Katolicismus - Na východ od Edenu

 

Křest, biřmování a pomazání nemocných          

Jako kněz jsem opravdu věřil, že když přivedu lidi ke svátostem, přivedu je k samotnému Kristu. Ve všech farnostech, kde jsem sloužil, jsem obcházel dům od domu a povzbuzoval lidi, aby přicházeli do církve křtít děti a ve své poslední hodině volali pro kněze. Když jsem mohl lidi dostat ke svátostem, myslel jsem si, že je dostávám ke Kristu. V této kapitole se budu věnovat zejména těmto svátostem: křest, biřmování a pomazání nemocných. Křest jsem považoval za vstupní bránu k věčnému životu a také ke všem dalším svátostem. Ty, kteří procházeli obtížnými lety dospívání, jsem vyučoval, že biřmování z nich učiní silné, mladé a dokonalé křesťany. Když jsem nalezl lidi žijící v hříchu, bylo pro mě velkou útěchou, když jsem mohl takového umírajícího člověka pomazat svatými oleji, takže skutečně mohl tímto způsobem nakonec dojít ke Kristu. Předpoklad pro toto jednání jsem nosil ve své mysli. Je zapsán v Katechismu katolické církve:

„Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse. „Svátostná milost“ je milost Ducha svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti.“

Přesně tomu jsem věřil a také jsem to vyučoval. Věřil jsem, že milost Ducha svatého přichází skrze svátosti. Logicky vzato, když lidé přijímali svátosti, přijímali tedy milost Ducha svatého. V mé mysli i v myslích a srdcích lidí, byly svátosti, Ježíš Kristus a Duch svatý spojeni do jednoho svazku.

Když jsem pomazal člověka oleji, a on pak umíral a proklínal při tom Boha, struny v mém nitru rozezvučela realita. Když mladí, které jsem pečlivě připravoval na biřmování, skončili v drogách, smilstvu, krádežích a depresích, tato věrohodná fakta se mě dotýkala. Když jsem viděl, že děti, které jsem pokřtil, vyrostly a jsou stejné jako jejich hinduističtí či buddhističtí vrstevníci, pochyboval jsem, zda „svátostná milost“ je skutečně milostí Ducha svatého. Zatímco zde hovořím o těchto třech svátostech, modlím se o světlo a pravdu svatého Ducha, abyste mohli poznat to, co mi zabralo mnoho let hledání, než jsem porozuměl. Písma zobrazují slavného Ježíše Krista v Jeho díle a oběti jako objekt víry. Pro duši je nahrazení Boha rituálem ničivé. Jak je možné, že jsou tyto úkony tak přitažlivé a lidé je stále vyžadují? To právě musíme v pravdě a lásce našeho Pána analyzovat.

Znovuzrození křtem

Myšlenka, že člověk může být znovuzrozen křtem, je poměrně přitažlivá. Připustíme-li že by to byla pravda, každí rodiče by chtěli mít jistotu, že prostřednictvím této svátosti bude moci být jejich děťátko znovuzrozeno jako Boží dítě. Oficiální katolické učení o znovuzrození křtem je popsáno takto:

„Křest, brána svátostí, nevyhnutný pro spásu, skutečný nebo v touze, kterým se lidé osvobozují od hříchů, přeroďují se na Boží děti a nesmazatelným znakem připodobněni Kristu se včleňují do Církve, se platně uděluje jen křtěním pravou vodou s náležitou slovní formou.“

Během jedenadvaceti let jsem pokřtil průměrně okolo třiceti dětí za měsíc. Ujišťoval jsem matky a kmotry, že se jejich děti staly dětmi Božími. Podle „náležité slovní formy“ kněz ke konci obřadu křtu dítěte říká: „Drazí milovaní, toto dítě bylo znovuzrozeno křtem. Je nyní nazýváno dítětem Božím, a tím také je.“ Pro dospělého je to ještě přitažlivější. Nejenže mu je zaslíben nový život v Bohu, ale také je ujištěn o odpuštění všech hříchů. Slova, která to zaručují, jsou zapsána v katechismu: „Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích.“

