Hospodin dal své Slovo – Neotřesitelnou autoritu
Co se týká tématu neotřesitelné autority Písma, rozumím zmatkům a pochybnostem, které se mohou v srdcích katolíků odehrávat. Právě toto téma mne znepokojovalo po mnoho let. Pochopit, že zde existuje neotřesitelná autorita - psané Boží Slovo – je nanejvýše důležité, protože spasitelná víra a Písma jsou neoddělitelné. Každý, kdo spoléhá na Boží sílu a věrnost, si může být jist, že obdrží to, co Pán zaslíbil: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ Slovo Boží je objektivním základem, na kterém stojí naděje věřícího. Víra, která je založená na této pevné autoritě, je smělým očekáváním, že Bůh učiní vše, co slíbil těm, kdo jsou v Kristu: „my jsme uvěřili a jsme si jisti“ . Kvůli této trvalé spojitosti mezi Písmem a pravou vírou musí být Písmo studováno se zřetelem k jeho pravdivosti. Vzpomeňme si na krásná slova apoštola Pavla: „Láska není škodolibá, ale raduje se z pravdy.“
Pán Ježíš Kristus ve své velekněžské modlitbě jasně potvrdil pravdu Božího Slova. Řekl: „Posvěť je svou pravdou: tvé slovo je pravda.“ Boží Slovo nejenže obsahuje pravdu, ale samo je Pravdou. To se zcela shoduje s tvrzeními Starého Zákona, kde Duch Svatý soustavně vyhlašoval pravdivost Božího zjevení. Sám Pán identifikoval pravdu s psaným Slovem. Nikde není žádný jiný zdroj mimo samotné Písmo, na který můžeme aplikovat prohlášení: „Tvé slovo je pravda.“ Tento jediný zdroj - Písmo - je pro věřícího standardem pravdy.
V Novém Zákoně je to psané Boží Slovo - a jen ono jediné - ke kterému se Pán Ježíš Kristus a Jeho apoštolové odvolávají jako ke konečné autoritě. Při pokušení Pán Ježíš třikrát odporoval satanovi slovy: „Je psáno.“ Když Pán tvrdil: „Je psáno“ ukazoval, že plně akceptuje autoritu psaného Slova. Je to také zřejmé z Jeho slov: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní.“
Ježíš Kristus neustále káral a kritizoval farizeje za to, že umístili svou tradici na stejnou rovinu s Božím Slovem. Obviňoval je, protože se pokoušeli narušit absolutní pravdy tím, že svou tradici dávali na úroveň Božího Slova. Prohlásil o nich: „Rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou jste ustanovili.“ Tyto farizejské tradice byly vlastně náboženská pravidla, obřady a předpisy, které během staletí vyvinuli učení náboženští vůdci. Předávaly se ústně a ve vybraných spisech. Tyto ústní a psané tradice utvořily základní kulturní materiál, který se stal oficiální složkou interpretací a průvodcem pro náboženský život víry. I čisté učení Písma Svatého protřídili a modifikovali tak, aby vyhovovalo lidským chutím a preferencím. Navíc, když Pán vyvracel chyby Saduceů, prohlásil: „Bloudíte, protože neznáte Písma, ani Boží moc.“
Protože Písmo jako jediné je inspirované, je také jedinou konečnou autoritou. Je jediným konečným soudcem všech lidských tradic a usuzování. Slovo našeho Pána učí: „Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají...“ Hned v následujícím verši přikazuje: „K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem.“ Toto učení a přikázání zdůrazňuje, že to je samotné Boží Slovo, které je čisté a bez poskvrny. Pravdou je, že Bůh sám vydechl Své psané Slovo a ono - jen ono samotné - je jediným pravidlem víry. Nemůže to být jinak. Jakákoliv církev, která odporuje Písmu nebo se mu pokouší připsat podřadné místo v životě víry, může být bezpečně označena jako lhář a podvodník s náchylností k odsunutí Boha z Jeho trůnu a dosazení sama sebe na pozici absolutní autority.
