Papežství: Celkový pohled na jeho historii a povahu
Papežská církev je ohromně bohatá, úžasně uskladněná politická a církevní moc s hlavním stanovištěm v Římě. Stojí to v naprostém kontrastu s tím, co zde bylo v prvním století, když bylo několik pastýřů, kteří sloužili malým shromážděním. Tyto rozdíly jsou zjevné. Rané domácí církve pod svými pastory hleděly na autoritu Božího Slova, jak ji přijali ve zprávě evangelia o životě Pána Ježíše a v listech apoštolů společně se Starým Zákonem. Tito pastýři a církve měli pravou a živou víru v Boží milost skrze evangelium. Z epištoly apoštola Pavla Římanům lze vidět, že evangelium bylo v těchto raných římských shromážděních věrně zachováváno. Na začátku svého dopisu chválí věřící v Římě pro jejich víru: „Především za vás všechny děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista - vždyť o vaší víře mluví celý svět! Bůh, jemuž sloužím svým duchem v evangeliu jeho Syna…“ Takové chvály nebyly od apoštola Pavla časté. Víra církví v Římě byla velmi dobře známá a věrně zachovávaná v lidských životech po dvě stě padesát let, a to i za velmi nepříznivých situací, které zahrnovaly extrémní pronásledování, z nichž nejznámější bylo za vlády císaře Nera v roce 64. Pro věřící rané církve v Římě by bylo zcela nepředstavitelné, kdyby jim byl představen koncept „nejsvětštějšího římského papeže.“ Podobně nepředstavitelná by byla víra, že obřady by mohly udělit milost Svatého Ducha a že Marii, matce Pána Ježíše, by mohla být adresována modlitba, jakou je „Celá Svatá.“ Ve společenství věřících by nejvyšší hierarchický systém – od laika ke knězi, od kněze k biskupovi, od biskupa ke kardinálu, od kardinála k papeži – byl odporný, jako by byl ze světa a ne z Krista, který k tomu také řekl: „Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.“
Rozptyl křesťanské víry v prvních třech staletích byl rozsáhlý a rychlý. V Boží prozřetelnosti k tomu hlavními důvody byly věrnost a horlivost kazatelů evangelia, hrdinné smrti mučedníků a překlady Písem do mateřských jazyků Římského světa. Za císaře Severa (193-211) křesťané děsivě trpěli. Nejhrozivější pronásledování bylo za císaře Diokleciána a jeho spoluregenta Galeria v období let 303-311. Historik Philip Schaffstates říká: „Všechny kopie Bible byly spáleny. Všem křesťanům byly odepřeny všechny jejich veřejné funkce a občanská práva. Nakonec museli všichni bez výjimky pod hrozbou trestu smrti přinášet oběti božstvům.“ Ale i nadále po soustavném vyhlazování křesťanů a evangelia, pronásledování vytříbilo ty, kdo kázali, a zvětšovalo v nich schopnost podávat zprávu evangelia.
Pronásledování křesťanů skončilo v roce 313 n. l., když císař Konstantin na západě a Licinius na východě vyhlásili Milánský edikt. Tento dekret ustanovil politiku náboženské svobody jak pro pohanství, tak i pro křesťanství. Římská říše byla spravována čtyřmi vice-prefekty, kteří byli pod Konstantinem. Pod jeho autoritou byl spravován křesťanský svět ze čtyř hlavních měst – Antiochie, Alexandrie, Jeruzaléma a Říma. Nad každým městem byl ustanoven patriarcha, který řídil všechny starší své oblasti (toto bylo později pojmenováno diecéze). Celá myšlenka a účel, které podle Konstantina měly křesťanské církve mít, bylo uspořádat je v podobě modelu správcovství Říše.
Vážnost, které se těšili různí křesťanští starší, byla úměrná postavení města, ve kterém sídlili. Od té doby byl Řím nejmocnějším a nejprestižnějším městem v celém světě tehdejší doby, a tak se postavil nebiblický důvod, že nejprominentnějším a nejvlivnějším biskupem by měl být biskup Říma. Postupem času úcta a respekt, který byl dán Římskému biskupovi, rostly a tito biskupové tudíž očekávali úctu biskupů podřízených měst. A tak se během třetího a čtvrtého století církev dostávala do poklesku, kdy biskupové Říma začali žádat uznání této vyvýšené pozice, kterou teď považovali za vlastnictví.
V průběhu čtvrtého a pátého století bylo pravé evangelium ředěno a jeho místo bylo nahrazováno obřady a ceremoniemi. Pravé uctívání Boha a usvědčení Duchem Svatým ustoupilo formálním obřadům a modlářství. Pohanské praktiky byly představované jako očištěné a byly označeny jako vnější forma křesťanství. Od začátku vytvářelo evangelium vnitřní jednotu mezi věřícími, ale se záměnou rituálností za evangelium přišlo i vyžadování vnější viditelné jednoty církve. Jak historik D’Aubigne vypovídá:
„Různé okolnosti brzy přispěly k tomu, aby se začala vyvíjet myšlenka nezbytnosti vnější jednoty. Lidé si zvykli na pouta politické formy světského státu a jejich pohledy a zvyky se přenesly do duchovního a věčného království Ježíše Krista. Objevení identické vnější organizace se postupně stávalo náhradou za vnitřní duchovní jednotu, která tvoří základ ryzí víry. Cenná vůně víry byla vynechána a lidé se vyčerpávali před prázdnou nádobou, která takovéto myšlenky obsahovala. Víra srdce již více nespojovala členy církve, ale bylo hledáno jiné pouto. Nakonec byli spojeni prostřednictvím biskupů, arcibiskupů a papežů, mitrami, obřady a kánony. Živá církev postupně odešla ven do skrytého útočiště. Vnější církev byla dosazena na její místo a prohlašovala, že je spolu se všemi svými formami božskou institucí. Byl zastáván názor, že spasení se přenáší prostřednictvím smyšlených forem a žádný člověk nemá spasení, neobdrží-li jej skrze tento kanál. Jakmile však byla tato chyba o nezbytnosti viditelné jednoty církve ustanovena, nové chyby povstávaly – totiž potřeba vnějšího zastoupení této jednoty.“
Přijatým základem bylo dělení církve na laiky a duchovenstvo. Toto dále přešlo v hierarchii vládnoucího duchovenstva. Koncem pátého století bylo ustanoveno obětní kněžství, kde kněz, o němž se předpokládá, že je prostředníkem mezi Bohem a člověkem, nahradil rané služebníky evangelia, kteří učili Písma. Církev již více nebyla společenstvím věřících, kteří byli spojeni evangeliem, pravým uctíváním a vedením Ducha svatého, ale spíše institucí ovládanou hierarchií biskupů a starších.
Zároveň od raného období po páté století, bylo město Řím sužováno nejprve Alaricem Gótem, který se ho zmocnil v roce 410 n. l., ale neudržel vládu. Poté Atilou Hunem, který byl v roce 452 přiměn Leem, pozdějším biskupem Říma (440-461), k zastavení postupu a opuštění Itálie. Nakonec město uchvátil Vandaly vedoucí Genseric, který byl Leem přesvědčen, aby ušetřil životy Římanů. Výsledkem bylo, že sláva Lea, jako římského ochránce, rostla velmi rychle.
