Biblická jednota v Pánu a podrobení se papežství
Jednota, za kterou se Ježíš Kristus modlil v 17. kapitole Janova evangelia je jednotou, která už existuje. Jeho přímluva se nedovolává, aby byla vytvořena jednota mezi Jeho vlastními. Je to modlitba k Otci v nebesích, aby zachoval jednotu, která už existovala. Proto se modlil: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.“ Pán zde nehovoří primárně o viditelné, vnější, organizační jednotě, ale spíše o pravém opaku. Týká se to samé podstaty křesťanské jednoty. Pán srovnává křesťanskou jednotu s jednotou nejdokonalejší – Trojicí. Vždy existovala mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým – třemi osobami jediného Boha. Neexistuje hlubší a přesnější popis základu biblické jednoty, než ten, který Pán ve své modlitbě hlásal: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“
Skutečnost, že se Pán Ježíš Kristus modlil k Otci za zachování křesťanské jednoty, znamená, že je tato jednota ochraňovaná. Z toho důvodu je mezi křesťany taková duchovní jednota, jaká je v samotném Bohu. Je to vyslyšená modlitba. Jak sám Pán prohlásil: „Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš.“ Církev, kterou Písmo označuje jako Tělo Kristovo, je duchovním organismem. Bůh si před stvořením světa vyvolil věřící, aby byli v Kristu, Jeho Synu. Po staletí je ospravedlňoval Kristovou spravedlností. Při spasení je zasadí v Krista a bude je v této jednotě chránit až do skonání věků. Je to spolehlivý slib.
Základem křesťanské jednoty je pozice věřících „v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu.“ Plněji to vystihují slova apoštola: „V něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.“ Toto je základ a zdroj křesťanské jednoty. Mimo osobu Pána Ježíše Krista neexistuje žádná jednota. Neexistuje jiná pravá křesťanská jednota, než ta, která je založena na díle Jeho vykoupení. Mluvit o nějaké křesťanské jednotě bez této podstatné základny – vykoupení, jež vykonal pán Ježíš Kristus – je zcela prázdné. Je to jako mluvit o rodině, jako by ta rodina byla domem, nikoli muž, žena a jejich děti.
Podívejme se na jednotu s Pánem – společenství s Bohem. Praví věřící nemohou být od Boha odcizeni. Je to tak jak Pán Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.“ Tak jsou praví věřící postaveni do jednoty, která je v Otci a Ježíši Kristu. Tato jednota je souladem, který oni sami nevybudovali, ale mají jej zachovávat. Slovy apoštola Pavla máme „zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ Podstatou takové jednoty je jednota Ducha. Základem je jeden Pán, Ježíš Kristus, jako Hlava své církve, jedna víra, jíž je evangelium, a jeden křest. To vše završuje jeden Bůh, který „je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech“. Tento poslední faktor upevňuje skutečnost, že základem jednoty je duchovní soulad s Bohem skrze samotného Pána Ježíše Krista.
Jednota, za kterou se Pán modlil, je nepopiratelná ve smyslu, že věřící jsou duchovně jedno v Otci a v Synu. V bezchybné a dokonalé jednotě se to však zatím nenaplnilo. To je vidět z toho, jak Pán ve své modlitbě pokračoval: „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.“ Modlitba je v souladu s tím, co prohlašuje Slovo pravdy: „Které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy“ . Budoucí oslavení pravých věřících je tak naprosto jisté, že o něm Pán mluví jako o věci již dokonané. Věřící budou uvedeni „v dokonalost jednoty“, která je důsledkem jim darované slávy. Tato duchovní jednota už započala, ale k jejímu plnému uskutečnění dojde až v budoucím životě. „Dokonalá jednota“ nastane, až když se Kristus vrátí. Potom si Kristus připraví „ církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného, aby byla svatá a bezúhonná.“ Jedině potom nastane dokonalá jednota ve víře, znalosti, lásce, svatosti, spravedlnosti a pravdě. Když při Pánově návratu dostanou věřící slávu, kterou Kristus přijal od Otce, potom zde bude dokonalá jednota.
