Klášterní život

Klášternímu životu se věnuje přes 800.000 žen a je významnou součástí katolicismu. Principy ženských klášterů jsou v základu stejné jako v mužských. V této kapitole se však budeme zabývat zejména ženskými kláštery. Je obzvláště příznačné, že mnoho žen bylo fascinováno touto formou života jako alternativou k manželství. Mnoho z nich se však setkalo jen s anomáliemi klášterního života, poté si však myslely, že je na odchod již pozdě.

Představa mladých panen oddaných službě Bohu, které opouštějí své domovy a pod vedením starších žen jsou uváděny do kláštera, nemá svůj počátek v římském katolicismu. Byl to například životní styl vestálských panen v pohanském Římě. Jejich povinností bylo hlídat svatý oheň a byly zavázány k doživotnímu panenství. Takto žily i svaté panny v Peru během vlády Inků. Existuje také silná tradice buddhistických jeptišek. Tato myšlenka se objevila již mnoho století před Kristem. Pohanská tradice žen - řeholnic je tedy velmi stará.

„Způsob života, který přijal Boží Syn“

Učení katolické církve týkající se klášterního života narušilo během historie životy milionů mužů a žen. V přítomnosti je více než milion mužů a žen v řeholním nebo kněžském stavu. Tato filozofie je zřetelně stanovena v katolickém učení, které tvrdí:

„Tento [řeholní] stav také přesněji následuje a v církvi trvale zpřítomňuje ten způsob života, který přijal Boží Syn, když přišel na svět, aby uskutečnil Otcovu vůli, a který doporučil učedníkům, kteří ho následovali.“

Tvrzení, že Kristus přijal řeholní stav (t j klášterní život) „a doporučil učedníkům“, je klam, který přímo popírá historická fakta. Nikde v Písmu Ježíš do takového stavu nevstoupil, a ani ho nedoporučil učedníkům. Klášterní život byl v Pánově době znám, protože klášterním životem žili Esejští v Kumránu. Z Písem je jasné, že Pán neměl nic společného ani s Esejskými, ani s jakýmkoli klášterem. Evangelium ani nenaznačuje, že by Kristus založil takovýto způsob života, ani že by ho určil svým následovníkům. Podle Pánova učení jsou věřící posvěceni prací Ducha Svatého tím, že ve svých životech aplikují biblické Slovo Pravdy - ne tím, že by se pokoušeli uniknout ze světa. Ježíš Kristus se modlil: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od toho zlého… Posvěť je svou pravdou; tvé slovo je pravda.“

Prohlášení, že klášterní systém je trvalou formou života

Vatikán tvrdí, že klášterní život je trvalou formou života. „Život zasvěcený skrze řeholní slib evangelijních rad je trvalá forma života, skrze kterou se věřící věrněji následující Krista působením Ducha svatého naplno zasvěcují nadevše milovanému Bohu…“ Při čtení novinových zpravodajství týkajících se života řeholnic je zcela zřejmé, že takovýto způsob života je různý, jen ne trvalý. V poslední době se objevilo mnoho zpráv týkajících se nejasností o řeholním životě. Katolické novinky 6. ledna 2003 oznámily, že:

„Poštovní telegram ze St Luis obsahoval znepokojivou nedělní zprávu, rozšířenou dalšími významnějšími médii po celém světě. Týkala se výzkumu Univerzity v St Luis financovaného několika ženskými řády, který ukázal, že ‚asi 40 procent všech řeholnic ve Spojených Státech utrpělo nějakou formu sexuálního traumatu‘. Studie proběhla v roce 1996 a byla zveřejněna roku 1998 v několika nízkonákladových respektovaných náboženských časopisech, nikoli však hlavními médii… Jedna z osmi řeholnic řekla, že byla sexuálně zneužívaná. Mezi zneužívanými téměř tři ze čtyř trvaly na tom, že byly obětí kněze, řeholnice nebo jiné náboženské osoby. Zneužívání zahrnovalo vše od nátlaku na „schůzky“ přes požadavky o sexuální laskavost až k pohlavnímu styku.“