Pozice vládnoucího římského císaře se nyní uvolnila. Tato prázdnota vznikla, protože císařské vedení opustilo Řím a žádný z barbarských vůdců se nepokoušel ustanovit se do této pozice. Leo, který byl biskupem Říma, viděl, že před ním leží příležitost.
„Leo poznal, že přišel čas k uskutečnění Augustinova prohlášení týkajícího se dočasného tisíciletého království Krista. Jemu svěřenou mocí rozvazovat a svazovat otevřeně deklaroval své právo na volný trůn jako vhodné sídlo Kristova univerzálního království. A tak se Římská církev dosadila na místo Západní říše, na kterou je „aktuálním pokračováním“. Impérium tudíž nebylo zničeno, ale jen změnilo svou formu. Papež se stal následníkem césara. Byla to dlouhá cesta ...
Přesunutím sídla říše z Říma do Konstantinopole v roce 330 n. l., se úžasně rozšířila moc římského biskupa. Církevní soutěž, která byla po nějaký čas mezi Antiochií, Alexandrií, Jeruzalémem a Římem, se nyní zúžila na Řím a nového soupeře – Konstantinopol.Barbarské invaze Západní Římské říši nezměrně pomohly vybudovat celou strukturu papežského Říma. Deset barbarských království bylo vážnou hrozbou. Patřili tam: Alemani, Frankové, Vizigótové, Burgundové, Suevové, Anglosasové, Lombardové, Heruliové, Vandalové a Ostrogóti. Římský císař žil nyní v Konstantinopoli, kde jeho armády vykořenily a vyhladily Vandaly, Herulie, zatímco současně zápolily s Ostrogóty, kteří pokračovali v obléhání Říma.
Clovis, franský král byl prvním z barbarských princů, který přijal víru předloženou Římskou církví. Podle slibu, který učinil na bitevním poli poté, co porazil Alemany, byl Clovis v roce 496 n. l. pokřtěn v Remešské Katedrále. Římský biskup mu dal titul „nejstarší syn Církve.“ V šestém století Burgunďané v jižní Galii, Vizigóti ve Španělsku, Suevové v Portugalsku a Anglosasové v Británii, všichni následovali toto připojení se k náboženství římského biskupa. Tito barbarští králové a jejich lid lehce přijali víru Říma, protože postrádala evangelium a velmi málo se svou formou a složením lišila od jejich pohanského uctívání. Všechny tyto konverze posílily moc římského biskupa. Tyto barbarské národy snáze přijaly náboženství Říma také proto, že toto město bylo sídlem autority císařů, jako pánů světa. Římští biskupové nyní hráli roli oprávněných následníků césarů. Město, které bylo střediskem síly pro impérium, se stalo místem, ve kterém mohl biskup uplatňovat svou autoritu. Čím dál tím více národů akceptovalo tuto pozici.
Císař Justinián I (527-565) ustanovil vládu římského biskupa více než kdokoliv jiný. Učinil to formálním a legálním způsobem, a to přenesením čistě církevních ediktů a předpisů pod kontrolu občanského práva. Froom podává vysvětlení:
„Jedním z Justiniánových velkých úspěchů byla regulace církevních a teologických záležitostí korunovaná říšskou dekretní listinou, která prohlašovala římského biskupa za „Hlavu všech svatých církví“. A tak byl položen zákonný základ pro církevní vládu.“ Justiniánův oficiální kodex občanského práva měl být uplatněn v celé Římské říši, přesto to nenastalo ihned.
„Z toho důvodu podle ustanovení těchto sněmů, ustanovujeme, že nejsvětější papež starověkého Říma drží první hodnost všech biskupů, ale nejpožehnanější arcibiskup Konstantinopole, čili nového Říma, bude zaobírat druhé místo po Svatém Apoštolském Stolci, který má přednost před všemi dalšími“… A tak vláda papeže nad všemi křesťany obdržela plného schválení, jaké kdy mohlo být vydáno světským vůdcem Římského světa. Od této doby je datováno světské potvrzení papežského nároku na církevní primát, jenž obecně vstoupil v platnost v roce 538 uvolněním Říma z Ostrogótského obležení.“ Justiniánův dekret nevytvořil úřad papeže, ale spíše ustanovil zákonný základ pro vzestup vládnoucí síly biskupů Říma. Císař měl své cíle.
„Justinián využil příležitost, která se mu opětovným dobytím Itálie naskytla, aby dosáhl vnější univerzální jednoty v náboženských záležitostech, a tak vyloučil herezi a schisma, a zároveň také posílil svou vlastní autoritu nad západními královstvími. Jeho cílem bylo chránit jednotu církve, která měla zahrnovat jak východ, tak i západ. Vzal v úvahu, že zde nebyl žádný jistější způsob redukce všech náboženství do jednoho systému, než zvýšení autority církevního Říma a uznání hlavy církve jako zastánce jednoty, v jehož zájmu bylo zastrašování svědomí lidí církevními klatbami a prosazování výkonů těžkých trestů zákona. Od roku 539 n. l. svrchovaný papež a patriarchové začali k prosazování svých dekretů používat vojenské jednotky. Civilní tresty začaly být uvalovány skrze jejich vlastní tribunály.“
Aby se utišilo zrušení císařského impéria, církevní jednota byla uložena i donucením. Nebylo tomu poprvé ani naposled, kdy se náboženství použilo k podpoře politické pozice. Jak bylo prohlášeno hlavou říšské církve, práce spadala na biskupa Říma. Titul „papež“ se hodil pro toho, kdo zasedal jako „biskup Říma“ a mohl nyní volně užívat občanský meč donucení, který mu byl dán Justiniánovým dekretem. Dříve církevní jednota přicházela morálním přesvědčováním evangelia a samotných Písem k záchraně jednotlivců, kteří měli poté být solí a světlem svým občanským společenstvím. Ale nebiblické myšlenky a metody, jaké biskupové Říma tak ochotně vyhledávali a přijímali, nemohly produkovat nic jiného, než světovou zkaženost. Není žádným překvapením, že brzy poté biskup Říma toužil vládnout jako král s okázalostí a světovou mocí. Právě to, před čím Pán varoval, se uskutečňovalo. "Králové národů nad nimi panují a Ti, kdo je ovládají, ale vy to tak nedělejte…"
Impérium směřovalo k rozpadu. Císař Phocas vládl v Konstantinopoli od roku 602 do 610 n. l.. Bonifác III, který se stal papežem v roce 607 a který Phocase znal, protože u něj byl papežským nunciem, než se stal papežem. Bonifác prokázal velkou zručnost v získávání dalších oficiálních uznání od císaře.