Od doby předání deseti přikázání na hoře Sinaji (kdy je Svatý Bůh napsal svým prstem na kamenné desky) , až dodnes existuje psané Boží Slovo. Termín „Sola Scriptura“ neboli „Písmo samotné“ je zkratka pro tvrzení, že Písmo je jediným bodem, na který se můžeme odvolat při hledání toho, kdo je Bůh a co požaduje od člověka. Samotná fráze „Písmo říká“ znamená, že je to výlučně zaznamenáno a ne z doslechu. Přikázání věřit tomu, co je psáno, znamená, že máme přijmout čisté Boží Slovo. Tak se od ostatních zdrojů odděluje základ pravdy, kterému má člověk věřit. V sázce je Boží nepomíjitelná pravda. Pro člověka je v sázce jistota, což ukazuje Přísloví 22:21: „Poučil o spolehlivé jistotě slov pravdy“. Jistota je potřebná pro spasení nesmrtelných duší. V úplně posledním přikázání Písma Bůh rezolutně zakazuje jakékoliv přidávání a ubírání z Jeho psaného Slova. „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.“
Princip „Písmo samotné“ je shodný se způsobem, jakým od Boha přicházející slovo pravdy o sobě tvrdí, že má být interpretováno. Jak vysvětluje Žalm 36:9: „U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“ Boží pravdu vidíme ve světle Boží pravdy. Je to přesně totéž, co říká apoštol Pavel: „O tom právě mluvíme (nikoli slovy, jimž učí lidská moudrost, ale slovy, jimž vyučuje Duch Svatý), když vykládáme duchovní věci duchovními slovy.“ Právě ve světle Boží pravdy je Jeho pravda zjevná. Písmo poskytuje své vlastní pravidlo interpretace. Z podnětu Ducha Svatého apoštol Petr prohlásil: „Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.“ Petr jasně řekl, že pro zachování čistoty Písma, musí být interpretace ze stejně čistého zdroje, jako Písmo samotné. Pouze ve světle Ducha Svatého může být Písmo správně pochopeno. Duch Svatý způsobuje, že Ti, kdo náleží Pánu, Písmu porozumí. Duch to činí prostřednictvím Písma a funguje zde tentýž princip: Písmo samotné je pravidlem pro interpretaci své vlastní pravdy: „Duch je ten, který to dosvědčuje, protože Duch je pravda.“
Ti, kteří chtějí být vůči Pánu v pravidle „Písmo samotné“ ryzí, musí uposlechnout Jeho příkaz: „Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova.“ Kdo touží v této základní záležitosti po pravdě, musí zaujmout postoj Žalmu 51:19 „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ Takovým Bůh nepohrdne, ale spíše mu zjeví základní pravdy Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů. Slovy apoštola Jana: „To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a zapsal je; a víme, že jeho svědectví je pravdivé.“ Stejně jako Petr a Pavel, i apoštol Jan psal, aby ti, kdo jsou usmířeni s Bohem, věděli, že Jeho svědectví je pravé.
Apoštol Pavel hlásal absolutní dostatečnost Písma: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.“ Vše, co potřebujeme ohledně konečné pravdy a autority, je Písmo. Je tomu tak, protože je to Boží Slovo a nese s sebou vlastní duchovní pravidla historicko-gramatické interpretace. Části Písma, ve kterých je význam zřetelný, objasňují pasáže, které se zprvu jeví nejasně. Sám Duch Svatý je věřícímu darován, aby mu skrze modlitbu a pilné srovnávací studium dal znalost evangelia a objasnil Boží vůli. Vzájemným srovnáváním Písma v osvětlující službě Ducha Svatého je znovuzrozený čtenář uchráněn nebezpečí představivosti, sobeckosti, mystického podvodu, náboženského fanatismu a kultovní hereze. Tělesní lidé – ti, kdo nebyli znovuzrozeni a Duch Svatý v nich nepřebývá – mají v otázce vedení k dispozici pouze své zatemnělé porozumění. O nich Písmo říká: „Neduchovní člověk ovšem nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně.“
Písma jsou tak jasná, že skrze psané Slovo může uvěřit i dítě. Apoštol Pavel napsal Timoteovi: „Od dětství přece znáš svatá Písma, která ti dokáží dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše.“ Většina Písma je dost jasná a přímá. Například Jan 3:36 říká: „Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo Synu nevěří, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Význam tohoto verše je jasný a věcný, stejně jako i většina Písma.