„Duchovní sebeodhalování“

Ve farnostech, kde jsem sloužil, byly křty nemluvňat běžné a křty dospělých vzácné. Stejně jako mnoho dalších kněží i já jsem velice nerad křtil malé děti. Pamatuji, jak to na jedné roční kněžské konferenci provádělo několik kněží tzv. „duchovní sebeodhalování“. Vylévali před sebou srdce plná smutku, s kterým vysluhovali křest dětí. Jejich největším trápením bylo vědomí, že již nikdy tu matku a dítě neuvidí. Jeden z nich naši práci nazval: „zapisování do rubriky narození, sňatků a úmrtí“ při křtu, manželství a pohřbu. „Rubrika narození“ byla nejbolestivější! Po deseti nebo dvanácti letech ve farnosti vyvstává před knězem silné podezření, že vše, co se děje, je jen pláč a slzy dětí, trochu vody na jejich hlavičce a potvrzení o křtu v matčiných rukou. Těm, kdo křtili už roky, zněla oficiální slova ohlašující křest dítěte jako puklý zvon.

„... Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím dítětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození.“

Příkaz Ježíše Krista - uvěřit a být pokřtěn

V ostrém kontrastu k Vatikánským ustanovením jsou slova vzkříšeného Krista v evangeliu naprosto jasná: „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Víra je klíč ke spasitelné milosti, a nevíra je hlavní hřích vedoucí k odsouzení. Víra je pro spasení nezbytná a křest víru následuje, je jednoduše jejím potvrzením. Důkazem pro toto tvrzení je vynechání druhé části verše. Není zde: „kdo se nepokřtí, bude odsouzen,“ ale „kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Víra je natolik nezbytná, že i když je člověk pokřtěn, ale nevěří, bude odsouzen. Hříšník je odsouzen pro svou hříšnou podstatu a své vlastní hříchy. Spočívá na něm Boží odsouzení. Nic kromě zachraňující víry v Ježíše Krista nemůže usmířit Boží spravedlnost. Tato víra skrze Boží milost s sebou přináší i ospravedlnění.

Vatikánem přislíbená moc svátosti jen oklamává lidi a zesměšňuje spravedlnost i milost Boží. Podle Bible víra přichází ze slyšení a slyšení skrze Boží Slovo. Ve službě apoštola Pavla vidíme žalářníka, který se v těžkém duchovním boji ptá: „Pánové, co musím udělat, abych byl spasen?“

Jasnou a přímočarou odpovědí apoštola Pavla a Silase bylo: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i dům tvůj.“ Žalářník i jeho domácí Slovo Páně nejprve slyšeli, aby mohli následně uvěřit. „A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.“ Oficiální vatikánské učení o křtu je zjevně falešnou náhražkou pravé zachraňující víry. Víra v Ježíše Krista je spasení a život. Podle slov apoštolů je křest důležitý, protože jej Pán přikázal. Je svědectvím zachraňující víry a veřejným prohlášením o dokončeném díle Krista na kříži ve vztahu ke konkrétní duši. Víra je to, co je nezbytné ke spasení, ale křest, i když je důležitý, není základem pro spasení. Pán Ježíš řekl: „kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“

Svod skrze vzdělávání a půvab lékařství

Otevírám katolíkům své srdce, protože vím, že křest je návnadou, která vede k mnoha dalším katolickým obřadům. Během 21 let, kdy jsem byl farním knězem, jsem viděl mnoho mladých matek, které toužily, abych pokřtil jejich děti, jen aby je mohly dostat do katolického vzdělávacího systému. V Trinidadu to nebyli jen katolíci, kteří přicházeli křtít své děti, ale také hinduisté, buddhisté a nezřídka přinášeli své děti ke křtu i muslimové. Někteří předstírali, že jsou katolíky, jiní narovinu řekli, že chtějí potvrzení o katolickém křtu, aby jejich děti mohly jít na katolickou základní školu a později i do dalších škol. Katolický vzdělávací systém je spjat se křtem dětí, takže jsou touto cestou do katolické organizace přivedeny mnohé rodiny. Strategií Říma není jen jednoduše vylévat svátosti. Svátostné úkony fungují spíše jako slavnostní vstupní brána, která má přilákat mnoho lidí do katolického vyučovacího systému a nemocnic.