„On (Bonifác) usiloval a také obdržel od Phocase dekret, který znovu formuloval, že 'Svatý apoštolský stolec Petrův by měl být hlavou všech církví'. Toto zabezpečilo, že titul „Univerzální biskup“ patří výhradně biskupu Říma a efektivně ukončilo pokus Konstantinopolského biskupa Cyriacuse ustavit sebe sama za 'Univerzálního biskupa'“
Papež Bonifác III se chytře chopil dvou stupňů zabezpečení, aby ochránil papežskou hegemonii církevní oblasti padající říše. Prvním bylo znamenité využití myšlenky, že Petr byl prvním biskupem v Římě. Druhým bylo získání titulu „Univerzální biskup“. Ten mu byl udělen císařem Phoacasem a tím se mu dostalo převahy a moci potřebné k vládnutí v církevní autoritě z ústředního města Říma a s působností po celém území Říše. Tato dvojnásobná lest měla pokračování v celé historii.
Do poloviny osmého století nebylo známo fantastické tvrzení, že císař Konstantin přenesl svou moc, autoritu a palác na římského biskupa. Falešné „Donace Konstantinovy“ byly údajně právním dokumentem, ve kterém císař Konstantin věnoval Silvestrovi, biskupovi Říma (314-335 n. l.) množství svého majetku a udělil mu velkou duchovní moc. Nesmírnost a velikost dědictví domněle věnovaného Konstantinem Silvestrovi padělaným dokumentem, je viditelná v následující citaci z rukopisu: „My přisuzujeme apoštolskému stolci Petra veškerou důstojnost, veškerou slávu a veškerou autoritu říšské moci. Kromě toho dáváme Silvestrovi a jeho nástupcům náš Lateránský palác, který je nesporně nejlepším palácem na zemi, dáváme mu naši korunu, naši mitru, diadém a veškerá naše císařská roucha a postupujeme mu říšskou důstojnost. Udělujeme svatému Veleknězi jako dar město Řím a všechny západní města Itálie. Aby mu bylo uznáno toto za precedens, zbavujeme se veškeré své autority nad těmito provinciemi a odebíráme se z Říma přenesením sídla impéria do Byzance. Poněvadž není správné, aby světský vládce uplatňoval sebemenší autoritu, kde Bůh ustanovil hlavu svého náboženství.“
„Donace Konstantinovy“ byly nejspíše vytvořeny něco málo před rokem 754 n. l., historik Wylie o nich říká: „Konstantin v nich (v Donacích Konstantinových) mluví v latině osmého století a adresuje je biskupu Silvestrovi jako ‚Princi apoštolů a náměstku Krista‘ Během více než 600 let, Řím působivě citoval tuto darovací smlouvu, kterou vkládal do svých zákoníků, nikomu nedovolil ptát se na její pravost a upálil každého, kdo tomu odmítl věřit. První úsvit naděje nastal v šestnáctém století, kdy byl podvod odhalen.“
Bylo to také v osmém století, kdy byla civilní moc uchopena papežstvím. Králové Lombardie, kdysi barbaři a nyní věřící v Ariánskou herezi, byli odhodláni dobýt celou Itálii, vyhrožujíce dokonce samotnému Římu. V té samé době překročili muslimové Afriku, dobyli část Španělska a ohrožovali i Řím. Papež Štěpán II se obrátil o pomoc k Francii. Vyzval Pepina Krátkého, hlavního správce královy země a armády. Pepin byl synem Karla Martela a otcem Karla Velikého (Charlemagne). Pepin s celou armádou přešel Alpy a byl schopen porazit Lombardy. Vybojovaná města postoupil papeži za vlastnictví. A tak v roce 755 n. l. Pepin Krátký vytvořil podstatu světské moci papežů a pro sebe dosáhl potřebného papežova schválení.
Karel Veliký, Pepinův syn, pokračoval v posílení světské moci papeže. Lombardi právě znovu obléhali Řím. Papež se opět obrátil k Francii o pomoc, ale tentokrát na Karla Velikého, který také na toto volání odpověděl a porazil Lombardy. Potvrdil a rozšířil města a území, které dal jeho otec Pepin římské církvi. Později na Štědrý den roku 800 Karel Veliký, jako pán téměř všech římsko-germánských národů, poklekl před papežem Leem III. Papež umístil na jeho hlavu korunu západní říše. Tento akt vyjadřoval papežovu rostoucí moc. V roce 538 dal císař Justinián římskému biskupovi titul Pontifex Maximus. O dvě stě šedesát let později papež korunoval císaře.
Falešné „Donace Konstantinovy“ staré méně než padesát let se opětovně ukázaly jako jeden z mnoha užitečných nástrojů. Papež Mikuláš I jím a dalšími padělky v roce 825 dosáhl způsobu, jak se dožadovat podrobení biskupů a vládců a nahromadit ohromné bohatství papežskému trůnu. V této době arogance papežů směle vzrůstala, stejně jako jejich poklady. Papeži se – někteří již ve svých náctinách – opíjeli vlastní pýchou a ukájeli smysly v ohavných praktikách. Neslavné ženy historie – Theodora a Marozie – po dlouhá léta vládly papežskému trůnu podle toho, jak si přály. A tak usazovaly a sesazovaly své milence, syny a vnuky jako takzvané pány Církve. Tato nesvatá Stolice, která předstírala vzestup nad majestáty králů a princů, sestoupila do bahna hříchu. Po dvě staletí bylo papežství jednou divokou arénou blázince, když se nejmocnější rodiny Itálie přely a bojovaly o papežství jako o majetek. Jak Wylie vysvětluje:
„Kandidát, který byl dostatečně bohatý a mohl nabídnout největší úplatek, anebo dostatečně mocný, aby se objevil se svou armádou v branách Říma, byl ve Vatikánu korunovaným císařem… Papežové netrápili svět nějakými formálními tvrzeními o jejich koruně nadvlády, byli dostatečně moudří, aby věděli, že nejrychlejší cestou k uznání teoretické pravdy okolním světem, je obeznámení se svými faktickými požadavky – vyžadovali přijetí tohoto tvrzení, ne jako teorie, ale jako skutečnosti. Tak papežové smělou cestou obratnosti a troufalou avšak úspěšnou agresí, pracovali na zosnování doktríny o nadvládě v obecné politice Evropy.“
Rok 1073 byl po staletích hrubé nemravnosti bodem zvratu. Tvrdá disciplína se nyní stala normou papežství. Po uspokojení tělesných chtíčů, touhy papežské mysli pokračovaly uchopením totální nadvlády, jak církevní, tak i světské. V té době byl rod Karla Velikého příliš oslaben, než aby zachovával kontrolu papežství, a Papež Řehoř VII (známý také jako Hildebrand) měl vyšší cíle, než kdokoli před ním. Byl přesvědčen, že vláda papeže byla ve skutečnosti vládou Boha na zemi, a rozhodl se poddat celou autoritu a moc, jak duchovní, tak i světskou, vše k „Petrově křeslu“. Byl to Řehoř VII, kdo v duchu viděl to, co se mělo stát obrovskou papežskou strukturou. Jeho cílem bylo, aby byl nejvyšším vladařem a soudcem všech vůdců, jak církve, tak státu. Wylie shrnuje:
„Řehoř se rozhodl s veškerou zapáleností a horlivostí charakteristickou pro tohoto muže pro válku mezi trůnem a mitrou. Cíle, na které se Řehoř VII zaměřil, byly dva: 1. Poskytnout volbu na papežský trůn nezávisle na císařích a 2. Navázat na říši jako území Církve a ustanovit svou nadvládu nad králi a královstvími země. Jeho prvními kroky k úspěchu těchto obrovských návrhů byly ustanovení kněžského celibátu. Jeho druhým krokem byl zákaz všem duchovním přijímat příkazy od světské moci.“
Řehoř VII obhajoval názor, že papež je náměstkem Krista. Touto nejvyšší mocí, kterou prohlašoval za božsky správnou, vyžadoval nadvládu nad jak nad císaři, tak i nad králi.
