Tajemství katolického kněžství
Člověk se může podivovat nad tím, co z věhlasu katolického kněžství zbývá ve světle celosvětových skandálů a zvláště těch, které se vyskytují poslední dobou ve Spojených státech. Například 7. června 2003 pod titulkem „Sexuální zneužívání duchovenstvem: Spravedlnost musí přijít i pro biskupy“, noviny San Francisco Chronicle psaly:
„To, že existují někteří hříšní kněží, by nemělo samo o sobě působit krizi víry. Vlastně podstatou katolické nauky je, že všichni muži i ženy, se narodili jako hříšníci – a kněží nejsou vůči hříchu nebo lidské přirozenosti imunní. Avšak počet obětí a let, po která se tato zneužívání dějí, jsou jednoduše ohromující. Skutečné rozhořčení plyne z toho, že to trvalo tak dlouho, než byli tito lidé postaveni před spravedlnost a že bylo toto zneužívání tak dlouhou dobu povolováno. A to není žádná náhoda… Jak má člověk pochopit, že takový problém může být tolerován po tak dlouhou dobu? Ústřední roli sehrála podstata mužského celibátního duchovenstva, způsoby utajení a sklony k chránění svých kněží.“
23. června 2003 massachusettský generální prokurátor publikoval zprávu, ve které prohlašuje, že římskokatolická církev je ve skandálu zneužívání v Bostonu zapletena s více než tisícovkou obětí, což způsobuje ještě větší údiv nad stavem katolického kněžství. V souhrnné zprávě stojí: „Vyšetřování generálního prokurátora odhalilo, že historie sexuálního zneužívání dětí z arcidiecéze je šokující. Záznamy pořízené arcidiecézí odhalují stížnosti týkající se přinejmenším 789 obětí. Když zvážíme informace z dalších zdrojů, číslo obětí, které odkryly své zneužití, pravděpodobně překročí jeden tisíc. Závažnost záznamů pohlavního zneužívání duchovenstvem v historii arcidiecéze je stejně šokující, hodnotíme-li ji z hlediska počtu kněží a dalších pracovníků v arcidiecézi, kteří se podíleli na pohlavním zneužívání dětí od roku 1940. Vyšetřování odhalilo, že ze zneužívání dětí bylo obviněno nejméně 237 kněží a třináct dalších pracovníků arcidiecéze. 202 z těchto 250 kněží a dalších pracovníků, údajně zneužívalo děti v letech 1940–1984. Dalších osmačtyřicet obviněných údajně zneužívalo děti, když byl kardinál Bernard Francis Law ve funkci arcibiskupa.“
Další zpráva se vynořila v srpnu 2003 v novinách Dallas Morning News:
„Zhruba dvě třetiny nejvyšších katolických vůdců ve spojených státech povolily kněžím, kteří byli obvinění z pohlavního zneužívání, aby pokračovali v práci, což je systematická praxe, která trvá celé dekády až dodnes, jak ukazuje tříměsíční zkoumání Dallas Morning News. Studie, která je první tohoto druhu, se zaměřila na záznamy nejvyšších představených ze 178 hlavních národních římskokatolických diecézí, zahrnovala též jednání administrátorů v případech, kde byl tento nejvyšší post neobsazený. Nejvíce chráněni byli kněží, kteří byli obviněni z pohlavního zneužívání mladistvých – v první řadě dospívajících chlapců a také velkého počtu dívek různého věku. Studie novin se také zaměřuje na chování, které indikuje sexuální přitažlivost mladistvými, jako je prohlížení dětské pornografie, nebo v jednom případě vyměňování e-mailů s erotickým materiálem s osobou, o které si kněz myslel, že byla nezletilá.“
Zatímco jsou Spojené státy americké zapleteny v katolických sexuálních skandálech, podobné události zaplavily mnohé rodiny i v dalších národech.
„Od Kanady k Austrálii, Jižní Afriky k Hongkongu, napříč Evropou počínaje Irskem až po rodné Polsko papeže Jana Pavla II, se případy sexuálního zneužívání duchovenstvem a následné zakrývání zločinů ukazují jako celosvětový problém. V Evropě jen za minulé jaro rezignovali tři vedoucí biskupové. Mnoho dalších duchovních po celé zeměkouli čelí soudním procesům, kriminálním případům a veřejným obviněním ze sexuálního zneužívání a zastírání důkazů… Není to jedním mužem nebo jednou zemí, je to institucí.“
Přestože mnoho katolíků ve Spojených Státech začalo volat po zveřejnění faktů, odstranění zkažených biskupů, reformě, odčinění křivdy a kompenzaci, Vatikán po mnoho let nařizuje nejpřísnější utajení v krytí případů sexuálního zneužívání dětí.