Při pokusech o ospravedlnění tradice jako autority se obhájci tradice často odvolávají na poslední verš Janova evangelia, kde stojí: „Ježíš ovšem udělal i mnoho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět.“ Pán zajisté učinil a řekl mnoho dalšího, co není v Písmu zaznamenáno. Písmo však zůstává autoritativním záznamem, který dal svému lidu Duch Svatý. Nemáme jedinou větu, která je autoritativně od Pána mimo to, co je v psaném Slově Nového Zákona. Obracet se ve věci autority na tradici, je zbytečné, neboť jí Duch Svatý žádnou nedal. Myšlenka, že to, co řekl Pán a události, které se kolem Něj udály, se nějakým způsobem ústně předávají a uchovávají si spolehlivost v tradici, jednoduše není pravdivá. Při dané proudící povaze jazyka, křehkosti slovní komunikace a nestabilitě lidské paměti, je takové prohlášení směšné. Víra v lidskou tradici vyžaduje pověrčivou naivitu ducha a nerozumnou důvěřivost. Písmo dokonce podává příklad falešné tradice, která se ujala již v době, kdy Jan psal své evangelium. Jan tuto falešnou tradici vyvrací: „Mezi bratry se pak rozneslo, že ten učedník nezemře.“ Pověst, že se Pán vrátí do Janovy smrti, nebyla ve Slově pravdy zapsána, přesto se v Janově době v církvi roznesla.
Další zoufalý pokus o ospravedlnění tradice je prohlášení, že raná církev neměla Nový Zákon. Přesto apoštol Petr mluví o spisech apoštola Pavla, když tvrdí: „Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel, kdykoliv tyto věci zmiňuje. V jeho listech jsou některá nesnadno srozumitelná místa, která nevědomí a nestálí lidé k vlastní záhubě překrucují stejně jako ostatní Písma.“ Petr také prohlásil, že psal, aby si tak věřící mohli na to, co řekl, vzpomenout: „Tyto věci vám chci i nadále bez přestání připomínat, ačkoli je znáte a pevně stojíte v pravdě, kterou jste přijali.“
Od nejranějších dob byla značná část Nového Zákona dostupná. Apoštol Pavel, inspirován Pánem, přikázal, aby byly jeho dopisy předávány do dalších církví mimo těch, do kterých byly posílány. To jasně ukazuje, že psané Slovo Boží bylo v oběhu již za života apoštolů. Pánův příkaz věřit tomu, co je psáno, věřící vždy mohli poslouchat, a také ho poslouchali. V této záležitosti musí každý zachovat pokoru: „Ne nad to, co je psáno“. Slovy apoštola: „Toto jsem, bratří, kvůli vám vztáhl na sebe a na Apolla, abyste se na nás naučili, co znamená `ne nad to, co je psáno´, a nikdo se nepyšnil jedním z nás proti druhému“.
Absurdní zdůvodnění, že tradice je potřebná, protože raná církev neměla Nový Zákon, ignoruje dvě nejzákladnější fakta týkající se Božího zaopatření rané církve. Dokud nebyl kánon Nového Zákona kompletní, byli v církvi, jako Kristovi osobní zástupci vybavení Jeho autoritou, přítomni apoštolové. Dále, apoštolové také během přechodné fáze neměli žádný problém se zvěstováním evangelia ze Starozákonních Písem, ani s jejich použitím jako autoritativního průvodce ve věcech víry a morálky. Spisy Nového Zákona byly zahrnuty a přijaty do kánonu Písma Svatého, když poslední žijící apoštol dokončil svou práci. Zapsané zjevení bylo u konce, protože bylo zveřejněno poslední prorocké slovo o spasení, a to v Pánu Ježíši Kristu a také od Něj.