Bůh sám vybírá, vyhledává, nachází, vykupuje a miluje svůj lid v Kristu. Otázkou číslo jedna je – patříš do Jeho lidu? Jedinou cestou k jistotě, je věřit tomu, co zaslíbil a splnil v Ježíši Kristu. Boží sliby jsou vaší jistotou: „Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno 'Ano'. A proto skrze něho zní i naše 'Amen' k slávě Boží.“ Boží pravdomluvnost, Kristovo prostřednictví a působení Ducha Svatého jsou všechny spojeny v Božích zaslíbeních. Boží zaslíbení zaručují odpuštění hříchů těm, kdo věří v samotného Pána Ježíše Krista. On bude jejich posvěcením a jejich pomocníkem, když budou v pokušení a zkouškách. Všechna tato zaslíbení Bůh dal skrze Vykupitele, Ježíše Krista a jsou jistá na sto procent. Zaslíbení, na kterém musíš každodenně stát, je: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ U tohoto zaslíbení není výjimky. Když uslyšíte evangelium o spasení a uposlechnete příkaz k pokání, nepřistoupíte k trůnu milosti nadarmo. Když vzýváte jméno Ježíše Krista, jediného Spasitele hříšníků, budete spasen. Vaše vina vám bude odpuštěna, srdce očištěno, a budete zachráněni k věčnému životu. Když věříte v Krista Ježíše, bude vaše závislost na Jeho milosti růst, takže se naučíte vzhlížet k Bohu a Jeho moci a lásce. Potom v duchu zaslechnete a osobně přijmete zázrak těchto slov: „Miloval jsem tě nekonečnou láskou.“ Porozumíte, že Bůh Krista nezměnitelně miluje, a stejně tak v Kristu miluje všechny věřící. „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?“ Potom začnete chápat intimitu jednoty s Pánem. Jak On sám řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ A slovy apoštola Jana: „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život.“
Praví věřící jsou v jednotě s pravým Bohem v Jeho Synu, On tento blízký vztah, jímž je věčný život, zachovává. Tato silná slova označují jednotu, která mezi věřícími existuje. Očekávají Nový Jeruzalém, na dokonalou Boží Církev, která bude připravená jako nevěsta pro svého ženicha, vyzdobená veškerou dokonalou moudrostí a svatostí, připravená na plné zjevení Pána Ježíše Krista ve slávě. To bude ta vnější jednota, kterou Boží Slovo slibuje: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ Jejich duše Mu potom více a plněji porozumí, jelikož budou naplněny vší láskou a radostí svého Pána. Sám Bůh bude jejich Bohem. Jeho okamžitá přítomnost bude s nimi. Jeho sláva bude s nimi přebývat v dokonalé radosti a jednotě. A tak, zatímco se nyní modlitba Ježíše Krista naplňuje duchovně, při příchodu Království se uskuteční v plné dokonalosti.
Mezi všemi pravými věřícími na celém světě existuje opravdová jednota. Protože je jen jedna víra. Všechny věřící obrátil tentýž Duch Svatý a totéž dílo milosti je umístilo v Ježíše Krista. Ačkoliv všichni nemají srovnatelnou moudrost a duchovní znalost, přesto jsou všichni věřícími, kteří spoléhají na samotného Boha a Jeho psané Slovo. Všechny je zachránil všemohoucí Bůh, jen svou milostí, jedině skrze víru, jedině v Ježíše Krista, a jen Bohu náleží veškerá chvála. Těchto pět biblických principů ukazuje základy pravé jednoty v Pánu. Tyto principy po celá staletí pomáhaly pronásledované církvi pevně se držet jednoduchosti evangelia. Pravý ekumenismus je společenství nebo společná práce při dodržováni těchto pěti biblických principů, které udržují základ pravé jednoty s Pánem. Čím více jsou tyto nejzákladnější biblické standardy dodržovány, tím je pravá jednota s Pánem zjevnější.
Pro falešný ekumenismus je naopak typická institucionalizace a spojování různých skupin křesťanského vyznání za účelem údajné „společné věci“. Při tomto úsilí se jen málokdo znepokojuje nad tím, že jedna či více stran není obrácená. Zatímco tyto skupiny zdánlivě vyznávají Pána Ježíše Krista podle Písem, v oněch pěti biblických principech, které odhalují základ pravé jednoty v Pánu, často činí kompromis. Jakou měrou která skupina nebo církev tyto principy nedodržuje, takovou měrou inklinuje k podřízení se Římu. Takovou institucí je Světová rada církví. Neshoduje se ani s jediným z těchto principů. Církev Říma, očividně v odpadlictví, těchto pět biblických standardů odmítá. Řím napodobuje tělo Pána Ježíše Krista a soustřeďuje se na hledání úspěšných způsobů jak svázat všechny „věřící“ do viditelné a formální jednoty, které by došli skrze dominanci na církevním poli. Tato institucionalizovaná „jednota“ působí jedině cizoložství vůči Pánu a evangeliu.