„Převrat v říši nanejvýše podporoval hmotné vyvýšení biskupa Říma. Zaprvé to z cesty odstranilo císaře. A zadruhé to dohnalo římské biskupy, kteří tak přišli o vliv, jenž jim do té doby všemožně pomáhal při jejich snahách o výjimečnost, k uchýlení se k dalšímu základnímu prvku… jenž představoval celou podstatu papežství a na němž bylo založeno celé komplexní uspořádání duchovní a světské nadvlády papežů... k myšlence, že biskup Říma je nástupcem Petra, princem Apoštolů a především Kristovým náměstkem na zemi.“
Tato myšlenka se nějaký čas rozšiřovala. „Prvenství bylo rozhlášeno dekrety synodu a potvrzeno císařskými edikty, ale papežové si všimli, že to, co jim synody a císařové dali, mohou také synody a císaři odejmout. Proto byla zrušena ustanovení synod i císařů a božské právo bylo vloženo do papežské správy jako jediná podstata moci, kterou ani plynutí času ani změna okolností nemohla svrhnout. A Řím byl nadále nezničitelný.“ Zásadní nadvláda takovéhoto názoru nebyla vyhrána za den. Byla to ale Řehořova obratnost v uchopení této teorie a jeho drtivá ctižádost společně s bohatstvím římskokatolické církve, které umožnily jeho zavedení. Toto lstivé uzákonění začalo nést své ovoce již za Řehořova panování od roku 1073-85.
Papežové, kteří následovali po něm, rozvinuli struktury, které Řehoř ustanovil. Pokračovali v jeho plánech a snažili se podvody, křížovými výpravami a interdikty umístit svět pod papežskou politickou kontrolu. Po dvě stě let od vlády Řehoře VII vzrůstala moc a sláva papežství vždy za cenu tisíců zničených životů, mnoha sesazených králů a princů, množství zničených měst a nespočetného množství zničených usedlostí a farem. Vše ve jménu náboženství Říma. Papež Innocent III (1198-1216) a Bonifác VIII (1294-1303) nakonec přiložili ruku k dílu pro triumf v duchovní i světské moci. Papež Innocent III vyhlásil křížová tažení proti Albigenským a nabídl všem, kdo se zapojí do boje, odpuštění všech hříchů, aby se mohli dostat do nebe a vyhnout se tak očistci. Byla to nepředstavitelně krutá válka. Celé vesnice a města plné lidí byly šmahem zmasakrovány a tisíce dalších byly upáleny zaživa, zatímco jiní podléhali při nejukrutnějším mučení. Historie těchto hrozných skutků, ukrutností a vražd byla ustanovena podle přívlastků Papeže Bonifáce III „... byl tvrdohlavý, ctižádostivý, inteligentní, domýšlivý a bezohledný. Hluboce věřil, že papež je doslovně Náměstkem Krista na zemi a že je držitelem mimořádné moci. Kdokoliv by mu oponoval, oponuje Bohu, a proto musí být jistě bezbožný.“ Je nejslavnějším pro své prohlášení v papežské bule Unum Sanctum: „My tvrdíme, říkáme a určujeme a vyhlašujeme každému lidskému stvoření, že je pro spasení nezbytné být úplně podroben římskému papeži.“ Sedmdesát pět papežů, jeden po druhém od papeže Innocenta III k papeži Piu VII, schvalovali mučení, vraždy, upalování na hranicích a zabavování majetku věřících v hrůzných staletích inkvizice. Mnoho z těchto zabitých bylo pravých biblicky věřících.
Inkvizice je termín, který historicky platí od doby, když se římský papež chopil iniciativy v pokusech potlačit herezi (kacířství) pomocí mučení, věznění a smrti. Dříve než papežové nařídili takovéto mučení a smrt, bylo na úrovni farností a diecézí římskokatolické církve praktikováno pronásledování zahrnující věznění a zabavování majetku. A tak proroctví Písma Svatého předpověděla to, co se vskutku stalo: „... bylo jí dáno, aby svedla boj se svatými a přemohla je.“ Tento text je naplněn ve válkách proti Valdenským, Albigenským a dalším učedníkům Pána Ježíše za časů papežských pronásledování. Je to stejné proroctví, jako je nalezeno v knize proroka Daniele: „... ten stejný roh vedl válku proti svatým a přemáhal je.“
Během inkvizice „nejpříšernější ohavností ze všeho byl systém mučení. Při popisu jejího chladnokrevného působení mnohého vyděsí, jak lidská bytost může být krutá. A toto bylo nařízeno a řízeno papeži, kteří tvrdili, že reprezentují Krista na zemi. V roce 1252 to papež Innocent IV skvostně potvrdil. Potvrzující nebo řídící usnesení byla vydána Alexandrem IV, Klementem IV, Urbanem IV a Klementem V.“ Papežství se stalo „opilé krví svatých a krví Ježíšových mučedníků.“ Žádné další království nebo mocenství nebylo tak hluboce zpité krví, jako papežský Řím. Fakta jsou nesporná.