Věřící nemůže říci, že miluje Pána Ježíše Krista, pokud zcela nedůvěřuje každému Jeho Slovu. Toto opět podtrhuje důležitost Písma. „Ježíš mu odpověděl: ‚Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.‘“ A opět: „Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“ Když Pán Ježíš žil svůj vlastní život na tomto světě ke slávě svého Otce, mohl říci: „Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil můj Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou. Otec mě nenechal samotného, neboť vždycky dělám, co se mu líbí.“ Ve svém nejvyšším záměru zalíbit se svému Otci sledoval Ježíš Kristus autoritu a pokyny Písem. Potvrdil poselství Starého Zákona: „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě, Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jim zmoudří.“
Aby věřící dostál Pánově cestě, má se držet toho, co je psáno: „Tvé slovo je pravda.“ Všichni praví učedníci musí poznat, že existuje absolutní měřítko, pomocí kterého mohou být věci hodnoceny jako dobré, nebo špatné, jako Bohu libé nebo nelibé. Dříve se takovému standardu říkalo „pravidlo víry“ nebo „základ víry“, což bylo měřítko, kterým se poznávala pravda. Princip, že samotné psané Boží Slovo je samo o sobě základem pravdy, byl jasně demonstrován jak ve Starém, tak i v Novém Zákoně. Není možné mít Pána Ježíše jako Mistra a poté odmítnout vládu Otcova Slova v Něm a skrze Něj. Neexistuje žádný „dům na půli cesty“, kde by mohlo být předstírání protibiblické zbožnosti v bezpečí. Výběr je jasný. Jestliže milujete Boha, milujete Jeho Slovo samotné, ne Jeho Slovo a k němu ještě slovo člověka. Nemůžete říci, že milujete Boha a pohrdáte Jeho Slovem, neboť známky pravé duchovní oddanosti jsou zřejmé ze Slova samotného: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.“
S tíhou na srdci se nyní obracím na zdroj autority v katolické církvi a vzpomínám na všechny ty roky, kdy jsem vyučoval muže, ženy a děti následující doktrínu.
Katolická církev otevřeně prohlašuje, kde leží jistota jejího učení. Tvrdí: „A to je důvod, proč [katolická] církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí [Písma a tradice] přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“
Toto tvrzení výslovně popírá dostatečnost Písma a odmítá jeho jedinečnou autoritu - protože samotnému Písmu Bůh udělil veškerou autoritu nad Jeho stvořením. Tím, že se Církev prohlašuje za křesťanskou, a přitom současně ujišťuje svou rovnou láskou k tradici i Písmům, činí Boží slovo nedůvěryhodným. Je to jakoby manžel vyznával své ženě lásku, ale zároveň říkal, že stejně tak miluje i svou sekretářku. Taková láska je stejně cizoložná, jako ta vatikánská se „stejným přijímáním a ctěním se stejnou láskou a vážností“ ke své tradici. Toto „ctění a přijímání se stejnou láskou a vážností“ se promítá do nevěrohodnosti a odmítání Písma jako konečné autority.
Přirozeným znakem každé autority je její samovláda. Nejvyšší autoritu musí mít i život víry. Když víru řídí dvě autority, tak je odsouzena k zániku, protože jedna autorita převyšuje druhou. Vatikánské předstírání rovného „ctění se stejnou láskou a vážností“ jak k Písmu, tak i k tradici, je pouze církevní ekvivalent principu autority v Orwellově známé farmě, kde se vyhlásilo, že všechna zvířata si jsou rovna, ale některá si jsou rovnější. V rámci Vatikánu je tradice stále „předsedou poroty“ s rozhodujícím právem ve věcech autority. Takto Řím přežívá a nepřetržitě prosazuje své předpisy. Například ve „Vyznání víry“ vyjádřil Trentský (Tridentský) koncil definici podřízenosti těmito slovy:
„Apoštolskou a církevní tradici i všechna ostatní nařízení a ustanovení té samé Církve nejrozhodněji přijímám a beru za své. Rovněž uznávám Písmo Svaté ve smyslu, jakého se drží naše svatá Matka Církev, jejíž úřad rozsuzuje pravý význam a výklad Svatých Písem. Nikdy je nebudu přijímat ani vykládat jinak než v souladu s jednomyslným usnesením Otců.”