Hlavním příběhem National Catholic Reporter z 1. listopadu 2002 byla zpráva o zneužívání řeholnicemi, které bylo zaznamenáno v USA. Uváděla: „Experti na zneužívání církevními osobnostmi říkají, že takovýto scénář se odehrává v klášterech, katolických školách, kostelích a sirotčincích po celé zemi. V posledním desetiletí byly řeholnice nejméně v deseti soudních procesech obviněny z pohlavního zneužívání. Procesy v Minnesotě, Vermontu, New Yorku a Michiganu byly vypořádány jinak. Žádná z nich nebyla trestně stíhána.“ Z těchto katolických zdrojů je jasné, že životy řeholnic jsou cokoli, jen ne ustálené, a pro mnoho lidí je to přinejlepším dost abnormální.

Katolicismus rozlišuje mezi Božími přikázáními a radami

Katolická církev ve své tradici rozlišuje mezi Božími příkazy a radami. Takže prohlašuje:

„K této formě života v institucích zasvěceného života … se svobodně zavazují věřící, kteří sliby nebo jinými posvěcenými závazky podle vlastníc zákonů institucí skládají sliby evangelijních rad čistoty chudoby a poslušnosti…“ (Kanonické právo 573 §2)

„Nový zákon obsahuje vedle příkazů také evangelijní rady. Tradiční rozlišení mezi Božími přikázáními a evangelijními radami se zakládá na vztahu k lásce, která je dokonalostí křesťanského života. Přikázání jsou určena k tomu, aby odstraňovala, co je neslučitelné s láskou. Evangelijní rady se zaměřují k odstranění toho, co by mohlo překážet lásce v jejím růstu, i když to není s ní v rozporu.“

Toto rozlišování je nebiblické. V Písmu není nic takového. Cokoli v Písmu spadá pod rady v záležitostech morálky, spadá také pod přikázání. V knize Zjevení například Pán říká: „Radím ti, aby sis ode mne koupil zlato přetavené v ohni, abys byl bohatý, a bílé roucho, abys byl oblečen a neukazovala se hanba tvé nahoty; a své oči pomaž mastí, abys viděl.“ Přikázání Ježíše Krista je rozejít se s hříchem a soběstačností a přijít k Němu s vědomím své vlastní duchovní chudoby a prázdnoty, takže můžete mít jistotu v Jeho spasení. Stejně tak to bylo, když apoštol Pavel oznámil všechny Boží příkazy, řekl: „Protože jsem neopomněl oznámit vám veškerou Boží vůli.“ Pavel Božímu lidu oznámil veškeré morální zákony. Bůh odvrhnul farizeje a zákoníky, protože oni Jeho přikázání odmítli: „Ale farizeové a znalci Zákona odmítli Boží vůli pro sebe.“ Boží vůlí (radou) pro ně byla Janova vážná výzva k pokání, křtu a připravenosti přijmout Mesiáše.

V mravním Božím zákoně není nic, co by nebylo zahrnuto do přikázání – milovat Boha celou svou myslí, duší, srdcem a duchem a milovat své bližní tak, jako Kristus miloval nás. Pán nám tím, co radí, zároveň přikazuje, takže například říká: „Tak tedy žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ A „Potom Ježíš řekl svým učedníkům: "Chce-li někdo přijít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě.““ Nicméně příběh bohatého muže a Pána Ježíše Krista katolická církev používá, aby označila rozdíl mezi přikázáním a radou, což je naprosto mylné. Ježíš Kristus mu neradil, ale spíše mu dal příkaz, který je společný pro všechny, protože nikdo nemůže mít naději na spásu, pokud nenásleduje Krista samého. Účelem tohoto příběhu bylo ukázat pokrytectví mladého boháče. Tím že římskokatolická církev použila tuto biblickou událost jako základ pro rozlišení mezi Božím přikázáním a radou, přivlastnila si autoritu založenou na tomto „novém“ rozlišení, aby si mohla vybudovat instituci zvanou „řeholní způsob života“. Své klamné závěry sama oficiálně prohlašuje:

„Církev nejenže povznáší řeholní život k hodnosti kanonického stavu svým schválením, ale také ho představuje jako stav zasvěcený Bohu svými liturgickými úkony. Církev totiž – na základě autority, kterou jí svěřil Bůh – přijímá sliby těch, kteří je skládají…“