„Toto nařízení, které je napsáno latinsky, bylo posláno z Vatikánu v roce 1962 a je označeno pečetí papeže Jana XXIII… V dokumentu stojí: ‚S těmito záležitostmi by se mělo zacházet s co největším utajením… mají být drženy ve stálé tichosti … a každý, kdo náleží k soudu … má zachovávat nejpřísnější utajení, které je přirozeně považováno za tajemství Svatého Úřadu … pod trestem exkomunikace.‘“
Řím od roku 1962 varuje pod nejpřísnějším trestem exkomunikace své kardinály, arcibiskupy a biskupy, aby udržovali sexuální zneužívání duchovními v utajení. Tisk začal odhalovat tyto tajné právní předpisy:
„Přinejmenším od roku 1962 bylo hierarchii katolické církve pod hrozbou exkomunikace Vatikánem nařízeno, aby držela jisté případy sexuálního zneužívání duchovenstvem v utajení (podle Bostonského právního zástupce Carmena L.Durso). Pan Durso, který prohlásil, že věří, že církev brání výkonu spravedlnosti, včera poslal kopii nařízení právnímu zástupci Spojených států Michaelovi J. Sullivanovi. Pan Durso řekl, že to může také vysvětlit, proč kardinál Bernard F. Law a biskupové Bostonské arcidiecéze a kdekoliv jinde maskují tyto případy sexuálního zneužívání dětí duchovenstvem… Paul Baier, prezident „Survivors First“, což je skupina obhájců obětí těchto případů, který je také obeznámen s tímto dokumentem, nazval jednání církve v ukrývání případů sexuálního zneužívání „řízená práce spiknutí“. Bryan Smith z Hubbardstonu, vůdce „Survivors Network of Those Abused by Priests“ pro oblast Worcester, řekl, že lidé v církvi, kteří zakrývali kněze, „by měli být rovněž soudně stíháni. Kdyby to udělal někdo jiný, byl by už teď ve vězení.“
Co se týká prestiže katolického kněžství a toho, co si nekatolíci neuvědomují, faktem je, že kněžství je trvalým tajemstvím, mocí a slávou, které jsou kněžskému úřadu od katolíků vzdávány. Druhý vatikánský koncil například říká:
„Na prvním místě ať si kněží dají nejvíce záležet na tom, aby službou slova a příkladem vlastního života, ve kterém se jasně projevuje duch služby a pravá velikonoční radost, upozorňovali věřící na vznešenost a potřebnost kněžství. Nešetříc žádných starostí ani těžkostí ať pomáhají mladým nebo starším, které důvodně pokládají za schopné pro takovou velkou službu, aby se řádně připravili, a tak jich jednou mohl biskup povolat … Nesmí se však očekávat, že se tento Pánův hlas, který povolává, nějakým mimořádným způsobem dostane do uší budoucího kněze … Proto se velmi doporučuje… V kázání, při katechezi i v časopisech je třeba zřetelně poukazovat na potřeby místní i obecné církve. Smysl a vznešenost kněžské služby se mají postavit do plného světla.“
Spíše než vyučování evangelia a Písma, je jednou z hlavních prací kněze přesvědčování dalších mužů ke kněžství, ale i toto je pod důkladnou kontrolou biskupa.
A tak je význam katolického kněžství běžným tématem uvnitř katolicismu. Sláva kněžství má být udržována především před katolickou mládeží a jejich rodiči. Co je to za půvab a vznešenost, jež je vyvyšována Římem před katolickou mládeží a jejich rodiči? Řím dost důrazně prohlašuje, že kněžství, které je nabízeno jejich mladíkům, je identické s kněžstvím samotného Ježíše Krista. Toto jsou reálná slova:
„Všichni kněží spolu s biskupy mají podíl na témže jediném Kristově kněžství a službě.“
„Kněz slaví nejsvětější oběť in persona Christi; to znamená více, než ‚ve jménu…‘nebo ‚v zastoupení Krista‘. In persona znamená – ve zvláštním svátostném spojení s ‚nejvyšším a věčným Knězem‘“
To, co je postaveno před katolickou mládež, je specifické ztotožnění Krista a kněze. V tomto tvrzení není žádná nejistota, neboť i katechismus katolické církve říká:
„Služebník pak je v síle kněžského svěcení, které přijal, připodobněn veleknězi, má moc působit silou samotného Krista, kterého zastupuje (‘virtute ac persona ispius Christi’).“
Cožpak oddaná katolická mládež, která skutečně usiluje o to být dobrá a úspěšná v náboženském životě, by nechtěla být v takovéto pozici, kde kněz vlastní autoritu a moc samotného kněžství Ježíše Krista? Je to právě to, co oficiální dokumenty církve Říma deklarují. Právě toto ve velice přitažlivých větách představují Papežovy projevy v magazínech, článcích a citované na přednáškách katolických škol, aby byli mladí přivedeni ke kněžství.