Pečliví a věrohodní historici odhadli, že od zrodu papežství v roce 600 až dosud, bylo za zločiny kacířství papežskými pronásledovateli pozabíjeno více než PADESÁT MILIÓNŮ lidských rodin, to je průměrně více než čtyřicet tisíc náboženských vražd každý rok existence papežství.“ Mučírny inkvizice, které byly užívány po více než 600 let , byly ve všech národech spravovány a kontrolovány Římem. Mučicí nástroje byly hrůzostrašné. Jestliže jste citlivé povahy, měli byste se modlit za odvahu, abyste mohli číst následující záznamy historika Wylieho:
„Přecházíme do komory, kde se náš pohled setkává s hrůzostrašnými věcmi. Je zde pověšené kolo a kolem jsou mučidla, v tak hojném počtu, že by to vyžadovalo k pojmenování i popsání mnoho času. Museli jsme je popisovat po skupinách, protože bylo beznadějné si myslet, že projdeme jeden po druhém a vysvětlíme podrobnosti, způsoby ovládání, jejich důmyslnost a umění, jak byly přizpůsobeny k hroznému konci oběti. Byly tam nástroje na svírání prstů (palečnice), kde se kosti natolik mačkaly, že se až tříštily. Dále nástroje, které se zaváděly pod nehty, což působilo prudkou bolest, stejně jako spalující oheň, který přitom procházel nervy. Další byly určeny pro vytrhnutí jazyka, vydlabávání očí a vrtání do uší. Jsou zde důtky z železných řetězů s ostnatým kruhem na konci každého biče, pro trhání kusů masa ze zad, kde se objevovaly kosti a šlachy. Byly tam železné kazety pro nohy, v kterých se utahovaly šrouby do končetiny (španělská bota), až se maso a kosti drtily na rosol. Kolébky, které jsme viděli, měly nespočet ostrých hrotů, do které byla oběť uložena a převalována ze strany na stranu a ubohý člověk byl propichován každým pohybem stroje. Železné naběračky s dlouhými držadly sloužily k nabírání žhavého olova nebo vařící smůly, která byla vlévána do krku člověka a tak jeho tělo bylo změněno na spalující kotel. Byly tam rámy s otvory, kterými se prostrčily ruce a nohy, tak konstruované, že tělo osoby, která tam byla dána, bylo tak skrčeno do nepřirozených a bolestivých poloh, že utrpení rostlo a rostlo každou chvíli, ale stále člověku nebylo dáno zemřít. Místnosti byly plné krabic s nejrůznějšími a nejdůmyslněji zkonstruovanými nástroji k svírání, zavádění nebo trhání nejcitlivějších částí těla, kdy bolesti neustávají až do krajnosti, kdy se podlomí přesvědčení, nebo život. Na podlaze a zdech komnaty byly nástroje určené ke stejně strašlivému konci - k rozdírání, mandlování a mučení živých lidí, ale s těmi se setkáme v dalších kobkách, kam se ještě půjdeme podívat.“
Nejlepší shrnující tvrzení o papežské inkvizici je od současného katolického historika Lorda Antona, který prohlašuje:
„Inkvizice je svébytnou zbraní a také svébytnou prací papežů. Stojí stranou všech věcí, na kterých papežové spolupracovali, kterým se věnovali nebo které se vyznačovaly rysem papežského Římu. Byla ustanovena, spravována a zdokonalována dlouhou řadou zákonů vycházejících od nejvyšších autorit církve. Vyjma rozdělování moci není žádná další instituce, žádná doktrína a ani žádný obřad tak zřetelně zvláštním dílem papežství. Je to hlavní věc, se kterou je papežství spjato a podle které musí být souzeno. Principem inkvizice je papežova nejvyšší moc nad smrtí a životem. Kdokoliv by jej kdy neuposlechl, měl být postaven před soud, mučen a upálen. Pokud tomu tak nemohlo být, mohlo se upustit od formalit a viník mohl být zabit jako psanec. Zbývá říci, že podstatou inkvizice je vraždění a osobní názor na papežství je regulován a určen názorem na náboženskou úkladnou vraždu.“
Papežství uštědřovalo nesnesitelné mučení a krutou smrt pravým věřícím. Bylo to jako utrpení zaznamenaná ve Starém Zákoně: „Bývali kamenováni, rozřezáváni, pokoušeni, umírali ostřím meče, chodili v ovčích a kozlích kůžích - strádající, pronásledovaní a trpící. Svět si je nezasloužil. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách. Ti všichni díky víře došli u Boha uznání.“ Artur Pink komentuje: „Papežství překonalo pohany svědectvím krutých masakrů ve Francii a na dalších místech. Dobře Duch svatý vylíčil nevěstku Babylónu, která je „opilá krví svatých“ (Zjevení 17:6) ... „Ale svět si je nezasloužil“ ... nejnemilosrdnějšími, bez skrupulí, nejkrutějšími a nejzatvrzelejšími pronásledovateli Božích vyvolených byl náboženský lid!“
Období reformace bylo časem obrovské teologické debaty a historických osobností. Nicméně uprostřed všech naučných sporných otázek a událostí bylo pět biblických principů, které byly přijaty reformátory. Ve věcech víry a morálky je konečnou autoritou samotná Bible. Před Svatým Bohem je člověk spasen milostí skrze samotnou víru v Ježíše Krista. Na základě tohoto náleží veškerá sláva a chvála jen samotnému Bohu.
Pro celkový přehled typických znaků průběhu reformace jsme získali podrobný citát:
„Protestantská reformace měla určité charakteristiky, z nichž mnohé ji postavily stranou všech ostatních revolucí v historii. Jedním z charakteristických rysů byla územní působnost. Začala současně a nezávisle v různých zemích Evropy. V čase Martina Luthera, který přibil devadesát pět tezí na dveře kostela ve Wittenbergu v roce 1517, děkan kostela sv. Pavla v Anglii, John Colet odsuzoval zneužívání v katolické církvi a podporoval autoritu Bible jako pravidla víry. Lefevre ve Francii a Zwingli ve Švýcarsku ve stejný čas kázali proti zlu církve a ukazovali na Krista jako dveře ke spasení. Ačkoliv je Luther nazýván původcem reformace, objevovali se další reformátoři a nezávisle na sobě a bez jakékoli vzájemné komunikace kázali tutéž zprávu. „Nicméně byla zde moc, která dala reformaci vzniknout a umožnila její pokrok – bylo to díky Svatým Písmům. Řecký Nový Zákon sestavený Erasmem pomáhal učencům po celé Evropě v učení o Cestě, Pravdě a Životu. Po reformaci začalo najednou existovat velké přátelství a bratrství mezi reformátory. Častá výměna myšlenek a pohostinnost byla volně rozšířena. Jeden z překvapujících rysů reformace bylo rozšíření kontaktů a spolupráce mezi reformátory, takže se povzbuzovali navzájem ve svém úsilí. Reformace se rozrůstala velikou rychlostí. Samozřejmě muselo následovat upevnění, vytříbení a rozšíření, ale fakt, že revoluce takového měřítka, která s sebou přinesla kompletní změnu myšlení a zvyku, mohla být uskutečněna v tak krátkém čase, zůstává stále jednou z úžasných událostí historie.
Protestantská reformace vlastně začala v evropských pevnostech vzdělání – univerzitách. Zde působili učenci jako Luther a Melanchton ve Wittenbergu, Erasmus, Colet v Oxfordu, Bilney, Latimer a Cartwright v Cambridge; Lefevre a Farel v Paříži. Téměř bez výjimky byli vůdci reformace lidé vysoce učení. V některých případech, jako Beza a Tyndale, se řadili vysoko jako učenci. Jiní, jako Cranmer a Valdes, měli povinnosti u dvora.
Proč to bylo tak nevyhnutelné právě v tomto čase, když i v jiných obdobích byli lidé s menšími schopnostmi a nižším vzděláním tak účinně a s takovou mocí užíváni ke kázání evangelia? Odpovědi mohou být nejméně dvě. Jedině vzdělanci znali hebrejštinu, latinu a řečtinu, které byly nezbytné ke čtení Bible v podobě, v jaké tehdy existovala. Dalším klíčovým prvkem bylo překládání Bible do mateřštiny každé země, takže obyčejní lidé měli tu výsadu číst Písmo ve svém vlastním jazyce. Tento úkol vyžadoval vzdělání.