Svědectví Patricie Nolan Savas

Patricia Nolan Savas žila v řeholním stavu po deset let. Měl jsem s ní intervium v jednom rozhlasovém programu. Ptal jsem se jí, zda poznala, že řeholní způsob života je trvalejší formou života. Toto odpověděla:

Patricia: „Ne, musím říci, že to bylo jen na povrchu. Bylo nám řečeno, abychom vydržely, stále se usmívaly a lidem nikdy nedovolily, aby se dověděli, co se dělo. Byla to část pravidel, která jsme musely dodržovat. Na povrch to vypadalo velmi stabilně, ale pod povrchem to bylo strašné…. Všechny druhy duševních i fyzických problémů, se kterými jsme se potýkaly, pramenily z našich pokusů dosáhnout nadlidské dokonalosti, protože jsme byly pouze lidské bytosti. Bylo to neuskutečnitelné. Neuskutečnitelné.“

Richard: „(Ve vaší knize) mluvíte o umrtvování těla. I my jsme byli v klášteře vyučováni, abychom nabízeli své záležitosti Bohu a stávali se svatými činěním skutků pokání. Bylo to u vás stejné?“

Patricia: „Stále a stále, a to zdůrazňuji, jsme Boha ve skutečnosti neznaly… Představovaly jsme si Ho jako vzdáleného, hrozivého, trestajícího Boha a dělaly jsme všechny ty skutky a umrtovovaly jsme svá těla, abychom se nějak svým způsobem „na kolenou“ propracovaly k Jeho trůnu.“
Richard: „Tak, Patricie, nebyl to trvalý a pevněji založený způsob života, než běžný manželský život?“

Patricia: „To ani zdaleka ne! Také bych chtěla říci, že to, co jsem ve své knize napsala, jsem skutečně viděla a prožila. Nic, co bych slyšela nebo vyslechla. Nebylo to trvalé, protože to tak neustanovil Bůh. A vlastně není přirozené být v takovémto prostředí. Je to vlastně homosexuální prostředí. ‚Homo‘ znamená stejný a ‚hetero‘, samozřejmě, jiný. Ale my jsme byly vedeny, abychom dokonce i tuto část sebe sama popíraly.“

Richard: „Existuje v klášterech nepřirozený způsob života?“

Patricia: „Ano, hodně, hodně. A ty zkoušky během toho všeho… Vedly jsme takovouto nepřirozenou existenci, pokoušely jsme se potlačit, podrobit si a umrtvit vlastní tělo, dosáhnout toho, o čem jsme si myslely, že je vzdálený, hrozivý a trestající Bůh… To vše působilo nesmírné duševní i fyzické nemoci.“

Richard: „Zmínila jste se o nějakých velmi rozmrzelých sestrách. Jedna byla velmi uražená, když byla kvůli tomu izolovaná, prostě hodila talíř špaget přes stůl a odkráčela, že ano?“

Patricia: „Ano.“

Richard: „Byly takové incidenty časté?“

Patricia: „No, nemluvilo se o nich, protože tito lidé byli jen jaksi rychle uklizeni, ona řeholnice se stala zdravotní sestrou někde u New Orleans. Vyšla ven relativně normální. Bývala mladou velmi schopnou zdravotní sestrou povýšenou nad starší kolegyně. Samozřejmě zmiňuji toto a také to, co se mi stalo, protože takováto velká žárlivost a napětí dělaly z malých věcí velké a zohavily nám život. Obyčejně to byla velmi tichá a klidná povaha, ale jednoho dne prostě vybuchla. Třikrát žádala, aby jí podaly máslo, ale ony ji ignorovaly. Jen svrhla celou mísu špaget ze stolu a doslova odkráčela se vším, co měla. Byla jednou z těch, kdo přežily.“

Richard: „Mnohem obtížnější to měla sestra R., kterou jsi zmínila. Ta měla zvláštní poměr s jinou řádovou sestrou a byla ostře pokárána. Když poté opustila klášter, byla nalezena s pistolí v ruce.“