Samotná práce na spasení je prohlašována za součást kněžského života. Druhý Vatikánský koncil o tom tvrdí: „V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy.“ Mladí lidé, jsou tak vedeni k usilování o pozici, ve kterém mohou neustále provádět dílo spasení. Jaké vyšší povolání může být představeno mládeži, kterého by ve své mladické nadšenosti chtěli dosáhnout? Dozvídají se, že všechny svátosti jsou prací kněze. On je základem díla Kristova v moderním světě, jak hovoří oficiální slova Říma:
„Křtem uvádějí lidi do Božího lidu, svátostí pokání smiřují hříšníky s Bohem a církví, svátostí nemocných ulehčují nemocným a zejména slavením mše přinášejí svátostně oběť Kristovu.“
Zdaleka nejvznešenějším tvrzením je, že katolický kněz může přinést na oltář tu samou a jedinečnou oběť, kterou nabídl Ježíš Kristus. To je nejvznešenější moc, kterou Řím udává svým kněžím. A tak vyučuje, že:
„Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: ‚Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.‘ Protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže.‘“
Ve výše uvedené citaci jsou tři tvrzení. Zaprvé se tvrdí, že Kristus je přítomen v podstatě obětního obřadu mše. Zadruhé, že je člověkem obětován Bohu, a konečně tvrdí, že je obětován nekrvavým způsobem. Žádné z těchto tvrzení není pravdou.
Kněží jsou určeni k tomu, aby pro katolíky vykonávali obřady, které je provedou od kolébky až k hrobu, ale zvláště jsou potřební, aby vykonávali domnělé obětování vlastní Kristovy oběti. Právě v tomto spočívá přitažlivost katolického kněžství pro mládež. Funguje to i dnes, kdy mnoho mladých mužů odchází do seminářů a do náboženských řádů (jezuitů, karmelitánů, dominikánů, františkánů a jiných), aby se mohli přímo účastnit na Kristově kněžství a aby si mohli nárokovat totožnost s Nejvyšším knězem, kterým je Pán Ježíš Kristus.
V Novém Zákoně nejsou zmíněni žádní obětní kněží, pouze starší a biskupové. Neexistuje naprosto žádný biblický základ pro katolické kněžství. V Kristu Ježíši jsou všichni věřící součástí královského Kristova kněžstva v duchovní chvále. Avšak nikdo nemá podíl na Jeho obětním kněžství. Jako staré slavné přirovnání císařových nových šatů, stránky Písma ukazují, že biblický základ pro římskokatolické kněžství jednoduše neexistuje!
Rozdíl mezi Kristovým kněžstvím a starozákonním kněžstvím je velmi jasný. Levitští kněží byli pouze smrtelnými lidmi, a proto potřebovali své nástupce. Kristus je na rozdíl od nich věčným Knězem a Jeho kněžství je nepřenosné a nepotřebuje žádného nástupce.
„A jich se stalo kněžími mnoho, protože jim smrt bránila jimi zůstat, ale on, protože zůstává na věky, má nepomíjející kněžství.“ Nepomíjející vyjadřuje význam pasáže. Text přesně říká, že kněžství nepřešlo do jiných rukou. Levitské kněžství se přenášelo, tak jak následovaly generace, z jednoho na druhého. Toto odůvodnění je zde, aby dokázalo, že Kněžství Ježíše Krista je věčné a nepřenáší se z jednoho člověka na druhého.
Pasáž pokračuje: „Proto je také schopen dokonale spasit ty, kdo skrze něj přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby za ně orodoval.“ On neumírá, jako umírali smrtelní židovští kněží. A to je ten důvod, proč je schopen dokonale spasit. Pasáž pokračuje: „Ten nemusí jako tamti nejvyšší kněží každý den nejprve přinášet oběti za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe.“ Kněží před Kristem byli pouze smrtelnými lidmi a bylo nezbytné, aby jejich úřad byl odevzdán do jiných rukou. Byli hříšnými lidmi a bylo nezbytné, aby obětovali oběti za sebe právě tak, jako za ostatní. Ježíš Kristus tak odstranil Levitské kněžství a s ním i jejich kněží, když umřel na kříži: „A hle, chrámová opona se roztrhla na dva kusy odshora až dolů.“ Chrámová opona pověšená v chrámě, která oddělovala svatyni od svatého místa, se roztrhla od shora dolů, na znamení konce celého kněžství Staré Smlouvy. Úřad mnoha kněží Starého Zákona byl ukončen, protože jediný Kněz pokračuje v tomto úřadě navěky!