Všechna ta kázání mnohých reformátorů, jak Luthera, Latimera, Zwingliho, Knoxe a Wisharta by reformaci neuskutečnila, pokud by ve stejné době nebyla Bible poskytnuta běžnému lidu ve vlastním mateřském jazyce. Jestliže by v době, kdy Latimer kázal v Cambridge, Tyndale neuprchl do Evropy a nepašoval na ostrovy tisíce kopií anglického Nového Zákona, takže si Angličané mohli sami přečíst o cestě spasení, nebyla by v Anglii žádná reformace. Podobná situace nastala i v Německu, Francii a dalších zemích.
S těmito dvěma etapami musela být kombinována i nezbytná třetí – vynález knihtisku, který umožnil vydání překladů Bible a její cenu přiblížil peněžence obyčejného lidu. Během období deseti let mělo mnoho evropských národů Bibli ve svém vlastním jazyce. Luther ji přeložil pro Německo v roce 1522. Lefevre pro Francii v r. 1523, Tyndale pro Anglii v r. 1525, Bruccioli pro Itálii v r. 1532. Během dalších deseti let ji Enzinas přeložil do španělštiny a Petri do Švédštiny. Krátce na to i Karoli, jeden z nejaktivnějších maďarských kazatelů, dokončil překlad do maďarštiny. Další povšimnutíhodnou charakteristikou reformátorů byla zásadní jednota v důležitých doktrínách. Principem na kterém se všichni reformátoři shodli, bylo ospravedlnění skrze víru. Věřili, že spasení není obdrženo prací, půstem, penězi nebo utrpením, ale že je to Boží dar, který je zadarmo. Tato doktrína tvořila základní kámen reformace. Shoda byla také v hlavní, dostatečné autoritě Písem a přijímání pod obojí, odmítnutí úcty ke svatým a obrazům, popření očistce, mše, celibátu a papeže jako hlavy církve…
Vlastní reformace, tj. rozchod s římskokatolickou autoritu, byla uskutečněna v relativně krátkém čase, ale ne všechna papežská učení byla ihned vymezena. Reformace byl pokračující a všezahrnující chod akcí a reakcí, kdy s rostoucím světlem rostla i sláva. Bylo to nádherné duchovní probuzení...“
To, co vypadalo jako smrtelná rána papežství, nastalo v roce 1798. Generál s Napoleonovou armádou vstoupil do Vatikánu a odstranil papeže Pia VI z jeho trůnu. S tím také papežství ztratilo svůj základ pro civilní moc. Od roku 1846 papež Pius IX nevlastnil území, ani civilní moc a tak usiloval o znovuzřízení papežství v jeho bývalé moci a slávě. Důležitou částí jeho strategie bylo uspět v deklaraci papežské neomylnosti. S pozoruhodným důmyslem a nejen navzdory nesmyslnosti tohoto pojmu, ale také historickým faktům o heretických papežích, byla papežská neomylnost učiněna závazným dogmatem víry na I. Vatikánském koncilu v roce 1870. Papežství znovu interně ustanovilo reorganizaci římskokatolického zákona v roce 1917 do Kodexu kanonického práva . Když Mussolini v roce 1929 podepsal s papežem Piem XI Lateránskou dohodu, oficiálně přiznal papeži právo na Vaticanus Mons (Vatikánské pohoří), takže rána, která byla zasazena, byla uzdravena. Papežství se opět stalo suverénním občanským státem. Právní smlouva s Mussolinim byla pouhým začátkem mnoha civilních konkordátů, jeden z nejméně slavných byl mezi papežem Piem XII a Adolfem Hitlerem. Papežství opět upevnilo svou moc zevnitř Kódem kanonického práva roku 1917 a zvenčí právními konkordáty s různými národy.
A tak má Vatikán dvojité pouto moci: jeho vlastní příslušníci jsou jako část „páté kolony“ uvnitř suverénních národů napříč světem, a také s týmiž národy uzavřel civilní dohody. Typický katolík, který se obává o své spasení a je obtěžkán svou prvotní oddaností „svaté matce Církvi“, je poddajným pěšákem v ruce papežství.
Neúplný seznam římskokatolických diktátorů, se kterými Vatikán ve dvacátém století uzavřel spojenectví, je následující: Benito Mussolini v Itálii 1922 – 1943; Adolf Hitler v Německu 1933 – 1945; Francisco Franco ve Španělsku 1936 – 1975; Antonio Salazar v Portugalsku 1932 – 1968; Engelbert Dollfuss a Kurt von Schuschnigg v Rakousku 1932 – 1934; Juan Peron v Argentině 1946 – 1955. Tím nejbrutálnějším a nejvíce krvežíznivým byl pravděpodobně Ante Pavelic v Chorvatsku 1941 – 1945.
Adolf Hitler byl pokřtěn jako nemluvně v katolické církvi v Rakousku. Byl jak denunciantem, tak i ministrantem. Do dne své sebevraždy zůstal katolíkem. Jeho jednání s katolickou církví ukazuje, jak daleko může Vatikán zajít s mocnými diktátory. Spojenectví fungovalo oboustranně. Katolicismus v Německu tak byl hlouběji upevněn, ačkoli se tím propagovaly cíle nacistického hnutí. John Robbins o tom píše:
„Hlavním místem vzniku a pevnosti nacistického hnutí v Německu bylo Bavorsko v jižním Německu, což je římskokatolické Německo, ne protestantský sever. Němečtí římskokatolíci se přidali k nacistické straně, kde společně a nadšeně podporovali Hitlerův režim. Přes polovinu Hitlerova vojska byli římskokatolíci. Na vrcholu své moci v roce 1942 vládl Hitler nad největším římskokatolickým obyvatelstvem ve světě. Ve svých náboženských životech byli zvyklí na autoritativní vládu, která je učinila nekritickými a nadšenými podpůrci světských vlád. Samozřejmě římskokatoličtí laikové jednoduše následovali příklad a pokyny svých náboženských vůdců. Pius XI byl první hlavou státu, který uznal Hitlerovu vládu v r. 1933. Pius XI chválil Hitlera na veřejnosti dokonce i před oficiálním uznáním Hitlerova režimu. V roce 1933 Pius XI řekl Hitlerovu vicekancléři Fritzi von Papenovi, také římskokatolíkovi: „jak byl potěšen, že Německá vláda má nyní ve svém vedeni muže neústupně oponujícího komunismu...“ Encyklika Pia XI, Quadragesimo Anno z roku 1931, ovlivnila nejen New Deal (Nový úděl) Franklina Roosevelta, ale zjevně také přesvědčila německého kancléře Franze von Papena, aby Hitlera dostal k moci.“
Co se týče zapletení se s nacistickým Německem a dalšími národy, Vatikán opakovaně odmítá zpřístupnit své archívy učencům. Ale přeci jenom důkazy mimo Vatikán ukazují, že papežství povzbuzovalo, podporovalo a spolupracovalo s obojím, jak Mussoliniho, tak Hitlerovým režimem a ustavilo svůj totalitní stát v Chorvatsku během 2. světové války. Vatikánská právní smlouva s nacistickým Německem a fašismem Itálie, Španělska, Portugalska, Chorvatska a Latinské Ameriky jsou výsledkem papežského hospodářství a sociálního učení, a právní dohody mezi Vatikánem a těmito národy. Křížové výpravy a 605 let Inkvizice byly pozastaveny, ale moc papežství k ovlivňování a kontrole vlád, sociálního, hospodářského a politického života a osudů lidí pokračovala.
