvími. Občanské sňatky mohou být z pohledu katolického zákona považovány za neexistující a neplatné. Na manželství mezi katolíkem a nekatolíkem, kteří nebyli oddáni katolickým knězem, se nahlíží jako na neplatné a je to pouze záležitostí času, než mohou být manželé osvobozeni od své manželské smlouvy.
Celé pojetí manželství jako svátosti má vybudovat systém, ve kterém by katolická manželství převyšovala ostatní manželství a měla před nimi přednost. Katolíci jsou od dětství připravováni na přijetí myšlenky, že manželství musí být uzavřeno před knězem, a na manželství, která takto uzavřena nebyla, hledí skrz prsty. Fakt, že toto učení je v katolickém systému uplatňováno, je velmi závažný, protože pokud manželství nebylo uzavřeno před knězem, je velmi snadné získat prohlášení o anulaci manželství. Manželství, které oddával kněz a je zvané svátostí, je mnohem těžší anulovat.
Katolická církev neustále prohlašuje, že pro manželství, které je zákonně uzavřeno mezi pokřtěnými, neexistuje rozvod. Studie římského práva ohledně anulace však ukazuje, jak vyspělá technická dovednost a vynalézavost je při udělování výjimečné církevní anulace používána. Anulace je vlastně v praxi totéž, co rozvod. Tento zákon jde až za hranice pojetí rozvodu. Katolická církev při udělování anulace zákonně prohlašuje, že manželství nikdy neexistovalo. To znamená, že člověk se může ocitnout v absurdní situaci: Byl ženatý a měl z tohoto manželství děti – což je zjevný důkaz manželství – a teď je o tomto manželství prohlášeno, že nikdy neexistovalo!
Dále katolická církev prohlašuje, že bez anulace není civilní rozvod uznáván za planý. To pak brání katolíkům přijímat eucharistii, která je po křtu hlavním prostředkem pro získání milosti pomáhající, jež skrze tuto svátost údajně plyne. Pro katolíka to má extrémní následky – pomyšlení, že by měl zemřít bez nezbytné svátostné milosti, ve kterou má podle učení církve věřit.
Jeden z hlavních prostředků používaných při získání anulace se nazývá „překážka rušící platnost manželství“. Překážkou rušící platnost manželství je natolik závažná překážka, že manželství je automaticky anulováno. Může to být nedostatečný souhlas někoho z manželů nebo nedokonalost ve „formě manželství“. Římem požadovaná forma manželství je uzavření sňatku před knězem a dvěma svědky. Mnoho manželství je kvůli zákonům týkajících se „překážky rušící platnost manželství“ katolickou církví anulováno. Katolická církev vyvinula terminologii, která předčí dokonce i farizeje. Příkladem je sanace (tzv. zplatnění v základech). Sanace je zpětně působící nařízení, které může stabilizovat a prohlásit za platné i manželství, které začalo neplatně. Současné kanonické právo tvrdí:
„Zplatnění v základu je zplatnění neplatného manželství bez obnovení souhlasu, provedené příslušným představeným. Obsahuje dispenz od překážky, jestliže překážka existuje, a od kanonické formy, jestliže nebyla dodržena, a působí zpětně kanonické účinky do minulosti.“
I farizeové by se divili nad touto spletitou legislativou, která je údajně schopna zpětně učinit manželství, které nebylo platné, platným. Tentýž kánon pokračuje:
„Toto zplatnění nastává od okamžiku udělení; zpětné účinky se vztahují k okamžiku uzavření manželství, pokud není výslovně stanoveno jinak.“
Takovéto ustanovování a rušení manželství odporuje Božímu zákonu. Činí to tentýž Řím, který mimo zákon postavil i manželství kněží.