Vysokou důležitost má skutečnost, že jen Ježíš Kristus byl způsobilý nabídnout sám sebe. On sám byl k tomu naprosto jedinečně ustanoven, jak učí Duch svatý: „Slušelo se totiž, abychom měli takovéhoto nejvyššího kněze – svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyvýšeného nad nebesa.“ Pán Ježíš Kristus je jediným obětním knězem Nového Zákona. On dokončil dílo našeho spasení svou jedinou obětí. Písmo Svaté opětovně ustanovuje tuto pravdu. Jádro této celé pravdy je vyjádřeno v Pánově vyhlášení na kříži: „Tetelestai“ – „Dokonáno jest“
Oběť Pána Ježíše Krista vyjadřuje naplnění a konec kněžských obřadů Starého Zákona: „Kde je tedy jejich odpuštění, není už žádná oběť za hříchy.“ Skrze svou kněžskou oběť na kříži, Ježíš Kristus „sám skrze sebe vykonal očištění našich hříchů, posadil se po pravici Velebnosti na výsostech.“ Je tedy jasné, že Kristova oběť byla určena k tomu, aby byla jediná za všechny na rozdíl od obětí Starého Zákona. „Kristus však za hříchy obětoval jedinou oběť a posadil se navždy po Boží pravici.“ „neboť jedinou obětí přivedl ty, kteří jsou posvěcováni, navždy k dokonalosti.“
Zvláštní jedinečnost Kristovy oběti spočívá v tom, že byla nabídnuta jen jednou a provždy. Pojem „jednou“ je pokládán za tak důležitý, že je skrze Ducha svatého v Novém Zákoně potvrzen sedmkrát. Dokonalost Kristovy oběti je v protikladu s denně opakovanými oběťmi Starého Zákona. Pravda o znamenitosti jediné Kristovy oběti je vyzdvižena slovem „jednou“. Například apoštol Pavel učí: “Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu.“ Apoštol Petr učí podobně: „Vždyť i Kristus jednou trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen v Duchu.“ Stejná pravda je pětkrát vyučována v knize Židům se závěrem: „tak byl i Kristus jednou obětován, aby vzal na sebe hříchy mnohých, a těm, kdo ho očekávají, se podruhé ukáže bez hříchu, aby je spasil.“
Pravé uctívání Boha je v Ježíši Kristu – věčném Knězi. On tím, kdo potvrzuje pravost uctívání, když je činěno v Jeho jménu a shodě s Jeho Slovem. Jediným základem pro pravé uctívání je Kristova vlastní spravedlnost přičtená věřícímu samotou milostí skrze víru. Jeho ustanovení v uctívání jsou nejdůležitější: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“ Největší útěchou, kterou pravé uctívání věřícím dává, je, že mají Ježíše Krista, svého Pána a Mistra, v němž jsou přijati, jako svého přímluvce. Je jejich Nejvyšším Knězem: „To hlavní, o čem tu mluvíme, je ovšem to, že máme takového velekněze, který se posadil po pravici trůnu Velebnosti v nebesích.“ Věřící mají pevnou víru v Boží přítomnost, protože mají jednoho věčného Kněze, který obětoval jedinou oběť jednou provždy! Bez této pravdy nemá nikdo evangelium ani věčný život.
Kdyby to nebylo zdokumentováno v katolických knihách , člověk by stěží uvěřil, jak vážný může být úpadek v seminářích a vysokých školách, které připravují muže na kněžství. Subkultura homosexuality je ve Spojených státech velice rozšířená. Kniha „Sbohem dobrý muži“ hovoří stránku za stránkou o hrozivém vlivu homosexuality, který prostoupil mládeží v katolických seminářích. Ideály mladých jsou nahrazeny nepřirozenými touhami, které se v hlavních seminářích a vysokých školách připravujících muže na kněžství staly naprosto běžnými. Přední katolický kněz a správce sv. Marie (což je hlavní seminář v USA), Donald Cozzens z Clevelandu, Ohio, říká ve své knize o kněžství, že:
„Reportáž NBC o celibátu a kněžství shledala, že přibližně 23-58% katolického duchovenstva má homosexuální orientaci. Další studie ukazují, že přibližně polovina amerických kněží a seminaristů jsou homosexuálně orientováni... A ještě vyšší procento gayů se předpokládá v kněžských řeholních kongregacích.