Jean-Guy Vaillacourt, mimořádný profesor sociologie na univerzitě v Montrealu napsal knihu, kterou nazval Papežská moc - studie vatikánské kontroly nad katolickými laiky. Po letmém pročtení poznámek o tom, že inkviziční upalování heretiků a křížové svaté války „byly jenom dvě z extrémních forem hierarchického násilí v období pozdně feudálním“ , učinil Valliancourt vynikající pozorování: „Po roce 1789, když římskokatolická církev nebyla již více schopna užívat represivní moc státu, církevní autority se začaly víc a více zajímat o oblasti užívání právní a ideologické moci státu skrze zákony pečlivě zabalené do konkordátů, skrze vyučování mládeže na školách a univerzitách a skrze sociální péči (nemocnice a charitativní organizace). V podstatě se katolická církev stávala stále ideologičtějším aparátem, který státu a vládnoucí třídě plnil funkci nezbytnou pro vlastní růst a reprodukci… Uvnitř církve se z biskupů a kněží stali funkcionáři centralizované organizace s poněkud svéráznou svobodou. Probuzení laikové byli v horečnatém úsilí papežů o udržení pozice neomezené moci v Evropě a zvláště v Itálii proměněni na pěšáky... Otázka kontroly laiků se stala klíčovým tématem, protože jakákoli iniciativa věřících na úrovni prostých lidí, která nebyla pevně kontrolována, byla mnoha církevními funkcionáři shledávána jako počátek ideologického a organizačního rozbití církve.“
Zatímco papežství nemá již více svou armádu, kterou by mohlo prosadit svou vůli, nikterak se nezřeklo své svrchované kontroly nad myšlením a těly lidí, jak ukazuje katolický zákon. Avšak jako nezbytnost k znovuuvedení nátlaku s určitým výsledkem, musí být vydán absolutní zákon uvniytř katolického systému. Zadruhé je nezbytné polapit civilní autority takovým způsobem, aby byly znovu prospěšné katolickým účelům.
Katolická církev udělala tuto významnější změnu své oficiální taktiky na svém Vatikánském koncilu II. (1962-65). Tento koncil posunul církev z pozice oddělení od jiných náboženství ke svému novému programu ekumenismu, nejen se světovými náboženstvími, ale zvláště důležitému s biblicky věřícími. „Oddělení bratři“ je termín vytvořený pro ty, kdo byli vždy před tím považován za heretiky (a kdo jsou přes veškeré nové názvosloví je stále uváděni v knihách jako kacíři), zatímco pohanská náboženství jako Islám, Buddhismus a Hinduismus se nyní papežství stávají přijatelné jako cesta k Bohu. Římskokatolická církev zavedla tento nový postup v dobývání světa mnoha cestičkami. Hlavní cestou se stal dialog, jehož pravidla a cíle byly pečlivě vysvětleny v pokoncilním dokumentu č. 42 o ekumenismu, který říká, že „dialog sám o sobě nekončí... a není to jen akademická diskuse“. Spíše „ekumenický dialog slouží k proměně způsobu myšlení a chování a denního života těchto (nekatolických) společenství. Takto to směřuje k přípravě cesty pro jejich jednotu víry v náruč jediné a viditelné Církve.“
Papež Jan Pavel II upevnil mocenské síly, které mu poskytl Kodex kanonického práva z roku 1917 a údajná neomylnost odkázaná 1. vatikánským koncilem. To učinil pomocí revize Kodexu z r. 1917, když jej učinil ještě konzervativnějším, než byl. Byl také pečlivý v ustanovení nových kardinálů a biskupů v souladu se svým centralizovaným způsobem myšlení.
Jako další papež po Řehořovi VII, byl Jan Pavel II rozhodnut vybudovat církevním i občanským zákonem strukturu, pomocí níž by papežství opět mohlo nad národy vládnout nejvyšší mocí. Tentýž papež Jan Pavel II byl neústupný ve svém úsilí aktualizovat zákony římskokatolické církve. Již od časů Řehoře VII vidělo papežství potřebu vytvořit železné a neohebné církevní zákony ještě dříve než začne usilovat, pokud to bude nutné i donucováním a nátlakem, o ovládnutí svých poddaných i nekatolíků. V roce 1983 Jan Pavel II v aktualizaci Kodexu kanonického práva z r. 1917 přidal římskokatolickým zákonům na přísnosti. Bylo například nařízeno následující: „Církev má vrozené a řádné právo přinutit porušující členy křesťanské víry ve smyslu trestů a sankce.“ Jestliže někdo zavrhne podrobení svého rozumu a vůle papežské doktríně, jsou zde nově ustanovené tresty. Ty jsou vysvětleny kánonem 1371 v paragrafu č. 1.: „Spravedlivým trestem má být potrestán: 1. ten, kdo šíří učení zavrhnuté římským veleknězem…“ Kánon 1312 zvýrazňuje specifické tresty, které jsou předepsány v paragrafu 2.: „Zákon může stanovit jiné odpykávání trestů, které věřícího pozbavují nějakého duchovního, nebo dočasného dobra a odpovídají nadpřirozenému cíli Církve.“ Zvrhlá pomstychtivost těchto zákonů jedná proti opakovaným biblickým příkazům, že vůdci těla Kristova nemají být despotičtí jako vládci tohoto světa. Nicméně dokonce dnes – jako tomu bylo za posledních 1400 let katolického zákona, dekrety a donucování odstranily milost a evangelium.