Patricia: „Ano, ano, a toto je jedna z osob, které nepřežily, a bylo mnoho těch, co zcela ztratily rozum, nebo život. Uvádím zde tyto případy homosexuality, aniž bych uváděla obscénnosti. Musíte si uvědomit, co to je za homosexuální prostředí, a že tendence, které by se v normálním heterosexuálním prostředí neprojevily, se zde umocňují, ale tato žena homosexuální tendence měla a naneštěstí ji jednoho dne nalezli s revolverem. Vystřelila si mozek. Stále se nad těmito sestrami rmoutím. Rmoutím se nad těmi, které jsou v ústavech pro duševně choré –nazývají to stáhnutím se do soukromí a podobně, ale my víme, co to je.“

Rocio Zwirner ve svém svědectví o klášterním životě ve Španělsku říká:

„Jiná řeholnice se z úzkosti vrhla do klášterní studny. Její výkřiky, ne o pomoc, ale kvůli bezútěšným duševním mukám se rozléhaly po celém klášteru: „Jsem zatracená, jsem zatracená“. Neuměla plavat, přesto byla na hladině a my jsme ji mohly vytáhnout živou. Její panický strach kvůli věčnému zatracení mě přivedl k přemýšlení. Během „Záchranné akce“ matka představená stále opakovala: „Má dcero, přestaň se obviňovat.“ Ale ta řeholnice stále naříkala: „Jsem zatracená“. Ještě teď si na tyto hrůzné zážitky s bolestí vzpomínám, neboť mnoho dalších jde toutéž cestou a věří v to, co je mrtvé a prázdné.“

Mnoho bývalých řeholnic napsalo velký počet zpráv, kde popisují tento způsob života jako velmi nestabilní a mentálně narušený.

Vábení mladých

Primární taktika katolického systému je podnítit chuť mladého zaníceného a idealistického člověka takovými vzrušujícími slovy, jako:

„Hluboký význam poslušnosti je odhalen v plnosti tohoto tajemství smrti a vzkříšení, ve kterém nadpřirozené určení člověka je dovedeno k realizaci dokonalým způsobem. Je to vskutku skrze oběť, utrpení a smrt, když člověk dospěje k pravému životu. Procvičování autority uprostřed bratrstva znamená tudíž být jejich služebníkem podle příkladu toho, kdo dal ‚svůj život jako výkupné za mnohé.‘“

Citové postoje a přesvědčení vět jako je například tato: „…Je to vskutku skrze oběť, utrpení a smrt, když člověk dospěje k pravému životu…“ vedou mnoho žen i mužů ke vstupu do kláštera. To, že duše může být spasena skrze skutky pokání druhých lidí, je Satanovým poselstvím, které se vyskytuje v sektách a pohanských náboženstvích. Působí to na duchovní pýchu člověka, a to dokonce i v klášteře. „…Budete jako bohové…" taková byla Satanova původní lež a jeho hra pokračuje podle stejného plánu.

Jeden z velmi lstivých způsobů katolického systému, který láká mladé ženy do „řádového stavu“, je tvrzení, že díky veřejným slibům je mladá žena schopna se prostřednictvím katolické instituce zasvětit Bohu „ad mortem“ – „až do smrti“. „Řeholní povolání“ Řím definuje takto:

„Při řeholních slibech na sebe členové prostřednictvím veřejného slibu přijímají dodržování tří evangelijních rad, zasvěcují se Bohu službou Církvi a včleňují se do řádu s právy a povinnostmi určenými v právu.“

Pozorné čtení ukazuje, že toto je velmi lstivý způsob, jak přednést mladým ženám náhražku manželství, náhražku, která z nich údajně vytvoří zvláštní jednotlivce a vtělí je do obecně přijatelného stavu „s právy a povinnostmi“ – jako je to v manželství. Údajně jsou tito členové „zasvěceni Bohu“. Přesto, jak katolické právo řeholní život vykládá, je zřejmé, že se tyto mladé ženy nezasvěcují Bohu, ale spíše katolické církvi, a že v takovémto stavu nejsou pro nikoho nikterak mimořádné. Kdyby to tak nebylo, jak by jinak mohl být vysvětlen kánon 701: „Samotným činem zákonného propuštění zanikají sliby i práva a závazky pocházející ze slibu…“ Pokud se někdo slibem opravdu zasvětí Bohu, žádný člověk nemůže „zákonným propuštěním“ způsobit, aby tento slib automaticky zanikal.