Setkání vedoucích ze všech hlavních církevních proudů s papežem v bazilice svatého Pavla v Římě na počátku roku 2000 se považuje za největší shromáždění křesťanských vůdců od doby II. Vatikánského koncilu na začátku šedesátých let. Dne 18. ledna, v úterý týdne, který byl vyhlášen jako „týden modliteb za křesťanskou jednotu“ ve „Svatém roce 2000“, se vedle čtyř pětin zástupců pravoslaví postavili anglikáni, luteráni metodisté a letniční. Účastnili se na otevření „svatých dveří baziliky sv. Pavla za hradbami“. Arcibiskup Georgie Carey, tehdejší primas anglikánské církve, metropolita Athanasius, zastupující Bartoloměje, patriarchu Konstantinopole a hlavu pravoslavné církve, poklekli vedle papeže Jana Pavla II před právě otevřenými dveřmi. Byl tam však připraven jen jeden polštář, jelikož měl původně pokleknout jen papež, ale když také Carey a Antanasius padli na kolena, papež zvolal: „Jednota! Děkuji!“ Byl to velice významný okamžik.
Papež měl všechny důvody, aby vyjádřil svou přízeň reprezentovaným církvím a těmto dvěma mužů po jeho boku. Nakonec v květnu 1999 spojená anglikánská římskokatolická mezinárodní komise (ARCIC) prohlásila, že„papež je rozpoznáván jako svrchovaná autorita celého křesťanského světa“ a popisuje jej jako „dar, který mají přijmout všechny církve“. O pět měsíců později v říjnu 1999 ke dni reformace podepsala římskokatolická církev a luteránské církve prohlášení o smíření jejich protichůdných pohledů na ospravedlnění. S tímto prohlášením o smíření a jednotě, nastala volná cesta pro luterány, aby se připojili k anglikánům a přijali papežský primát. Vztahy s rusou pravoslavnou církví, které byly dříve na bodě mrazu, se zlepšily, což vedlo k papežově návštěvě Moskvy a setkání s patriarchou Alexejem II. V roce 1994 došlo k podepsání prohlášení „Evangelikálové a katolíci společně: Křesťanská mise v třetím miléniu“ (ECT), čímž evangeličtí vůdcové přivedly hojný počet lidí, aby poklekli před otevřenými „svatými“ dveřmi, které jim římskokatolická církev nabízí. Letniční a charismatici rovněž přidali na rychlosti kroku při putováni vstříc Římu.
Papež zmíněná lednová slova formuloval slovy, která ztotožňovala rovnost se svobodou. V jeho reakci bylo přesto opatrně skryto nezaměnitelné jednání římskokatolické církve. Papežství hledalo, jako obvykle, spíše bezpečnou shodu skrze kompromis ostatních, spíše než jednotu založenou na pravdě. „Ekumenický dialog“ na který papež 18. ledna během obřadu narážel, se jasně řídí zvláštními pevnými pravidly. Vatikánské koncilní a pokoncilní dokumenty o ekumenismu hovoří, že: „… dialog není sám o sobě koncem… a není to jen akademická diskuze.“ Spíše: „…ekumenický dialog… slouží k proměně myšlení, zvyků a denního životě těchto (nekatolických) společenství. Tímto způsobem se zaměřuje na připravení cesty pro jejich jednotu ve víře v lůně jediné a viditelné Církve.“ Papežství očekává, že proces dialogu bude určitou dobu trvat, než vykoná vytyčený cíl, neboť pokračuje: „…kousek po kousku, jak se překážky k dokonalému církevnímu společenství překonávají, budou všichni křesťané spojeni společným oslavováním Eucharistie (mše) do této jednoty a jediné Církve… Tato jednota, jak věříme, přebývá v katolické církvi jako něco, co nikdy nemůže ztratit.“ Strategie z dokumentů 2. vatikánského koncilu „kousek po kousku“ postupuje vpřed. Kolik z přítomných na setkání 18. ledna 2000 si uvědomovalo, co se vlastně dělo? Konečným cílem jakéhokoliv dialogu s římskokatolickou církví je v první řadě viditelná „jednota“ v určitých rituálech pod autoritou římskokatolické církve. Svůj postoj mohla jen stěží vykreslit jasněji.