Toto ustanovování a rušení manželství je údajně zcela v apoštolské moci katolické církve. Katolická církev tuto moc uplatňuje, i když oba manželé vůbec netuší, co se děje. Řím ve svých zákonech prohlašuje: „Zplatnění v základu lze platně provést i v případě, kdy o tom jedna nebo obě strany nevědí; udělí se však jen ze závažného důvodu.“ Tato tajemná moc, jak sama katolická církev prohlašuje, spočívá v samém srdci Říma: „Zplatnění v základu může udělit Apoštolský Stolec.“ Manželství však není učiněno platným na příkaz Říma, podle Písma je manželství uspořádáno podle vůle a záměru Boha. Pán Ježíš Kristus řekl: „Muž opustí otce i matku, přilne ke své manželce.“ Toto je jediný způsob, jakým se manželství stává platným před Bohem. Tvrdit, že římští celibátní církevní hodnostáři mohou vytvořit manželství, i když manželé sami o tom nic neví, je přemrštěné farizejské totalitářství. Tato bizarní moc se uplatňuje, protože Řím tvrdí, že manželství je svátost. Proto je v jeho moci vytvořit a zrušit manželství podle své vlastní vůle a důvodů.
Manželství je někdy zrušeno pomocí tzv. „vnitřního souhlasu“ – jde o to, jestli již od počátku manželství byl na straně ženy či muže souhlas k manželství. Na základě různých církevních zkoumání to může před církevním soudem vyplynout, a poté může být manželství buď ustanoveno, nebo zrušeno. Katolická církev se zneplatněními podniká ve velkém. Ve Spojených státech je dokonce běžně známo, ve kterých státech je anulování manželství snazší.
„Statistiky jsou zajímavé. V roce 1968 bylo ve Státech anulováno 338 manželství. Roku 1992 to bylo více než 59.030 – to je pětasedmdesátkrát více. Dalším zajímavým číslem je, že celkový počet zneplatnění v katolické církvi na celém světě v roce 1992 byl 76.286 – to znamená, že více než 75% anulací se uskutečnilo v USA, tedy v místě, kde je něco málo přes 5% světové katolické populace. Nejenže jedno ze dvou katolických manželství zde ve Státech končí rozvodem, ale navíc je ještě jedno z pěti anulováno, přičemž je 90% žádostí o anulaci úspěšných.“
„Během let 1984 a 1986 – 1994 U.S. potvrdily soudy druhé instance 384.218 pravomocných procesů vyhlašujících anulaci, vedly opětovná řízení a rozhodly pro anulaci v případech 13.303 manželství a proti anulaci v 1.412 případech. Soudy druhé instance ve zbytku světa, přestože soudily o 250.000 případů méně, rozhodly pro neplatnost anulace v 5.890 případech. Když se na to podíváme z jiné stránky, běžný proces anulace v Americe má šanci 4:1000, že rozsudek bude zrušen při odvolání u druhé instance, oproti pravděpodobnosti 56:1000 na zrušení anulace kdekoli jinde ve světě.“
Proces anulování manželství vedou některé arcidiecéze. Například New Yorská arcidiecéze používá postup, který popisuje farnost Jména Panny Marie:
„PROCES (1) Žadateli (žalobci) je dán formulář žadatele s obecným vysvětlením zahrnujícím vyplnění osobních dat (jména, adresy, telefonní čísla atd.) (2) Žadatel by měl porozumět, že se případ bude s největší pravděpodobností odehrávat bez náležité taktnosti (Kánon 1095) z hlediska ŽADATELE. To znamená, že žadatel nese břemeno důkazu, že on/ona selhal ve vykonání rozumného úsudku o sobě nebo druhé straně před vstupem do manželství. Důkaz zahrnuje následující: (a) ŽIVOTOPIS ŽADATELE. (b) stanoviska nejméně DVOU