Zazobaná chudoba

Oplátkou za věrnost slibu chudoby, slibuje katolická církev řeholnici kompletní ekonomické zajištění. V tomto stavu chudoby nemůže sama nic vlastnit, ale jako členka komunity je obvykle materiálně zajištěna. Toto ošálení odporuje biblickému modelu odpovědnosti za osobní vlastnictví i duchovní zrání, kterou člověk získává, když důvěřuje Bohu i v otázkách živobytí.

Otázka poslušnosti

Ježíš Kristus žil na světě, ale nebyl ze světa. Byl zcela poslušný svému Otci, zrovna tak, jako by měl věřící být poslušný Jemu a Jeho Slovu: „Moje ovce znají můj hlas,“ „kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.“ Řeholní slib poslušnosti však přináší koncept cizí biblickým myšlenkám. Řím učí, že:

„Evangelijní rada poslušnosti, přijatá v duchu víry a lásky v následování Krista poslušného až k smrti, vyžaduje podrobení vůle zákonným nadřízeným, kteří stojí na místě Boha, když rozkazují podle řádných ustanovení.“(Kanon. právo 601)

Poslušnost Pánu přikázaná v Bibli je v katolickém světě převrácena v poslušnost jednomu místnímu nadřízenému, „který stojí na místě Boha“. Pán zcela odsuzoval farizeje, kteří byli vůdci modlářského směru, když usilovali o to, aby je lidé nazývali „otec“ nebo „mistr“. Ačkoli farizeové ukládali břemena na lid, nikde se ani nepřiblížili k tomu, aby vyhlásili, že jedni lidé jsou podrobení „nadřízeným, kteří stojí na místě Boha“. Katolická církev to přesto hlásá: „Řeholníci jsou rovněž povinni plnit všechny předpisy, které biskupské koncily a konference legitimně vyhlásily jako povinné pro všechny.“ A Řím je připraven a ochoten tyto předpisy prosazovat: „Místní ordinář může řeholníky postihnout trestem ve všem, v čem mu podléhají.“ Takováto nařízení jsou ale zcela v rozporu s příkazem, který dal Pán svým služebníkům: „Proto stůjte v té svobodě, ke které nás Kristus vysvobodil, a nezaplétejte se znovu do otrockého jha." Slova Johna Wycliffa, která burácela v Anglii roku 1382, zaznívají i dnes: „Protože Ježíš Kristus prolil svou krev, aby osvobodil svou církev, dožaduji se této svobody. Požaduji, aby každý mohl opustit tyto ponuré zdi (kláštery), v nichž převládá kruté právo, a přijal poklidný život pod otevřenou nebeskou klenbou."

Nepřípustný systém

Do římskokatolického systému se musí v každé generaci vlévat nová krev. Řeholnice jsou páteří katolických církevních škol a nemocnic. Obě instituce se osvědčily jako místa, kde mnoho evangelíků konvertuje ke katolicismu. Aby Řím dosáhl této pracovní síly tak se snaží obejít manželský slib tím, že vyžaduje věrnost vlastní definici „zasvěcení v čistotě“, a tak ustanovuje celibát jako žádaný stav pro řeholníky.

„Život zasvěcený skrze řeholní slib evangelijních rad je trvalá forma života, skrze kterou jsou věřící následující Krista věrněji pod vedením Ducha svatého zcela oddáni Bohu…“ (Kanon. právo 573, §1)

Tvrzení „věrněji“ tudíž odporuje manželskému slibu, protože znamená, že zasvěcený život je věrnější následování Krista, než manželství. Ale Bůh to nikdy neprohlásil. Bible všem věřícím oznamuje: „Vy jste však "vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný k vlastnictví," abyste vyhlašovali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“