Když začal Řím jednat s protestantismem vítězícím nad katolicismem ve Spojených státech amerických, byl ustanoven plán na přilákání protestantů skrze vzdělávání, medicínu a svátosti. Římskokatolický biskup Bruté o této strategii roku 1810 napsal:

„Konverze protestantů. Je nezbytné pamatovat na tyto druhy konverze: 1. skrze přímé učení, 2. vzděláváním mezi katolíky, 3. skrze smíšená manželství, 4. skrze pobyty v nemocnicích nebo na pokraji smrti…

…Nejprve stručně podotýkám, že ve Spojených státech od Americké revoluce konvertovala velká část protestantů. Od roku 1810, kdy jsem sem přijel, … přijaly všechny naše školy - jak chlapecké, tak dívčí - velký počet protestantských studentů. Účastní se veškeré náboženské praxe ve škole a neustále slyší stále stejná nařízení. Následně jejich předsudky před tímto novým světlem ustupují. Mnozí z nich se touží stát katolíky a obdržet souhlas svých rodičů.“

Žel, tyto humanistické plány na rozhojnění moci Říma a počtu lidí uvnitř jeho systému byly poměrně úspěšné. Takovéto nebiblické intriky jsou ale zcela v protikladu ke způsobům, jakým se buduje Boží království podle učení Písem. Ježíš Kristus prohlásil: „Mé království není z tohoto světa.“ Jeho království není politickou institucí, která je ovládána světskými zákony. Je spíše duchovním režimem, řízeným pravdou. Prostředek, který Pán užívá pro rozšiřování království, je Jeho milostiplné evangelium.

Přitažlivost biřmování

Pro dospívající je svátost biřmování velkým lákadlem a také posiluje jejich pouto ke katolickému systému. Kněz John O’Brien vysvětluje, co je to biřmování a jak se uděluje:

„Biřmování uděluje biskup vkládáním rukou a pomazáním křižmem – směsí balzámu a olivového oleje – které je na Zelený čtvrtek posvěceno biskupem. Při mazání čela křižmem biskup říká: ‚Znamenám tě znamením kříže a upevňuji tě křižmem spásy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého‘. (Tato formule byla od roku 1973 nahrazena formou ‚Přijmi pečeť Daru Ducha svatého‘. Poznámka překladatele.)

Vložení rukou symbolizuje sestoupení Ducha Svatého. V antickém světě se olej používal k mazání svalů a končetin zápasníků a atletů, aby zvýšil jejich pružnost. Balzám se také používá k ochraně mrtvých těl před rozkladem. Pomazání křižmem tedy znamená, že biřmovaná osoba obdržuje sílu k boji, jako udatný Kristův voják, a milost k ochraně nadpřirozeného života duše před odpadnutím. Po pomazání dává biskup biřmovanci lehký políček na tvář, aby mu připomněl, že musí být připraven trpět pronásledování a případně i smrt pro víru v Krista.“

Římské oficiální učení o účincích připisovaných biřmování:

„Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s církví...“

„..‘svátost biřmování‘ pokřtěné ‚dokonaleji spojuje s církví‘..“

Biskup zajistí během svatého týdne křižmo, které bude užíváno při biřmování. Podle oficiálních pramenů „biskup vlévá balzám, nebo parfém do oleje a v tichu mísí křižmo… Poté zazpívá nebo vysloví přivítání: Modleme se k Bohu, všemohoucímu Otci, aby požehnal tento olej, aby tak všichni, kdo jím budou pomazáni, mohli být vnitřně proměněni a došli účasti na věčné spáse.“ Potom jej posvěcuje žehnacími slovy: „A tak Tě, Otče, prosíme tě o posvěcení oleje, který jsi stvořil. Naplň jej mocí svého Svatého Ducha.“ Písma však říkají, že Bůh hledí na ty, kdo Jej uctívají v „duchu a v pravdě“ . Ve světle Písma lze poznat, že žádat Ducha Svatého, aby svou mocí naplnil pouhou hmotu, je výsledkem beznadějné a neznalé tradice. Pán Ježíš se proti takovým věcem před dvěma tisíci lety zcela jasně vyjádřil: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život."