Papežství od svého formálního začátku skrze dekrety císaře Justiniána v šestém století obrovským tempem bohatlo a získávalo vliv v politickém ovlivňování zákonnými prostředky, intrikami, podvody a svátostmi v jednom národě za druhým. Papežství se vždy pokoušelo skrýt pod pláštěm křesťanství a toto pohanské obřadní náboženství šlo ještě tak daleko, že pokračovalo a pronásledovalo pravou zbožnost a pravé věřící. Historie papežství nepochybně ukazuje, že jde o mocenskou strukturu založenou na uchvácení jak duchovní tak i světské autority, padělání, prohnanosti, pronásledování, falešném evangeliu, církevním zákonu, světské moci a konkordátech. Nicméně papežství po většinu své historie bylo úspěšné v oklamávání miliónů. Nynější katolicismus pokračuje v naléhání, že papežství reprezentuje Boha. Svět z velké části, pokud nutně nevěří tomuto tvrzení, dává zajisté uznání římskokatolické svatyni a jejímu veleknězi – protože je papežství stále mocnou silou, s kterou musí svět počítat. Ježíš Kristus sesadil arogantní hierarchii farizeů a dal svým následovníkům okamžitý vztah s božským pramenem života. Slovy Písma jsou věřící „vyvoleni podle předchozí znalostí Boha Otce, skrze posvěcení Ducha k poslušnosti a omyti krví Ježíše Krista.“ „Jsou posvěceni v Ježíši Kristu“ a jsou „shromážděním církve prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebi.“ Nicméně Vatikán představuje církev jako ohromnou hierarchickou říši. Skládá se z papežů, kardinálů, patriarchů, vrchních arcibiskupů, arcibiskupů, pomocníků arcibiskupů, diecézních biskupů, pomocníků biskupů, biskupských náměstků, eparchů (biskupové východních církví), apoštolských náměstků, apoštolských prefektů, apoštolských administrátorů a obecných kněží. Raní biskupové Říma podléhali římským císařům a později francouzským a německým císařům. Nicméně chuť po moci se stala návykovou a po čase nebyli schopni rozpoznat žádnou autoritu kromě své vlastní. Stále na sebe pohlíží jako Vůdce všech a uměle prohlašují: „První Stolec není souzen nikým“. Ježíš Kristus nikdy nechválil žádnou takovou absolutní nadvládu okolo sebe.
To, co bylo a dodnes zůstává na papežství tak tragické je, že tento masivní mocenský systém nahradil evangelium. Skrze tuto obrovskou strukturu člověk uvalil na svědomí jiných lidí své vlastní dekrety a ustanovení jako božské. Namísto přímého kontaktu se zdrojem života v Kristu Ježíši, dosazuje hierarchická struktura svátostný systém, nad kterým má absolutní kontrolu. Hlas církve Říma říká, že je hlasem Boha samého a jako takový drží vliv a vedení nad myslemi a dušemi lidí skrze tradici, a bude-li to nutné, bude ji vyžadovat skrze donucení.
Zjevené Evangelium učí, že spasení přichází od Boha samotného a že je to darem z nebes od jediného a Svrchovaného Vládce. „A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu.“ Syn, Ježíš Kristus je život, věčný život je Jeho vlastní podstatou. On je věčným životem pravému věřícímu, kterému On dává život. Věčný život a spasení jsou jen v Něm samotném a nikoliv v žádném systému. Rozdíl mezi jasností Evangelia a římskou hierarchickou strukturou je jako mezi světlem a temnotou. Je před Tebou klíčová otázka: kde ty sám osobně stojíš? Můžeš sám za sebe prohlásit s apoštolem: „…neboť vím, komu jsem uvěřil. A jsem si jist, že On je schopen zachovat to, co jsem mu svěřil až do onoho dne.“ Ti, kdo věří v Ježíše Krista, vědí, v koho uvěřili. Spasení jejich duší je svěřeno Jemu a jen Jemu samotnému. Živá a poslušná víra v Ježíše Krista je jedinou jistotou, která zachová člověka po všechny dny tohoto života až do dne konečného zúčtování. „I vás, kteří jste mu kdysi byli cizí a svými myšlenkami i zlými skutky nepřátelští, nyní již usmířil. Ve svém lidském těle podstoupil smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a úhony - pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře a neuchylujete se od naděje evangelia, jež jste slyšeli...“
Ponaučení z dějin, které si lze uvědomit, se týká skutečné přirozenosti papežství a jeho modu operandi. Tajemství nespravedlnosti, o kterých se mluví v Písmech, není zlo životů ateistů, prostitutek, opilců a podobně, ale spíše zlo falešného náboženství. Písma zjevují obojí – jak „tajemství zbožnosti“ také i „tajemství nespravedlnosti.“ Shoda mezi nimi je jak poučná, tak i děsivá. Právě tak, jako Pán Bůh posílá své anděly zapečetit Jeho služebníky na jejich čelech , tak zde je někdo jiný, kdo označí na čelech své oddané. Ježíš Kristus vykonal zázraky a tak je zde další, kdo činí falešná znamení. Spasitel je posazen na trůn majestátu a ještě tam je také sedadlo pro jednoho naproti Němu. Ježíš Kristus má Svůj lid, Svou církev. Je zde nicméně někdo další, který také má svou synagogu a své falešné učitele. Ježíš Kristus je skutečně Světlem světa a je v opozici proti tomu, kdo se „vydává za anděla světla.“
Záměrná nevíra je odmítnutí podřídit se spravedlnosti Boha a Jeho autority. Často následuje ustanovení náboženství, které má svůj vlastní způsob spasení. Vlastní význam Vatikánu je pověstný. Pokouší se ustanovit své vlastní ospravedlnění podle smyšleného významu zásluh, odpuštění, očistce a zachovávání svých svátostí. Je to pošetilostí, protože Ježíš Kristus přišel a přinesl věčnou spravedlnost. On je předmětem víry a Jeho následovníci patří ke společenství věřících, což zahrnuje Jeho církev. Žádné shromáždění věřících nikdy nemůže nahradit Pána a žádná skupina nemůže převzít na sebe Jeho autoritu. V historii tyto pokusy o nahrazení byly klíčovými faktory v životě katolicismu a jeho hierarchie. To je tentýž sporný bod, který popíral cestu spasení farizeů a jejich následovníků. „Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo, aby se poddali té Boží.“ Tento apoštol nazývá jejich hledání spravedlnosti „jako (by byla) ze skutků Zákona,“ ne přímé, “ale jako“ skrze skutky zákona – tj. nahrazením jednoho za druhé.
Jako lidská stvoření, každý z nás má nadpřirozený a věčný konec. Jsme proto vázáni odpovědět Pánu Bohu v úplné poslušnosti jak On vyžaduje. Nicméně brzy zjistíme, že všechny naše snahy a úsilí v dosažení perfektní poslušnosti jsou bezvýznamné a že je pro nás nemožné dosáhnout standardu božské dokonalosti. Tato spravedlnost je nalezena v samotném Pánu Ježíši Kristu, který ve slovech Apoštola: „se stal naší moudrostí od Boha, naší spravedlností, posvěcením a vykoupením.“ Ježíš Kristus zcela uspokojil spravedlnost Boží tak, že nyní můžeme být účastníky na jeho spravedlnosti skrze víru: „On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ Je nedostatečné nebýt vinen, ale musíme být ve skutečnosti spravedliví z Božího pohledu. Nejen, že všechny naše hříchy musí být odpuštěny, ale také musí být naplněna veškerá spravedlnost. Veškerá dokonalost, kterou Bůh vyžaduje od nás je nalezena v Něm, v kterého také věříme. Skutečnou poslušností, ve které Ježíš Kristus žil, v zachovávání Božího zákona, je spravedlnost, která je od Boha skrze víru, potom vskutku je Tvůj život skryt v Kristu Ježíši a když se Kristus zjeví, taktéž i Ty se zjevíš spolu s Ním ve slávě.
|
K stažení v PDF formátu