SVĚDKŮ. (c) hodnocení ŽADATELE PSYCHOLOGEM NEBO PSYCHIATREM. (d) všechny související DOKUMENTY a POTVRZENÍ. (3)Žadatel by měl pochopit, že ŽALOVANÁ STRANA nebo BÝVALÝ MANŽEL/KA musí být kontaktován, na základě kanonického práva, prostřednictvím PRÁVNÍHO ZÁSTUPCE a SOUDNÍHO TRIBUNÁLU. Žadatel by měl být opětovně ujištěn, že nebude muset přijít do kontaktu s bývalým manželem. (4) ŽADATEL by měl porozumět, že v některých případech SE MUSÍ OSOBNĚ DOSTAVIT před tribunál kvůli OFICIÁLNÍMU SLYŠENÍ POD PŘÍSAHOU. SVĚDKOVÉ by také měli vědět, že budou předvoláni, aby poskytli svědectví pod přísahou buď OSOBNĚ, nebo TELEFONICKY. (5) Pokud jste obdrželi PŘEDBŽNÉ STANOVISKO a STANOVISKA SVĚDKŮ (v zapečetěné obálce), odkážete žadatele na jednoho z našich psychologických odborníků k otestování. Poté co se žadatel zúčastní tohoto setkání, odešlete kopie žadatelova životopisu a svědeckých stanovisek odborníkovi. Pokud žadatel současně navštěvuje terapeuta, nebo ho navštívil v posledních dvou letech, dejte žadateli podepsat zprošťující formulář (vzorek je přiložen). LZE se tak vyhnout nutnému požadavku konzultace s některým z našich odborníků. Přesto je třeba podotknout, že tyto zprávy od terapeutů nabízejí poměrně často jen velmi malé porozumění vzniku manželství. (6) Poté co obdržíte hodnocení odborníka, vyplňte ŽALOBU a ZMOCNĚNÍ (vzorky jsou přiloženy). (7) Vše odešlete do kanceláře Mt. Kisco soudního tribunálu se ZÁLOHOU 350,00 $ ve prospěch NEW YORSKÉ ARCIDIECÉZE. Prosím informujte žadatele, že v době FORMÁLNÍHO SLYŠENÍ, je zbývající vyrovnání 650,00 $. V tomto formuláři a také ve formuláři žadatele je přiloženo USNESENÍ O POROZUMĚNÍ OHLEDNĚ NÁKLADŮ NA PŘÍPAD. Prosím ujistěte se, že žadatel odsouhlasení rozumí. Pokud je žadatel ve finanční tísni, část nebo celá platba může být samozřejmě prominuta nebo odsunuta. V takovémto případě, žádám vás jako PRÁVNÍHO ZÁSTUPCE o sepsání dopisu za tímto účelem a jeho přiložení do složky posílané tribunálu. (8) Žadatel musí porozumět, že nemůže být stanoveno ŽÁDNÉ DATUM budoucí svatby, dokud nebude dosaženo definitivního rozhodnutí PŘEZKOUMACÍHO SOUDU. Než zřídíme nový PŘEZKOUMACÍ SOUD, umístěný pravděpodobně v Dunwoodie (s naprosto odlišným personálem), v souladu s Římskými požadavky, časový faktor ovlivňující dokončení případů bude poměrně NEJISTÝ. Žadatel by neměl být vedený k myšlence, že SOUHLASNÉ ROZHODNUNÍ je již absolutního charakteru. V případě, že je ŽALOVANÁ STRANA problematická a svárlivá, může dojít k odvolání do Říma. (9) Jakmile v Mt. Kisco začne FORMÁLNÍ SLYŠENÍ, žadatel by měl být informován, že následné otázky ohledně průběhu případu má směřovat na tuto kancelář.“
Tento lhostejný a opovážlivý způsob, jakým se s manželstvím a jeho zrušením nakládá, není překvapující, je určován biskupy a kněžími, kteří nad manželstvími uplatňují papežské soudy. Podle Písma má být duchovním ten, „který se dobře stará o rodinu a má poslušné a dobře vychované děti. (Když se někdo neumí postarat o vlastní rodinu, jak by mohl pečovat o Boží církev?)“ Podle těchto podmínek jsou celibátní soudci, kteří manželství anulují, z péče o církev vyloučeni. Stejně jako u odpustků, je i celý římskokatolický systém anulací – již od navrhování zákonů až po poskytování zakázaného ovoce – naprostým porušením Písma.