V oficiálním dopise, „Aby byli jedno“, Jan Pavel II. definuje poddanost, která je pro společenství s Římem nutná:
„A tak katolická církev setrvává ve své praxi, tak i ve svých oficiálních dokumentech na tom, že společenství místních církví s římskou církví, stejně jako i společenství jejich biskupů s římským biskupem, je podle Božího plánu základním požadavkem plného viditelného společenství.“
Abychom došli k takovéto plné poddanosti, je třeba přijmout pět principů – jsou to principy, které v podstatě popírají všech pět principů, které definuji pravého věřícího. Podle papeže:
„Už teď je možno určit témata, které se musí prohloubit, aby se dosáhnulo pravé shody ve víře:
1.) Vztah Písma Svatého, jako nejvyšší autority ve věcech víry a posvátné tradice, jako nevyhnutelné interpretace Božího Slova;
2.) Eucharistie, svátost Kristova těla a krve, přinášená k chvále Otce, památka oběti a skutečná Kristova přítomnost, posvěcující vilití Ducha Svatého;
3.) Vysvěcení – jako svátost kněžství ve svých třech stupních: biskupský úřad, kněžství a diakonát;
4.) Učitelský úřad církve, svěřený papežovi a biskupům, kteří jsou ve společenství s ním, který je chápán jako zodpovědnost a autorita ve jménu Krista za učení víry a její zachovávání;
5.) Panna Maria, Matka Boží a ikona církve, duchovní Matka, která oroduje za Kristovy učedníky a celé lidstvo.
Papežovým cílem, podle jeho pěti principů, je položit základ pro všudypřítomnou shodu s Římskou církví. Tuto viditelnou shodu vytvoří jedině podle svých vlastních norem. A tak papež prohlašuje:
„… musíme dospět k nutné a dostatečně viditelné jednotě, která se zapíše do konkrétní skutečnosti tím, že jednotlivé církve skutečně učiní znak plného společenství v jediné, svaté, katolické a apoštolské církve, což se uskuteční společným slavením Eucharistie.“
Je bez pochyb, že se římskokatolická církev pokouší uskutečnit jednotu vytvořenou lidmi, viditelnou jakožto instituci, které se musí všichni podřídit. Toto pojetí přímo odporuje skutečnosti, že věřící se neviditelně nachází v Kristu skrze Boha a mají udržovat pouto jednoty, kterou jim daroval Duch Svatý.
Co je to za jednotu, kterou papež tak usilovně hájí? Jak by vypadala v praxi? Podle předchozích zkušeností a oficiálního učení téhož papeže v kanonickém právu bude od těch, kteří se plně zapojí, vyžadováno podrobení jak jejich myslí, tak vůle „svatému Otci“ (tj. papeži), jeho dekretům a dogmatům církve. To prohlašuje současné římské právo:
„I když není souhlas víry, je nutno nábožnou poslušnost rozumu a vůle podrobit nauce, kterou buď Nejvyšší velekněz, nebo kolegium biskupů hlásá o víře a mravech, když vykonávají hodnověrné magistérium, i když tuto nauku nezamýšlejí vyhlásit definitivním úkonem.“
Řím ve svých oficiálních dokumentech, jasněji než jakýkoli jiný kult, hlásá, že jeho následovníci musí potlačovat schopnosti, které jim dal Bůh – rozum a vůli. Vyžaduje to pod hrozbou trestů, neboť nové kanonické právo, „papežský kód“, kodifikované papežem Janem Pavlem II obsahuje pasáž nazvanou „Tresty za porušení zákona proti církevním autoritám a svobodě církve“. Pod nadpisem: „Tresty v církvi obecně“ se opětovně zjevuje tvář inkvizice, protože v kánonu 1311 je psáno: „Církev má vrozené a vlastní právo postihovat udělováním trestů věřícím, kteří spáchali delikt.“ Rychlé rozpomenutí na historii jasně odhaluje, že postihování je termín, kterému římskokatolická církev rozumí skutečně velmi dobře. Přirozeně, když přivádí zástupy pod svůj velký stan, zlehčuje důsledky takového kroku. Kdyby se papežství kdykoli opět dostalo k moci tahat za páky politického mechanismu, mohl by kánon1311 nabýt stejné proslulosti, jako i další opatření, které tak zakalily krví mučedníků stránky historie.