Sídlo autority, nebo pravidla víry, je tedy stále v rukou Římské hierarchie. Lidé, kteří tvoří tuto hierarchii, jsou „svatou Matkou Církví“. Oni rozsuzují Písma. Konečným výsledkem je, že katolík nakonec nevěří všemocnému Bohu a Jeho psanému Slovu, ale spíše Matce Církvi a její Tradici. Tento způsob myšlení je vštěpován do myslí „katolických věřících“.
Příklad, jak Svatá Matka vládne, můžeme nalézt v Katechismu katolické církve: „Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše matka církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít.“ Co se týče nejdůležitějšího tématu – důvěřování jen Kristu samotnému, jehož Písma prohlašují za zcela dostatečného Spasitele – Římská učitelská autorita požaduje, aby se duše utíkaly pod její mateřskou ochranu spíše než aby hleděly k samotnému Ježíši Kristu. Oficiálně prohlašuje:
„‘Věřit’ je církevní úkon. Víra církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících. ‘Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev.’“
Kristus Pán varuje ty, kdo se prohřeší proti Jeho maličkým nebo je svedou ke hříchu. Pro kohokoli, kdo by zarmoutil byť i ty z nejslabší z duší, tím, že by jim bránil přijít k Bohu, by bylo lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, neboť skončí v neuhasitelném ohni. Jaký je tedy osud celého církevního systému, který učí, že „obojí Písmo i Tradice musí být přijaty a ctěny stejnou měrou zbožnosti a vážnosti“?
Základem pravdy v katolicismu, není neomezená Boží autorita v Písmu, je to spíše autorita člověka - římského papeže. Konečná autorita závisí na rozhodnutích a předpisech vládnoucího papeže. To lze poznat z dokumentace oficiálních katolických zdrojů. Vatikánské kanonické právo prohlašuje:
„Nejvyšší velekněz na základě svého úřadu vlastní neomylnou vyučující autoritu, kdy jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících, který má za úkol posilovat své bratry ve víře, definitivním úkonem vyhlašuje nauky ve věcech víry a mravů za závazné.”
Nařízená odpověď „křesťanských věřících“ na toto prohlášení neomylně vyučující autority je vysvětlená v kánonu 752: „I když není souhlas víry, přece však je třeba náboženskou poslušnost rozumu a vůle projevit nauce, kterou buď Nejvyšší velekněz, nebo kolegium biskupů hlásá...“ Jakékoli naléhání proti totalitnímu klamu prohlášené neomylnosti je umlčeno kánonem 333 § 3: „Proti rozsudku nebo dekretu Římského velekněze není odvolání ani rekurzu.”
Přesto je podle Písma neomylnost vlastností Boha, nikoli člověka nebo skupiny lidí. Věčnost, vševědoucnost a neomylnost patří mezi atributy Boha, neboli vlastnosti Jeho podstaty, které nemohou být předány nebo delegovány na stvoření. Bůh prohlásil, že nelže a také: „Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně.” . Přesto však je papežský nárok na „neomylnou vyučující autoritu“ v podstatě nárokem na božství. Vatikánské doktríny okázale prohlašují, že papež je „Svatý Otec“ . Nic jiného už nemůže markantněji ukazovat papežskou opovážlivost, než nárokování si neomylnosti. Tím, že se papež povýšil na svrchovaného, de facto popřel absolutní Boží autoritu.