Pán Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží, mluvil o důstojnosti a posvátnosti manželství jasně. Když byl otázán na manželství, vrátil se k vyprávění Genesis: „Copak jste nečetli, že Stvořitel je od počátku `učinil jako muže a ženu´ a řekl: `Proto muž opustí otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo´?“ Ježíš Kristus potvrdil posvátnost manželství, čímž v podstatě opětovně schválil původní Boží zjevení. Manželství je stvořitelským ustanovením. Není to jako křest a Večeře Páně, které v Novém Zákoně ustanovil sám Ježíš Kristus jen pro věřící.
Manželství jako Boží ustanovení je tu od počátku a přechází pod pravomoc států. Pro křesťany jsou pravidla manželství jasně zapsána v Bibli – ve Starém i Novém Zákoně. Křesťanský pastor může páru ohledně jejich manželství poradit právě podle těchto biblických norem. Nikdy nesmí převzít pravomoc nad manželstvím, aby ho vytvořil nebo zrušil. Pán Ježíš Kristus je ve svém prohlášení, že co Bůh spojil, žádný člověk nemůže rozpojit, naprosto jasný. Jediným závažným biblickým důvodem pro rozvod, který sám Pán v tomto případě povoluje, je případ sexuální nevěry a opuštění věřícího manžela nevěřícím, jak je to popsáno v 1. Korintským 7:12-15.
Katolická církev přesto vyvinula celou sadu pravidel a omezení, kterým musí právník římskokatolického kánonu zcela rozumět. I farizeové by před nimi zrudli. Vzhledem k tomu, že se to v případech pojednávajících o platnosti manželství jen hemží mnoha různými odbornými termíny, Řím (který prý potvrzuje posvátnost manželství) výjimečně dovoluje, aby na základě této vyvinuté terminologie bylo manželství zneplatněno. Když například římský církevní soud vyhlásí „platnost“, není to jen pouhé sdělení. Počítá s různými interpretacemi. Například kánon 1684 tvrdí:
„Poté co rozsudek, ve kterém se poprvé vyhlásila anulace manželství, byl na odvolacím stupni potvrzený dekretem o anulaci, nebo druhým rozsudkem, ti, jejichž manželství bylo prohlášeno za neplatné, mohou uzavřít nový sňatek hned poté, co jim byl dekret nebo druhý rozsudek oznámen, pokud jim v tom nebrání zákaz, který je připojen k rozsudku, dekretu, nebo je ustanoven místním ordinářem.“
Takže i samotné prohlášení, že manželství je neplatné, je zakaleno teologickou terminologií, což způsobuje, že když někdo chce katolické učení zachovávat, potřebuje zkušeného právníka, aby ho tímto labyrintem kanonického práva provedl. Naproti tomu Bible jasně hlásá, že Bůh, který jediný je svatý, určil, co dělá manželství manželstvím. To je úžasné jak pro Boží lid, tak pro celé lidstvo. Je to všeobecné požehnání Boží milosti. Katolická církev si přivlastnila tuto instituci a používá ji pro své vlastní účely. Papežský Řím anuloval statisíce manželství a povolil těmto lidem opětovný sňatek. Mnohé z těchto svazků, zvaných manželství, nejsou před Pánem a Jeho Slovem v podstatě ničím víc než oficiálně požehnanými cizoložstvími. Takové hříšné svazky vzdalují srdce a duše mužů a žen. Tyto skutečné vztahy, požehnané knězem a římskou církví, jsou jako hluboká stoka a těsná jímka, ze které je téměř nemožné uniknout.