V polovině devatenáctého století, Lord Acton, jeden z největších římskokatolických historiků slavnostně prohlásil: „Moc člověka kazí, a absolutní moc kazí člověka absolutně.“ Odkazoval tak na papežský Řím, který k podřízenosti donucoval skrze zákonem stanovenou a více než šest set let užívanou inkvizici. Vypočítané a předem promyšlené zákonné smlouvy mezi papežským Římem a civilní mocí, byly začátkem těchto hororů v historii. V těchto strašlivých staletích, římskokatolická církev potřebovala vypadat zákonně, aby tak utišila pravé evangelium a mohla přivést národy do svého náručí. Její odpadnutí od evangelia se od dob inkvizice nezměnilo, ale její strategie je vskutku jiná.
Kapitola 12 popisovala pronásledování Valdenských věřících, kteří trpěli proto, že odmítali chodit na římskokatolickou mši. V polovině 16. století měly Valdenské církve relativně kratičký čas pokoje. Přesto to byl jen relativní klid, neboť papežské příkazy v té době vyslaly vojenské jednotky, aby tyto věřící zmasakrovali, nebo je obrátili na Římské vyznání. Zároveň tehdy jednotliví inkvizitoři neustále pronásledovali a sužovali jednotlivé Valdenské věřící. Historik J.A.Wylie cituje hrůzostrašné detaily. Dokládáme je zde pro ilustraci, jak moc biskupové a kněží římského systému chtěli přivést tyto věřící k podřízení se římské církví. Jestliže jste velmi citliví na podrobnosti hrůzostrašného mučení, prosím přeskočte následující citaci:
„Někteří z těchto mučedníků byli zmučeni krutými, barbarskými a hrůzostrašnými metodami. Uvést všechny případy, není podstatné a detailní líčení odporných a neslavných skutků by znamenalo vyprávět to, co nikdo nemůže přečíst. Budeme tedy citovat jen část Mustonova písemného záznamu. ‚V Piedmontu není žádné město,‘ řekl ‚‘pod Valdenským pastorem, kde by někteří z našich bratří nebyli zavražděni. Z těla Huga Chiampse z Finestrelle v Turíně zaživa vykuchali vnitřnosti. Peter Geymarali z Bobbie byl zmučen stejným způsobem vykucháním v městě Luzerna, a poté mu do útrob byla vložena divoká kočka, aby jej dále mučila a sžírala. Maria Romano byla zaživa pohřbena v Rocco-patia. Magdaléna Foulano v San Giovanni trpěla stejným osudem. Susan Michaelini byla svázána na rukou a nohou a ponechána smrti prochlazením a hladem v Saraceně. Bartoloměj Fache byl pořezán šavlí a jeho rány vyplnili nehašeným vápnem, a tak umíral v hrůzostrašné agonii. Danielu Michelinimu byl vyříznut jazyk, protože chválil Hospodina. James Baridari byl zmučen tím, že byl posypán siřičitým prachem, který rychle vnikal do jeho těla pod nehty, mezi prsty, do nosu, do rtů a do celého těla, poté byl zapálen. Danielu Revellimu byla ústa vyplněna střelným prachem, který když byl zapálen, rozprášil jeho hlavu na kousky. Maria Monnenová byla vzata do Liousy, odřezali jí maso z tváří a brady, čelist tak byla zcela holá, takto ji nechali zemřít. Pavel Garnier byl pomalu rozkrájen na kousky ve městě Rora. Thomas Margueti byl umučen mnoha nepopsatelnými způsoby v Miraboco, a Susanu Jaquinovou rozkouskovali v La Torre. Sara Rostagnolová byla rozpárána od rozkroku až k ňadrům a ponechána k zahynutí na cestě mezi Eyral a Luzernou. Anne Charbonnier byla napíchnuta na kopí a nesena tak, jak bylo zvykem, ze San Giovanna do La Torre. Danielu Rambaudovi z Paesana byly vytrhány všechny nehty, poté uříznuty prsty, potom chodidla a dlaně, ruce a nohy, při každém odříznutí odmítal vzdát se evangelia. Tak seznam mučedníků pokračuje a s každým dalším trpícím vyvstává nový nesnesitelnější a hrozivější způsob mučednické smrti.“
Dali jsme sem tyto strašlivé detaily, aby bylo jasné, nakolik si chtěl papežský Řím vynutit nadvládu nad věřícími. Současnou taktikou je falešný ekumenismus, který má získávat „konvertity“ pro falešnou „jednotu“ uprostřed tzv. křesťanství. Přesto se římské zákony ve věci kontroly a donucování nezměnily.