To, že by měla lidská moc tvrdit, že je neomylná „jako Bůh“, se vzpírá veškerým představám. Nejen že se Řím posmívá Božské přirozenosti a Jeho pravdě, když napodobuje Boží atribut, neomylnost, ale také zapírá historická fakta. Papež Honorius (625-638) byl Šestým ekumenickým koncilem (680-681) prohlášen za heretika. Za kacíře ho prohlásil i papež Leo II, a také všichni papežové až do 11. století. Takže „neomylní“ papežové prohlašovali jiné „neomylné“ papeže za kacíře. Jeden papež dokonce neomylnost úřadu popřel. Katolický historik August Bernard Hasler píše: „Ale (papež) Jan XXII nechtěl o své vlastní neomylnosti slyšet; pohlížel na ni jako na nepatřičné omezení svých panovnických práv a v bulle Qui quorundam (1324) odsoudil františkánskou doktrínu o papežské neomylnosti jako práci ďábla.“ Vatikánské prohlášení neomylnosti je vyvráceno Pánovým přikázáním: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh … Nebudeš mít jiného boha mimo mne”. Tutéž údajnou neomylnost, ačkoli v jiné terminologii, lze najít v Římském prohlášení, že jeho tradice je božsky inspirovaná.
Aby Řím udržel svou okázalost, obřady a svátosti, oficiálně tvrdí, že jeho tradice je svatá. „Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi v jedno a směřuje k témuž cíli.“ Nejenže prohlašuje, že Svatá Tradice má tentýž zdroj jako Písmo a je s ním „jedno“, ale také že Svatá Tradice zprostředkovává ve své úplnosti Boží Slovo. Tvrdí, že: „Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého. Co se týká posvátné tradice, ta předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili.“
Takové učení zneuctívá svaté Boží Jméno a rouhá se proti Jeho Svatému Slovu. Písmo učí, že psané Boží Slovo nemůže být s ničím jiným smícháno. Sám Pán Ježíš Kristus řekl: „Písmo nemůže být zrušeno.” “Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?” Katolický výrok: „Posvátná tradice předává Boží slovo,“ je doslova rouháním proti Duchu Svatému. Sám Duch Svatý oznamuje věřícím své Slovo. Záměrem Ducha Svatého není předávat bezbožnou tradici, která podporuje modlářství, pověry a magii. „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ V pravé víře Boží Duch zapečetí srdce věřících, vždyť On sám je Duch pravdy. Duch Svatý svým božským světlem, účinností a mocí vydává svědectví všem, kdo věří psanému Slovu. To, že Duch osvětluje Písmo a dává mu svou autoritu, dokazuje původ Slova. Duch Svatý věřícím přináší své Slovo.
Vatikánské prohlášení „posvátná tradice předává Boží slovo“ nejenže pošpiňuje božskou osobu Ducha Svatého, ale také vede ke vzhlížení k tradici spíše než k osobě Ducha Svatého, aby otevřela Slovo věřícímu. To, že právě toto je přáním Říma, je zdůrazněno užitím kurzívy na začátku odstavce 113 v nejnovějším Katechismu: „Číst písmo v ‘živé tradici církve.’“ Řím jde tak daleko, že kárá zbloudilé. Tvrdí, že existuje „sklon číst a vykládat Písmo svaté mimo tradici a učitelský úřad církve.“
Římská církev svou „Tradicí učitelským úřadem“ poskytuje prostor ke vzdávání božské úcty domnělým ostatkům mučedníků, stavení oltářů, pálení kadidla, svěcení obrazů a kaplí, uctívání svatých zemřelých modlitbami a chválami. Učí a praktikuje toto falešné uctívání, a tak vylučuje přímé vedení a vyučování Duchem Svatým. Vatikánská instrukce podle Pánových slov doslova odsuzuje duše: „Běda vám učeným v Zákoně, neboť jste vzali klíč poznání! Sami jste nevešli a těm, kdo vcházeli, jste zabránili.”