Dar celibátu je dán jen několika málo lidem. Doba a okolnosti takového života bez manželství je zcela mezi Pánem a oním jedincem. „Neboť jsou panicové, kteří se tak narodili z lůna matky, a jsou panicové, které udělali panici lidé, a jsou panicové, kteří se sami stali panici pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.“ Právě v tomto kontextu mluví Pán o panicích pro nebeské království. V tomto případě je nutné si povšimnout, že se zde nezakládá žádná nová instituce. V rámci stability rodinného života, který ustanovil Pán, může jedinec s Božím darem panenství usilovat o život podle Jeho volání. Pán NEřekl: „Proto člověk opustí svého otce i matku a přilne ke skupině dalších neženatých/nevdaných a bude ustanoven jejich způsob života.“ Pán žádnou takovou formu života nikdy neustanovil! To, co znovu a znovu učil, bylo stavět Jej ve vztazích zcela na první místo. „Kdo má rád otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden, a kdo má rád syna nebo dceru více nežli mne, není mě hoden.“ Každý věřící má tedy pro Pána opustit dům, rodiče, bratry, ženu nebo děti. Nic a nikdo nemá být věřícímu dražší, než Bůh. Ale to, že takový život neustavuje řeholní společnost, je jasné ze slibu, který dal Pán věřícím – kdo následuje Jeho přikázání, toho odmění v souvislosti s rodinným životem: „Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo ženu nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním...“

Právě tyto vztahy jsou prohloubeny a opravdově uskutečněny, pokud člověk vše opustí, aby postavil Pána na první místo ve svém životě. Boží Slovo je jasné a přesné. Kdyby si Pán představoval kláštery s jejich představenými, řekl by to tak v tomto kontextu. Stonásobné dary dané věřícímu jsou téhož typu, jako to, co Bůh sám ustanovil. Není zde jediný náznak zvláštní „trvalé formy života“ v „zasvěceném životě“ nebo „věrnějšího následování Krista“. Vyhlásit, že něco takového existuje, znamená degradovat manželství.

„Mystické zásnuby“

Občas není jako základ řeholního života chápáno jen „věrnější následování Krista“, ale také představa mystického manželství s Kristem. Příklad takového dvojího uplatňování nadřazenosti je text „Zasvěcený život a jeho role v církvi a ve světě“:

„... Obdobný k těmto formám zasvěceného života je řád panen, které, naslouchajíc duchovnímu volání k věrnějšímu následování Krista, jsou podle schváleného liturgického obřadu diecézním biskupem zasvěceny Bohu, jsou mysticky zasnoubeny Kristu, Božímu Synu a oddány službě církvi...“

Zde je opět slovo „věrněji“ v kontrastu s manželským slibem ustanoveným v Božím Slově. Ale druhé prohlášení, že „řád panen“ je „mysticky zasnouben Kristu“ jednoduše není pravdivé. V Bibli se Pán raduje nad těmi, kdo jsou narozeni z Ducha, jako se ženich raduje z nevěsty. Jít nad ustanovení samotného Boha, je hřích. Biblické varování je jasné: „... ne nad to, co je psáno“.

Skutečné volání

Z přirozenosti se každý člověk rodí jako hříšník a je předurčený pro peklo. Spása přichází skrze samotného Ježíše Krista. Skutečné volání Písma je: uvěř jedině v samotného Pána Ježíše Krista, neboť jen milostí skrze samotnou víru se člověk znovuzrodí k novému životu v Kristu. „Otec miluje Syna a všechno dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo ale Synu nevěří, nespatří život a zůstává na něm Boží hněv.“