Pánova modlitba o jednotu je splněna v životě každého věřícího, který je ospravedlněn samotnou Boží zachraňující milostí, skrze samotnou víru a je v samotném Kristu. Ježíš Kristus se modlil: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ Pán velmi dobře věděl, za koho se modlil. Znal ty, za které se modlil. Tito věřící přijímají věčný život, když jsou znovuzrozeni Svatým Duchem. Základem biblické jednoty je Bůh, nikoliv člověk. Ty, za které se Pán modlil: „Nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ Dědictví, které přijímáme skrze víru v evangelium je úžasně popsáno v Božím Slově: „My však přijímáme království, jež je neotřesitelné, a proto buďme vděční a služme Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní. Vždyť náš Bůh je stravující oheň!“ Jako pravý věřící jste vstoupili do království Božího v Kristu – duchovního království na tomto světě a nebeského království, které přijde v budoucnu. Oba aspekty království oplývají bezmezným požehnáním. Duch Svatý zdůrazňuje specifickou vlastnost království – „je neotřesitelné“. Když Jej přijímáte pravdivou vírou, vstupujete do „věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.“ Nezměnitelné Slovo pravdy v Písmech vám dává oprávnění k věčnému životu. Potom zde nastává souvztažnost mezi vaším dědictvím a povinnostmi. Čím větší privilegium se člověku dostane, tím větší je povinnost vyjádřit svůj vděk náležitým a vhodným způsobem. A tak nás Boží Slovo vede, abychom „sloužili Bohu tak, jak se mu líbí, s úctou a posvátnou bázní.“ Dva mocné motivy pravého věřícího jsou: „přijetí království“ a „náš Bůh je stravující oheň.“
Tatáž pravda obsahuje závažné varování pro ty, kdo jsou ke své církvi stále připoutáni, či věří v Ježíše Krista na základě autority své církve, namísto aby věřili přímo Pánu na základě autority Jeho psaného Slova. Bůh evangelia je stejně spravedlivý, jako byl v zákoně Staré Smlouvy. Jedná s námi v lásce a milosrdenství a přitom je „stravující oheň“. Je Bohem nekompromisní spravedlnosti, který odplatí všem, kdo nepřijali lásku pravdy, ale pro život vzhlížejí spíše k církvi nebo někomu jinému, než samotnému Pánu Ježíši Kristu. Pán Ježíš Kristus žil dokonalý život a položil dokonalou smírnou oběť za hřích. Odmítnout víru v Něj samotného je závažnou urážkou. Když se Pán potýkal s oddanými farizeji, řekl jim silná slova: „Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Nebudete-li věřit, že ‚Já jsem,‘ zemřete ve svých hříších.‘“ Můžete říci, že jste dobrými katolíky a že chcete potěšit Boha svým životem a doufáte ve věčný život s Ním. To je šlechetný cíl a můžete být stejně oddaní a upřímní jako farizeové, ale pokud stejně jako oni odmítnete osobní víru v Něj samotného, i vy zemřete ve svých hříších. Rozhodná víra a důvěra v Pána Ježíše Krista je základním a častým tématem v Písmech. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.“ „Kdo v něho věří, nebude souzen,…“ „Kdo věří v Syna, má věčný život…“ „Kdo věří v Božího Syna, má svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, udělal z něj lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.“ Základní otázka, která je před vámi, zní: „Za koho mě máte vy?“ Jelikož má člověk padlou přirozenost, evangelium představuje přímou víru v samotného Pána Ježíše Krista. Nahradit víru v Něj vírou církvi, jakožto jedním ze způsobů víry, je nebezpečný klam. Má to všechny prvky zbožnosti a oddanosti, ale v konečné analýze si člověk vybírá instituci namísto samotného Pána Ježíše Krista. Pravá víra musí být osobní. Víra skrze prostřednictví církve má všechny léčky náboženství a produkuje mnoho zbožných lidí, jako byli Farizeové, kteří však nemají život v Bohu. Jestliže nemáte pravou víru, i vy zemřete ve svých hříších: „Protože náš Bůh je stravující oheň.“
|
K stažení v PDF formátu