Pokračování ve zkoumání

V časopise, který jsem po mnoho let vydával, jsem biřmování často zmiňoval. Hned na počátku svého sedmiletého působení v jižním Trinidadu jsem ve farnostech, kde jsem sloužil, začal pořádat dvouleté přípravy na tuto svátost. Ke konci těchto sedmi let jsem začal pořádat i setkání s biřmovanými mladými lidmi a jejich rodiči, aby viděli jak účinné je biřmování. Setkání probíhala v kostele, kam byli pozváni mladí lidé i jejich rodiče. Požádal jsem mladé o svědectví, aby tak bylo zřejmé, že biřmování jejich životy změnilo. Byl jsem šokován malou účastí biřmovanců i rodičů, a také tím, kolika rodičům, hlavně matkám, vůbec vadilo přijít. Přestože mě povzbudilo, co několik z biřmovaných říkalo, někde uvnitř jsem už tehdy v Pointe-a-Pierre, Gasparillo, Claxton Bay a Marabelle začal zjišťovat, že biřmování nedává nic jiného než bližší připoutání k církvi.
O mých posledních sedmi letech ve farnosti Sangre Grande by tamní lidé mohli dosvědčit, že jsem přípravou mládeže na biřmování trávíval více než dva roky. Součástí tohoto vyučování bylo i zakoupení katolické Jeruzalémské bible pro každého biřmovance. Hlavní vyučovací skupinu jsem sám osobně vyučoval, podskupiny vyučovali dobrovolní učitelé. Tyto podskupiny byly pojmenovány podle jednotlivých knih Bible. Mladým lidem bylo řečeno, aby studovali Bibli a obzvláště tu novozákonní knihu, jejíž název nesla jejich skupina. Jedovatou přísadou v těchto letech však byla skutečnost, že jsem dal každému mladému člověku katolickou knížku – Zpráva o spasení. Kniha nenesla biblickou zprávu o spasení, ale spíše zprávu katolického učení. Například kapitola třináctá této knihy začínala sekcí o svátostech s nadpisem „Kristus k Tobě přichází ve svátostech katolické církve.“ Šestnáctá kapitola "Kristus sesílá Svatého Ducha ve svátosti biřmování" prohlašuje:

„Ve svátosti biřmování do tvé duše přichází Duch Svatý, aby tě posílil v křesťanské víře a v křesťanském životě. V biřmování Duch Svatý posiluje, upevňuje, doplňuje, zdokonaluje a spojuje to, co učinil ve křtu. Křest je narozením do života s Bohem a členství v Kristově rodině. Biřmování přináší věřícího do zralosti křesťanského života. Biřmování je svátostí křesťanské dospělosti.“

Tuto absurdní směs Písma a katolické doktríny jsem vyučoval mladé lidi ve své farnosti. Biblická zpráva, kterou jsem vyučoval, byla z většiny překryta knihou Zpráva o spasení a pohanstvím, které jsem jako kněz vykonával při vysluhování svátostí. V této knize je například představena i nádhera biřmování:

„Biřmování je příležitostí k velké oslavě v každé farnosti. Kostel je krásně vyzdoben a duchovní ze všech sousedních farností jsou přítomní k uctění biskupa i svátosti, která bude vysluhována. Skrze veškerou posvátnost tohoto obřadu křesťan poznává nový stav, do kterého je pozdvihnut, a závazek rozšiřování víry, který skrze biřmování přichází.“

Vatikán očividně klade důraz na dramatičnost a okázalost, která obklopuje takzvanou svátost biřmování, aby tak rozšiřoval víru římskokatolické církve, nikoli Bible. Modlím se k Bohu, ať mnoho stovek mladých lidí, které jsem vedl skrze biřmování hlouběji do katolicismu, nyní „uslyší hlas Božího Syna,“ protože „kteří uslyší, budou žít." Jak Pán prohlásil: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života."

„Označeni zaslíbeným Duchem svatým“

Cílem Říma je, aby lidé byli „více spjati s Církví“ , jak tvrdí ve svém učení. Toho také do jisté míry dosahuje, avšak za cenu svedení milionů lidí. Používání hmotných obřadních svátostí, jako je biřmování k dovršení křtu a zapečetění jedince Duchem Svatým, je jen klamnou tradicí a je v konfliktu s Písmem. Člověk se stává pravým křesťanem a je připojen a zapečetěn v Krista skrze slyšení, porozumění a odpověď na evangelium. Když jednou věřící vloží svou důvěru v Pána, je zapečetěn Svatým Duchem, jak říkají Písma: „V něm jste i vy (když jste vyslechli slovo pravdy, totiž evangelium svého spasení, a uvěřili mu) byli označeni zaslíbeným Duchem Svatým." Tato pravda je tak jednoznačná, že Písma také prohlašují: "Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás přebývá Duch Boží. Jestliže pak někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho."