Řeholnicím

Pokud jsi v klášteře a chápeš, že spasení je pouze z milosti a závisíš zcela na spravedlnosti samotného Ježíše Krista, můžeš pravděpodobně teď poznat, proč v době reformace kláštery opustily tisíce lidí. Měla bys velmi dobře znát katolické právo: „Ti, kdo z řeholní instituce zákonně vystupují nebo z ní jsou zákonně propuštěni, od ní nemohou nic požadovat za jakoukoli práci, kterou v ní vykonali.“ Zevnitř tohoto systému je zcela nemožné si představit jakoukoli budoucnost, protože řeholník z ní odchází s „ničím za jakoukoli vykonanou práci“, ale také je jeho odchod často provázen nelibostí rodiny a přátel. Právě v tomto bodě jsou svědectví bývalých řeholnic o věrnosti Páně dvojnásob nádherné. Otcova láska je osobní. On volá každého osobně. Volá tě jménem a zaopatřuje tě. On, mocný Bůh, Otec, ti říká: „Proto: Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, nedotýkejte se nečistého, a já vás přijmu. A budu vaším Otcem a vy mi budete syny a dcerami, praví Pán Všemohoucí.“ Zkušenosti Catherine von Bora v době reformace byly tytéž. Studiem Písma poznala, že její sliby nebyly závazné. Klášterní sliby jsou vystavěny na falešné ideologii, že v životě existuje stav, který se Bohu líbí více, než manželství, a že Římská církev je pověřena takové sliby v Božím jménu přijímat. Když jednou zjistíš, že je základ nepravdivý, uvidíš, že i tvé sliby jsou neplatné, a měla bys je před Bohem odvolat.

Slovo Boží otevírá dveře klášterních cel

Pravděpodobně se obáváš obrovských překážek, které před tebou stojí, stejným musely čelit Peggy O´Neil, Mary Ann Pakiz a Eileen Donnelly a další, o kterých pojednává kniha Pravda nás osvobodila: Dvacet bývalých řeholnic vypráví své příběhy (The Truth Set Us Free: Twenty Former Nuns Tell Their Stories). Boží Slovo je jasné a průkaznost milosrdné Pánovy přítomnosti v životech těch, kdo se skutečně znovuzrodili, je neoddiskutovatelná. „Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu,‘ takže můžeme vyznat s důvěrou: ‚Hospodin je můj zastánce, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘" Pravý věřící má záruku Boží přítomnosti, prozřetelnosti a ochrany. Když člověk stojí na Božích zaslíbeních, může ovládat své touhy a utišit pláč. „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ je zárukou stálého zaopatření a ochrany od Pána. Je to pokárání všech nezřízeným tužeb a úzkostného strachu.

Uzavřeme osobním svědectvím Carmen Da Mota

Zatímco se sestavovala kniha svědectví bývalých řeholnic a připravovala se k vydání v Brazílii, obdržel jsem úchvatné svědectví Carmen Da Mota. Po letech zbožného života nalezla tato brazilská řeholnice pokoj v Pánu. Na samém konci svědectví zmiňuje, jak je pro řeholnici těžké klášter opustit, ale také jak je Pán věrný, dává svou milost a zaopatřuje veškeré potřeby. Mluví o jiné řeholnici, se kterou se po svém odchodu z kláštera setkala:

„Když jsem pracovala v knihkupectví ‚Křesťanský čtenář‘, přišla jedna řeholnice. Řekla, že četla můj životní příběh v malé knize ‚Hledání‘. Dotklo se to jejího srdce a prosila mě, abych jí pomohla z kláštera. Když jsme to probrali s misionářem Earlem Metsem, poskytl jí ve svém domě místo, kde mohla nějaký čas zůstat. Zajistila jsem vše nejnutnější a šla jsem pro onu řeholnici. Celá ta situace nebyla jednoduchá. Ale díky Boží milosti se mi ji podařilo přivést domů. Jednoduše si nemůžete představit její ohromnou nejistotu. Ruth vstoupila do kláštera, když jí bylo dvacet, a opustila ho v sedmapadesáti letech. Během třiceti sedmi let uvnitř kláštera vyučovala sedm předmětů, ale její nervy už byly zničené. Její sebeobraz byl velice křehký a z psychologického hlediska to s ní bylo špatné. Mohl jí pomoci jen Bůh. Po mnoha bitvách přijala Ruth Ježíše za svého Spasitele, za což chválíme Boha. Společně jsme šli do několika kostelů mluvit o Pánu Ježíši Kristu. Poté jsme obě cestovaly a ztratily jsme mezi sebou kontakt. Mohu jen děkovat Pánu, že byla další duše vytržena z moci temnoty a přivedena do Kristova podivuhodného světla. Zde jste si mohli přečíst o rozhodujících epizodách mého života a to tom, co pro mě Pán učinil. Pokud ho opravdu hledáte, udělá totéž pro vás! Utíkejte se k těmto Ježíšovým slovům: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtěžkáni, a já vám dám odpočinout.“