Poté lhostejně dodává: „Sporným bodem na začátku 21. století je vzrůstající vědomí – zřídkakdy popírané těmi, kdo kněžství dobře znají – že kněžství je nebo se stává profesí gayů. A ohledně tohoto bodu se ptám: Záleží na tom? Neodhaluje tato otázka ještě další formu homofóbie?“
Pod nadpisem „Homosexuální krize“, Cozzens tvrdí: „Homosexuální seminaristé se v semináři se značným počtem homosexuálů pravděpodobně cítí v pohodlí a jako doma.
Cítí, že tam patří a jejich potřeba pro smysluplný a hluboký vztah s dalšími homosexuály je naplněna, a protože instinktivně rozpoznají dalšího homosexuálně orientovaného seminaristu, kruhy podpory a kamarádství se rozvíjejí velmi rychle… Oproti tomu řádný seminarista není takto přijímán a může si svou vnitřní nerovnováhu vyložit jako znamení, že není ke kněžství povolán.
V závěrečné větě knihy Cozzens říká: „Za měnící se tváří kněžství setrvává zachraňující osoba Ježíše Krista.“ Již uvedl, že spasení duší skrze „celebrování svátostí je první funkcí kněze.“ (s. 8) Později říká: „Ceremonie, symbolické bohatství svátostního života Církve, do značné míry naplňuje lidskou potřebu po duchovnu.“ Touha po krásnu může být naplněna v okázalosti katolických svátostí, ale nemůže tak být naplněna potřeba být zadobře s Bohem. Tvrzení, že zachraňující osoba Ježíše Krista stojí za kněžským úřadem, je lež. To, co Cozzens nevidí, je jeho vlastní spolehnutí se na „zachraňující osobu Ježíše Krista“, není založeno na evangeliu, které je Boží mocí ke spasení, ale spíše na katolickém porozumění spasení skrze dobré skutky, doktríně přímo z pekla. Ježíš Kristus stojí za tím, co je pravdou a ve shodě s Jeho psaným Slovem k slávě Jeho Otce! Katolické kněžství je parodií všeho, co Ježíš Kristus zastává. Pán Ježíš Kristus nestojí za katolickým předstíráním, On je spíše tím Veleknězem, který je Svatý, nevinný a neposkvrněný!
Můžeme se podivovat, jak mohou muži, kteří studují kněžství - a kteří jsou obdarováni vysokými ideály jako je ztotožnění s Kristem - zůstat v seminářích a vysokých školách, kde se vyučuje teologie, když se setkají s drsnou homosexuální subkulturou a nepřirozenou sexualitou. Při hledání odpovědi na tento problém musíme zvážit nátlak, zvláště ten, který je vyvíjen na syny jejich matkami, a také skutečnost, že mladí díky své nezkušenosti jsou snadněji sváděni. Prostřednictvím tohoto zničujícího zážitku a strašné viny, kterou způsobuje, jsou chyceni právě do těch zlozvyků, které se jim před vstupem do semináře ošklivily. Katolickou mládež drží dva háky. Prvním je tradice katolické církve, která učí, že celibát je cestou k sdílení bohatých zkušeností s Kristem a druhým je, že skrze tradici, kterou mají dodržovat jako posvátnou, jsou zachyceni v životním stylu, který se jeví jako neporušitelný.
Co se týče prvního z těchto háků, katolická církev deklaruje, že je „nemyslitelné“, aby její tradice celibátu byla mylná. V dokumentech II.Vatikánského koncilu oficiálně prohlašuje:
„V žádném případě se západní církev nemůže obejít bez vlastní starobylé tradice a je nemyslitelné, že by po staletí šla cestou, která, namísto toho, aby napomáhala duchovnímu bohatství jednotlivých duší a Božího lidu, jistým způsobem kompromitovala anebo svévolnými právními zásahy potlačovala svobodný rozvoj nejhlubších skutečností přirozenosti a milosti.“
Slovo „nemyslitelné“ se začalo vyskytovat každý den. Desátá kapitola knihy „Goodbye, Good Men“ začíná citátem: „Stížnosti na doktrinální chyby, zneužívání liturgie a dokonce špatné vedení lidí v seminářích Spojených států jsou teď tak časté, jako by byly běžnou praxí.“ Proč potom máme pokračování katolického kněžství a pokračování hrůz, které jsou katolíkům podsouvány? Odpovědí je, že katolická církev je jednolitý diktátorský systém, který pokračuje v činnosti, navzdory tomu, co je zjevné. Stále pokračuje v podpoře svého učení týkajícího se totožnosti kněze s Kristem a pokračuje v tvrzení, že kněží jsou jako „další Kristové“. To je pokračováním celého tématu románu Moc a sláva od Grahama Greena.