Pomazání nemocných

Římskokatolické učení o pomazání nemocných je předepsáno v katechismu. Řím oficiálně prohlašuje:

„Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky: — spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve; — útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří; — odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání; — uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše; — přípravu na přechod do věčného života.“

„Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle.“

Úplně nejsmutnější vzpomínky mám na mnohé dny mého kněžství, kdy jsem byl u lůžek umírajících mužů a žen. V časopise, který jsem v posledních čtrnácti letech kněžství vydával, jsem psal detaily o přibližně dvou stech případech, ve kterých jsem poklekl při posteli těch, kdo přecházeli ze života ke smrti. Obvykle jsem radil umírajícím, aby společně s utrpením Ježíše Krista nabídli Bohu i své utrpení, aby se tak mohli účastnit Jeho vykoupení, a jejich vlastní duše i duše jiných lidí mohly být spaseny. „Nabídni svou bolest s Jeho bolestí, své utrpení s Jeho utrpením. On nám dal jasný příklad, když položil svůj život pro druhé, nyní ve spojení s Ním i ty polož svůj život, svou krev s Jeho krví pro spasení tvé vlastní duše i duší jiných.“ Takto jsem jim radil.

To byla má slova. Bylo to i mým vlastním záměrem po celá ta léta, kdy jsem oddaně nabízel své vlastní utrpení za spasení duší. Velmi dobře jsem si vzpomínal na slova arcibiskupa Finbara Ryana, který nám přednášel, když jsme byli novici. Nejdramatičtějšími tóny nás nabádal, abychom si představili Ježíše Krista představujícího nám pohár s Jeho krví. Poté arcibiskup řekl: „Vlož do tohoto poháru kapku po kapce svou vlastní krev, v utrpeních, která nabízíš, abys tak spolu s Ním nabídl svůj život ke spáse světa.“ Těm, kdo stáli na prahu věčnosti, jsem věrně předával to, co jsem se naučil z oficiální katolické nauky, od lidí jako byl arcibiskup Finbar Ryan i z poselství, které jsem se pokoušel žít.

Ve dnech, kdy jsem se přiklonil ke katolickému charismatismu, jsem své katolické pojetí o účasti na utrpení Krista rozšířil o to, co jsem se naučil od letničního hnutí. Ve svém časopise jsem zaznamenal případy, kdy jsem katolíkovi jednoduše neříkal jen, aby nabídl své utrpení spolu s Kristem, ale také: „Modli se o dostatečnou víru, abys mohl vyhlásit uzdravení z rakoviny, měj dostatečnou víru, aby tě tak Pán mohl uzdravit.“ A tak jsem na lidi vložil dvojí vinu. K základní víře, že pomazání nemocných bylo účastí na utrpeních Krista, jsem přidal i zásadní letniční domýšlivost, že pokud máme dostatek víry, mohou být uzdraveny všechny naše nemoci a slabosti. Vskutku dnes děkuji Bohu, že mé hříchy jsou obmyty drahou krví Beránka, že mi tedy odpustil i to, že jsem učil tyto zatracující zprávy a ve vší upřímnosti jsem je zvěstoval umírajícím. Nyní se modlím, aby si Pán, když mi odpustil, použil těchto vzpomínek na lži zvěstované uším umírajícím ke službě těm, kdo jsou ještě svázáni tradicemi Říma.

Modlitba a pomazání v Jakubově listu

Pán Ježíš Kristus dal svému lidu dvě slavnosti. Jejich základním prvkem je skutečnost, že jsou od Něj a svědčí o Něm. Modlitba a pomazání doporučené v Jakubově listu 5:14-16 jsou jen „modlitbou víry." Její výsledek shrnuje pasáž ve verši 16: „vroucí modlitba spravedlivého dokáže mnoho." Řím se této doporučené modlitby chápe a komponuje ji do své svátosti vykonávané obětním knězem. Končí to podvedením starých, trpících a umírajících. Toto zatracující učení říká, že lidská utrpení mohou být sjednocena s Kristovým utrpením, jak tvrdí katechismus v paragrafu 1521. Tato zpráva o „účasti na zachraňující práci Ježíše“ je zatracující lží směřovanou k uším těch, kdo jsou nemocní a umírají. Kristova práce vykoupení však náleží jen a jen Jemu.