Příklad z rané americké historie
John Adams, druhý prezident Spojených Států, mířil na církevní tyranii, když se tázal: „Může svobodná vláda existovat s římskokatolickým náboženstvím?“ Tak jasně viděl tato nebezpečí, že prohlásil „katolické křesťanství“ „kabalistickým křesťanstvím“ . Adams tento problém zdůraznil ve svém „Pojednání o kanonickém a feudálním právu“, když psal raným puritánským křesťanům v Americe, že jejich „největším zájem se zdá být ustanovení vedení církve, které by se shodovalo s Písmem, a ustanovení vlády státu, která by byla v souladu s důstojností lidské přirozenosti ve větší míře, než tomu kdy bylo v Evropě, a předat tuto vládu dalším generacím prostředky, jimiž by byla navždy upevněna a zachována… Jasně viděli, že ze všech nesmyslů a bludů, které kdy prošly lidskou myslí, nebyly žádné tak výstřední, jako pojetí rozhřešení, nezměnitelných vlastností, nepřetržité následnosti a další takové pošetilé myšlenky odvozené z kanonického práva, které na úřad kněžství uvalilo takové pozlátko tajemství, posvátnosti, úcty a právo důstojné proslulosti a svatosti, jaké si žádný smrtelník nemůže zasloužit, a toto vždy je, jak již to vyplývá z lidské povahy, pro společnost nebezpečné.“
V těchto dnech falešného ekumenismu s toutéž římskokatolickou církví, by měla být otázka Johna Adamse položena znovu: Může svobodná vláda existovat s římskokatolickými manželskými zákony?
Výstřední požadavky římskokatolického práva zasahují do svobody jakéhokoli národa. Pokud jsou křesťané správně informováni, musí si být vědomi, že manželství, nejzákladnější součást společnosti, v životech miliónů katolíků kontroluje a ovládá někdo jiný. Netýká se to jen milionů katolíků ve Spojených státech, ostatních západních zemích a napříč celým světem, ale také milionů křesťanů a dalších lidí, kteří jsou vlákání hluboko do pasti kanonického práva, neboť vstoupili do manželství s katolickou stranou. Pokud má být katolicismus brán opravdově, zasahování do manželství by se mělo konat podle Písma, jako u instituce dané Bohem, tak jak je tomu v srdci a struktuře každé občanské společnosti.
Pravý věřící smí chápat, že rozdíl mezi římskou církví a pravou Církví je rozdílem mezi nevěstkou nazdobenou zlatem a šperky oblečenou v šarlatu a purpuru a čistou pannou zdobenou prostě a zdrženlivě, která se chystá ke spojení pouty lásky s počestným manželem. Písmo prohlašuje: „Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební večeři.“ Pravý věřící své roucho vypral a vybílil ho v krvi Beránkově; svatební požehnání si nekoupil za žádnou vlastní cenu, ale obdržel ho jako dar a dědictví svého požehnaného Pána. Před pravým věřícím jsou velké a úctu vzbuzující události. Není čas na ochablé křesťanství, to nečekají právní důsledky víry. Je čas naplno prozkoumat přátelskou visačku na manželstvích pod papežským právem.
Neexistuje způsob, jak zastávat zároveň biblické a evangelijní svědectví o evangeliu spasení skrze samotnou víru jedině v Krista a současně připouštět správnost římskokatolického manželského práva. Není možné, aby biblicky věřící křesťan, který přijímá inspiraci a autoritu Božího Slova, připouštěl ještě i platnost římského katolicismu, který tyto principy, jak ukazuje svým manželským právem, otevřeně odmítá. Toto chování veřejně uráží Ježíše Krista v Jeho díle spasení, a také Ducha Svatého v Jeho službě usvědčování světa ze hříchu, spravedlnosti a soudu. Apoštol Pavel pod vedením Ducha Svatého napsal: „Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu.“ Kdo může snést stravující plamen nekonečného Božího hněvu? Dobrá zpráva je, že osobní víra a spasení jsou také z Jeho ruky: „Právě jeho Bůh vyvýšil na svou pravici jako Vůdce a Spasitele, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů.“ Písma tvrdí: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen.“ Sám Pán prohlásil: „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Pán bude vždy milosrdný k těm, kdo se k Němu ve víře obrátí a poprosí o odpuštění hříchů. „Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí. Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké.“ Podle bible je před zcela svatým Bohem člověk spasen samotnou milostí, jedině skrze víru a jedině v Kristu, z čehož vyplývá, že všechna sláva a chvála náleží jen Bohu samotnému!
|
K stažení v PDF formátu