Tento známý román katolického autora Grahama Greena ukazuje život latinskoamerického kněze, který byl zcela utopen v hříchu. Nebylo to tím, že se opíjel alkoholem, byl pohroužen v nemorální život a měl od nikotinu žluté zuby, ale právě proto, že byl stále považován lidmi za toho, kdo jim při zpovědi dává Kristovo odpuštění za hříchy a křtí jejich děti k novému životu při svátosti křtu. Ve skutečném životě ideál katolického kněžství stále zůstává, i když je potřísněn. Mladí muži jsou jakoby soustavně zasahováni do životně důležitých orgánů „dvojí nákazou“ – jak touhou po moci, tak abnormální sexuální žádostivostí. Graham Green to říká velmi dobře. „Moc a sláva“ je jméno světové hry, která je hrána katolickým Magistériem na úkor tolika obyčejných katolíků. Tvrzení, že hříšnost kněze nepřekáží milosti, která proudí skrze něj a svátosti, není jen pohledem Grahama Greena, ale oficiálním učením Říma:
„Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jako by kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti; proti vládychtivosti, omylům, či dokonce proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Zatímco ve svátostech je tato záruka dána tak, že ani hřích udělovatele svátosti nemůže zabránit účinku milosti, existuje mnoho jiných činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu...“
„Daleko od Říma, Blízko k Bohu, svědectví padesáti obrácených katolických kněží“ podává dokumentaci z první ruky o tom, že lidé z mnoha různých národů po celém světě byli uvolněni z kněžství a z církve Říma. Proč se tomu tak stalo, že získali svobodu oproti spoustě dalších, kterým dána nebyla? Kdybyste četli svědectví těchto lidí, tak byste zpozorovali, že někteří začali hledat v knize Židům, kde viděli zcela jasně, že Kristovo kněžství je unikátní a je pouze pro Něj. Částí této cesty, ve které jsem uviděl světlo, byla četba jednoho z našich katolických učenců Raymonda E. Browna. V jeho pozoruhodné knize „Kněz a biskup: Biblické odrazy“, Brown prohlašuje:
„Když se přesuneme ze Starého Zákona do Nového, je ohromující, že ačkoli jsou na scéně pohanští a židovští kněží, žádný křesťan není specificky identifikován jako kněz. Epištola Židům hovoří o nejvyšším kněžství Ježíše Krista tak, že srovnává Jeho smrt a vystoupení do nebe s úkony židovských kněží, kteří šli do svatyně svatých jednou za rok s krví obětovat za sebe a za hříchy svého lidu (srov. Židům 9: 6,7). Stojí však za zmínku, že autor Židům nespojuje kněžství Ježíše s eucharistií a poslední večeří a ani nenaznačuje, že by další křesťané byli kněžími po způsobu Ježíše. Ve skutečnosti ona atmosféra „jednou provždy“, která obklopuje kněžství Ježíše Krista u Židům 10:12-14 nabízí vysvětlení, proč v novozákonní době není žádné křesťanské kněžstvo.“
A tak již zmíněný katolický autor veřejně prohlásil, že v novozákonním období nebylo žádné křesťanské kněžství. To mnou v době, kdy jsem četl tuto knihu a byl ještě katolickým knězem, velmi otřáslo a šokovalo. Veškeré mé naděje a investice celého mého života byly v kněžství. To bylo to, co jsem celý život vyhledával a to, čeho jsem dosáhl. To bylo i to, z čeho jsem měl zdroj příjmů. To bylo to, v čem jsem získal čest a úctu od lidí. Byl jsem naprosto ohromen tím, že jeden ze známých katolických autorů mohl vůbec uvést, že žádný křesťanský kněz v novém zákoně neexistoval a že jediným kněžstvím bylo výhradně kněžství Pána Ježíše Krista.