Apoštol Pavel nabádá věřící, aby hleděli na „dokázání Ducha a moci, aby vaše víra nespočívala v lidské moudrosti, ale v Boží moci.“ Právě tak, jako byla každý den sesílána mana Izraelitům na poušti, Duch Svatý hladovějícím a žíznícím po spravedlnosti nově otevírá Písma. Proto je povinností každého, kdo miluje katolíky, aby jim věrně ukázal cestu z lidských tvrzení k Písmu, kde mohou najít Toho, kdo řekl: „Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“
Pod titulem „apoštolská tradice“ a podtitulkem „… pokračování apoštolské posloupnosti“, Řím prohlašuje následující:
„Aby se však v církvi stále zachovalo evangelium celé a živé, zanechali apoštolové jako své nástupce biskupy a postoupili jim své učitelské místo. Vždyť ‘apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno nepřetržitou posloupností až do konce věků.’ Toto živé předávání, vykonávané v Duchu svatém, se nazývá tradicí - nakolik se liší od Písma svatého, i když je s ním úzce spojeno.“
Na „nepřetržitou posloupnost“ (což se rovná „apoštolské posloupnosti“) není nikde v Písmu žádný odkaz. V Novém Zákoně apoštolové nejmenovali další apoštoly, ale spíše starší a diakony. Řím se i přesto pokouší obhájit svou pozici ve jménu nepřetržité linie následovníků od apoštolů. Pro případ, že by kdokoli chtěl použít koncept „apoštolské posloupnosti“, praví následovníci apoštolů jsou svatí služebníci Hospodinovi, kteří „byli postaveni na základ apoštolů a proroků, zatímco úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus.“ Pokud je doktrinální základ zničen, člověk nemá apoštolskou víru, ale spíše odpadává. „Apoštolská následnost“ bez apoštolské doktríny je podvod. Pouze učení Písma dává člověku moudrost ke spasení skrze víru, která je v Kristu Ježíši.
Poctivá zkouška doktríny o autoritě katolické církve vede k závěru, že její přivlastňování si autority je nejen bez pravého biblického základu, ale je to také pokus o úplné zmocnění se božské autority Pána Boha v Jeho psaném Slově. „Svatá matka církev” není podle biblických termínů označena ani jako svatá, ani přesně jako „církev“. Je spíše nepopiratelným následovníkem Římského impéria, jehož duch a charakter je vtělen v jejím arogantním právu, tradicích a pohanských zvycích. (Toto podrobněji probereme a zdokumentujeme ve čtvrté kapitole.)
Katolická církev se tím, že si pro svou tradici nárokuje stejnou svatost, přijímání a uctívání, jaké má Boží Slovo, zatímco si opovážlivě přidává taková pošetilá prohlášení, jako je papežská neomylnost, v pravém slova smyslu rouhá proti Duchu Svatému. Právě proto zde nemůže nikdy existovat žádné smlouvání, kompromis ani spojenectví mezi Vatikánem a Nevěstou Kristovou. Farizejská chrámová rada Pánovy doby se ztotožňovala se vším dobrým, morálním a svatým. Neměli žádné pochybnosti o tom, že by Bůh nepracoval prostřednictvím jejich učení a správy. Avšak Kristus Ježíš jim dokázal, že „se podobáte obíleným hrobům, které zvenčí vypadají opravdu krásně, ale uvnitř jsou plné mrtvých kostí a veškeré nečistoty“ . Stejně tak i pyšné výsady římského systému a prohlašování se za mluvčího Boha jsou ve světle Božího Slova „bludní duchové a učení démonů“ .