Neměl jsem v té době odvahu k tomu, abych pro sebe začal studovat list Židům 7:23-27. Nicméně, několik let poté, jsem to začal studovat a viděl celý důvod, proč tam bylo mnoho kněží –protože byli smrtelní a umírali, museli být nahrazeni (23). Viděl jsem také, že verš 24 odlišuje Kristovo kněžství od starého Levitského kněžství (a každého dalšího „kněžství“): „...ale jeho kněžství je trvalé, protože žije navěky...“ Je zajímavé, jak již bylo uvedeno výše, že slovo „trvalé“ v řečtině doslovně znamená „nepřenosné“ – neuskutečnitelné na někom jiném. Pasáž pokračuje úžasnými zprávami: „Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“ Ježíš Kristus zachraňuje zcela a kompletně ty, kteří přicházejí k Bohu skrze Něj. Důvod, proč tomu tak je, je zmíněn dále: „Přesně takového velekněze jsme potřebovali! Je svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad sama nebesa.“
Brownova kniha měla na můj život jisté dopady. Způsobilo to, že jsem si vzpomněl na léta, když jsem v Římě studoval na kněze. Ve třídě nás bylo přes tři sta mladých kněží a mohl jsem na vlastní oči vidět, že většina z nich nejevila zájem ani o svatý život, ani neusilovala poznat Ježíše Krista. Valná většina z těchto lidí se zajímala o to, aby dosáhli vyšších pozic, v různých krajinách a národech po světě. Byl to pro mě skutečný skandál, když jsem na vlastní oči viděl lidi, kteří se vůbec nezajímali o kněžství – leda tak pro postavení a dobré jméno. Byl jsem zděšen profilem celé třídy, a tak jsem se spojil spolu s třemi dalšími kněžími, jedním z Afriky, druhým z Evropy a dalším ze Spojených států. Ze všech lidí, co jsme tam byli, to vypadalo, že jako jediní máme stejné názory a ideály. Tato vzpomínka mě provázela po celá další léta mého vlastního kněžství.
Katolická církev manželství pro své kněžstvo zcela vylučuje. Důrazně říká:
„Klerik, který se byť jen pokusí o civilní sňatek, se vydává nebezpečí automatické (latae sententiae) suspenzace. Je-li varován a nezmění své smýšlení a pokračuje ve skandálním chování, může být potrestán různým zbavením funkcí, dokonce až do toho bodu, kdy může být odvolán ze svého úřadu.“
Pro Řím je nejzávažnější, když se kněz pokouší oženit, a je natolik arogantní, že se to odvažuje nazvat skandálem. Podle Bible je manželství ctěné a neposkvrněné. Právě tak, jako slunce překoná temnotu, tak čisté světlo Božího Slova podporuje manželství jako „čestné“ a nic takového jako skandál!
K úřadu biskupa (tj. starší nebo pastor), Boží Slovo říká, že: „kdo chce spravovat církev, má zájem o krásnou práci.“ Požadavky pro toho, kdo si přeje být v tomto úřadu, jsou dány:
„(Biskup) musí ovšem být bezúhonný: věrný manžel, střídmý, rozvážný, pořádný, pohostinný a schopný učit. Nesmí to být opilec, hrubián ani prospěchář, ale vlídný, snášenlivý a nezištný člověk, který se dobře stará o rodinu a má poslušné a dobře vychované děti. (Když se někdo neumí postarat o vlastní rodinu, jak by mohl pečovat o Boží církev?)“
Světlo Božího Slova ukazuje, že muž má být schopen zvládnout nejdříve svou domácnost, než se pokusí dohlížet na věřící v křesťanském společenství. Má být mužem jedné ženy. Kéž by Bůh dal tu milost všem, kteří jsou v kléru, aby tyto verše mohli číst.,
Pán řekl o celibátu, že je to dar jen pro málokteré. Doba a okolnosti tohoto celibátního života jsou výhradně mezi Pánem a jednotlivcem. „Jsou eunuchové, kteří se tak narodili z lůna matky, jsou eunuchové, kteří se jimi stali lidským přičiněním, a jsou eunuchové, kteří se jimi sami stali pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.“ Je třeba poznamenat, že celibátní život není podmínkou pro službu, ale spíše, “kdo to může přijmout, ať to přijme“. Apoštol Pavel dal stejnou radu jako Pán. Učil, že by bylo vhodné pro neoženěné, aby zůstali sami, pokud tento „mimořádný dar“ dostali od Boha: „Přál bych si, aby všichni byli jako já, ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak a druhý jinak.“ Také uvedl důvod, proč je výhodnější, když je člověk sám: „Svobodný se stará o věci svého Pána, aby se líbil Pánu, ale ženatý se stará o věci světa, aby se líbil své ženě.“ Dokonce i poslední slova upozornění apoštola Pavla jsou zcela jasná a důrazná: „Pokud se však nemohou ovládnout, ať vstoupí do manželství. Je přece lepší vstoupit do manželství než být spalován touhou.“ Tato vymezení se shoduje s vlastním napomenutím Pána: „Ne všichni přijímají toto slovo, ale jen ti, kterým je to dáno.“ Proto uložení povinnosti celibátu nutného pro vstup do služby je naprosto nebiblické. Nicméně toto je přesně to, co Římská církev dělá.
Zatímco jsme poznali, že zdržet se od ženění není povinností pro službu, Vatikán je dost smělý na to, že prohlašuje kněžský celibát jako „svatý zákon.“ Oficiální učení je následující:
„II. Vatikánský koncil o trvalé zdrženlivosti prohlásil, že „povaha kněžství ji sice sama o sobě nevyžaduje, ale je to zjevné z praxe první Církve a z tradice východních církví“, ale ten stejný posvátný koncil neváhal slavnostně potvrdit starý, posvátný a blahodárný zákon o kněžském celibátu.“
Takto katolická církev popírá samotné Boží Slovo a pokouší Pána Boha tím, co dělá svým mladíkům. Celý účel Vatikánu, papeže, kardinálů a kurie je celosvětové udržování kontroly nad kněžími. A tak uložili zákon kněžského celibátu způsobem, že mohou pokračovat v kontrole těchto lidí, kteří, kdyby byli ženatí, museli mít odpovědnost za své děti, majetek, domácnosti a nejvíce ze všeho za své svědomí. Řím pokouší Boha tím, že podporuje nepravé kněžství a navíc vystavuje své mladé do prostředí, kde jsou vtaženi do nemorálních tužeb.
Neblahým dopadem tohoto problému - předstíraného kněžství - je obraz, který vidí všichni lidé. Skutky i srdce všech jsou špatné. Každý má špatné skutky z důvodu vlastní hříšnosti. Každý má porušené lidské srdce kvůli Adamově prvotnímu hříchu. Všichni potřebují Boží milost v Kristu Ježíši. Tak to bylo prohlášeno více než sedm set let před Ježíšem Kristem, který vykonal svou kněžskou práci na kříži. Prorok Izajáš prohlásil: „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Apoštol Petr také prohlašuje: „Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích - nebylo to pomíjivým zlatem ani stříbrem.“ Věřící má vzhlížet k Ježíši Kristu jako Původci a Dokonavateli své víry. Vírou v Ježíše Krista samotného je nám Jeho spravedlnost přičtena a i když naše hříchy jsou jako šarlat, On je činí bílé jako sníh. Toto je úžasná zpráva a my se modlíme a prosíme Pána za ty, kteří jsou v katolickém kněžství a ty, kteří se nechali zlákat mocí a jejich letmou slávou, aby mohli slyšet živé Boží Slovo!
Důležitou otázkou na konci této kapitoly je: Kdo je Tvým knězem? Kristovo kněžství je slavné, jako je On sám slavný. Je to kněžství, ve kterém On sám nabídl Otci vše, čím byl. Je to Jeho definitivní a dokončená práce, ve které sláva Jeho osoby bude zářit navěky. Udělal vše, co bylo nezbytné proto, aby odejmul hříchy svého lidu. Poskytl jim odpuštění jejich hříchů stejně tak, jako jejich vlastní dokonalé postavení před Bohem. „Je dokonáno,“ prohlásil. Co bylo ukončeno, je otroctví věřícího hříchu a veškerá vina za hřích, která z něj plynula. Plná cena pro vykoupení věřícího byla zaplacena. Vše bylo vykonáno podle požadavku Božího Zákona. Vše bylo za věřícího Bohu zaplaceno. V kontrastu s tím je zde katolické kněžství, které je prachem, kouřem a představami. Jako ve velmi dobře známé alegorii - Císařovy nové šaty - jednoduše legitimně neexistuje. Věř věčnému Pánu a poznej Kněze, který dává život nyní a navždy! „Bratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest jeho tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem…“ Toto je živoucí cesta. Pokoušet se přijít k Bohu skrze pozemské obětní kněžstvo, které nemá žádného místa v Novém Zákoně, vede ke smrti. Cesta k věčnému Otci je skrze samotného věčného Kněze: Jeho smrt je pro nás cestou k životu. Pro Ty, kdo tomu věří, je Pán nad veškeré chápání drahý.
|
K stažení v PDF formátu