Duch Svatý, jakožto vůdce a utěšitel církve, v předzvědění všech těchto věcí laskavě poskytl od Boha pocházející odpověď proti nebezpečnému a hojně rozšířenému podvodnému římskému systému a jeho smyšlenému základu autority. Sám Bůh, který své Slovo začal psát vlastním prstem, k nám v těchto dnech mluvil „ve svém Synu“ . Tento Syn prokázal pravost spisů Starého Zákona a také, jako Alfa a Omega, maje autoritu na nebi i na zemi, zaručil pravost Nového Zákona a ve svém Slově svěřil jeho sepsání apoštolu Janovi: „Co vidíš, napiš do knihy.“ Úmysly a záměry Pána Ježíše Krista se věřící dovídá skrze psanou formu. Písmo je dáno jako milosrdný a stálý pomocník proti všemu zmatku, temnotě a nejistotě, včetně katolické církve. V našem výborném Pánu oddaně velebíme Boha za ten poklad a jistotu, kterou máme v Písmu, jež je samo pravdou, neboť: „Veškeré Písmo [je] vdechnuté Bohem a [je] užitečné k vyučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a vybavený ke každému dobrému dílu.“
Spolehlivost Písem a spasitelná víra jsou neodmyslitelně spojeny. Víra je dar Boží, který přichází skrze Boží Slovo: „Víra [je] tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží.“ . Víra musí mít základ, na němž by spočívala. Tato opora nemůže být nic jiného, než Boží slovo, které nemůže klamat. Srdce musí přijmout a jednat podle toho, co Pán říká. Duch Boží si Boží Slovo účinně používá, když skrze něj promlouvá k duši. Bible učí, že věřící je před Bohem ospravedlněn skrze víru: „Člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona.“ A co je to za opatření nebo sílu, kterou je člověk ospravedlněn? Písmo pokládá tutéž otázku: „Skrze jaký zákon? [Snad] skutků? Nikoli, ale skrze zákon víry.“ Věřící nejsou ponecháni ve zmatku. Je to zákon víry, který přináší konečné usvědčení a moc, ten je také prací milosti a vylučuje veškeré vychloubání. Víra je „kanálem“ pro milost, která před naprostou jistotou Božího Slova odhazuje jakékoli pochybnosti, na ní se věřící spoléhá a popírá své vlastní schopnosti. Vírou – tedy spolehnutím se na Boží pravdomluvnost – člověk vchází do opravdovosti života v Kristu Ježíši „věříte a radujete se nevýslovnou radostí plnou slávy.“
Stále jednáme na základě víry v to, že co ostatní tvrdí, je pravda, že to, co říkají členové naší rodiny, je pravda, a co je u soudu odpřisahnuto, je také pravda. Apoštol Jan odůvodňuje: „Jestliže přijímáme svědectví lidí, Boží svědectví je větší. Neboť toto je Boží svědectví, které vydal o svém Synu. Kdo věří v Božího Syna, má svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, udělal z něj lháře; neboť neuvěřil tomu svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to svědectví je toto: že Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ Víra je tedy tím poutem jednoty mezi duší a Pánem. Skrze víru v Krista je nám přičtena Jeho spravedlnost a my jsme přijati Bohem.
Bláhoví jsou ti, kdo jsou „srdcem pomalí věřit všemu tomu, co mluvili proroci!” Ti bláhoví pochybují o psaném Božím Slově, nebo na jeho rovinu dosazují ještě něco jiného, a tak před sebou porušují jeho autoritu a moc. Obě tyto chyby míjí věčný život v Kristu. Extrémně vážné je, když církev prohlašuje, že její členové musí milovat církevní tradice stejně, jako psané Slovo, protože jsou údajně jedno. Pokud by to církev učila, může se skutečný základ, na kterém stojí spasitelná víra, odstranit. Ale v této věci se radujeme, protože známe dostatečnost, pravdu a jistotu Božího psaného Slova. „Svatá Písma,“ jak prohlašuje apoštol Pavel „ti mohou dát moudrost ke spasení skrze víru, jež je v Kristu Ježíši.“ Neexistuje jiná kniha, která má takovou moc, jako Bible. Žádná jiná není schopna pohnout srdcem, svědomím a smyšlením člověka. „Neboť Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč; proniká až k rozdělení duše a ducha, [i] kloubů a morku [v kostech], a rozsuzuje myšlenky i záměry srdce.“ Rozhodující otázka je, zdali člověk důvěřuje její absolutní věrohodnosti a také Pánu slávy, o kterém mluví. Pokud ano, můžeme společně s radostí říci, že: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a že byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem.“ „Neboť vím, komu jsem uvěřil. A jsem si jist, že [on] je schopen zachovat to, co jsem mu svěřil, [až] do onoho dne.“
|
K stažení v PDF formátu