Doktrína o „účasti na zachraňující práci Ježíše“ je zcela zvrácená v tom, že dává falešnou důvěru ve vlastní utrpení jako přídavek k dílu Pána Ježíše. Takový koncept je naprostou lží a vzpírá se opakovaným prohlášením Boží pravdy v Písmu. Práce vykoupení je „jen skrze Krista“ „bez skutku zákona“ , „je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ „Ne ze skutků spravedlnosti, kteréž bychom my činili, ale podle milosrdenství svého spasil nás“ Učit satanovy lži ty, kdo umírají, je popravdě ohavnost.

Tragické prokletí umírajících

Řím taktéž tvrdí, že jeho svátost pro nemocné zahrnuje „odpuštění hříchů“. Při vykonávání obřadu kněz říká: „Ať tě (Pán) vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.“ Odpuštění hříchů však přichází jen z milosti Boží pro ty, kdo vzhlížejí ke Kristu s vírou, a pro věřící, kteří vyznávají své hříchy přímo Pánu. Není to vázáno žádným obřadem. Ježíš Kristus je život a jen Jemu samotnému patří moc vzkřísit nemocného či umírajícího. On sám je objektem víry. Mou modlitbou za katolíky je, aby v hodině smrti namísto ke knězi a jeho pomazání vzhlíželi k Ježíši, „původci a dokonavateli naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a posadil se po pravici Božího trůnu.“ Již od zahrady v Edenu má satan neustále potěšení z překrucování Božího Slova. Modlitba za nemocné je skutečně doporučovaná a podporovaná. Nicméně Řím vzal tuto radu z Jakubova listu, páté kapitoly, a převrátil ji v teatrální kletbu nemocných a umírajících.

Tento podvod není prováděn jen na těch, kdo jsou při vědomí a ví, co se děje, ale je také doporučeno, aby kněz vysluhoval obřad i na těch, kdo jsou v bezvědomí a možná dokonce i mrtví. O obřadu církev Říma hovoří toto:

„Svátost pomazání se má udělit nemocným, kteří přestože ztratili vědomí, nebo už nemají jasnou mysl, by si ji (svátost pomazání) jako křesťanští věřící alespoň implicitně žádali.

Když je kněz zavolán, aby navštívil toho, kdo už je mrtvý, neměl by vysluhovat svátost pomazání… Při pochybnosti, zda nemocný zemřel, má udělit svátost, užitím obřadu č. 269.“

Každý, kdo setrvává pod vládou takzvané svátosti, potřebuje Kristovo slitování. Kéž může být pravé evangelium, které je Boží mocí ke spasení, doneseno v Kristově slitování nemocným a starým katolíkům, neboť jen tímto způsobem mohou dojít věčného života zaslíbeného v Písmech. „A to je svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“

Raději evangelium, než kšeftování s lidskými dušemi

Obchodování, které Řím nabízí v systému svátostí, je velmi vážnou záležitostí, neboť „náš Bůh je oheň stravující.“ Největšími nepřáteli Krista a Jeho evangelia není materialismus a touhy, ale spíše duchovní pýcha a odpadlictví těch, kdo předstírají, že jsou na Jeho místě. Víra křesťana začíná a končí v Kristu samotném a nikoliv v obřadech jakékoliv církve. Když člověk věří v „jednorozeného Syna, plného milosti a pravdy,“ ví, že „z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“

Katolické církevní učení o tom, že svátosti jsou nezbytné pro spásu, je marnivou a urážlivou záměnou svátostí za Pána a Dárce života. Předmětem obchodu ve křtu, biřmování a pomazání nemocných jsou lidské duše. Muži, ženy a děti jsou vedeni k víře, že spasení začíná při křtu a je potvrzeno biřmováním. Na sklonku života prahnou po „svatých olejích“. Klamavé obřady jsou náhražkou za prostou víru v Pána slávy. Satanovou strategií je nahradit Krista a jeho evangelium různými obřady a náboženskou zbožností, jak je psáno: „budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.“ Vzhlížení k fyzickým objektům, které by měly dávat „posvěcující milost“, a označování toho jako „milost Ducha Svatého“ je doslova rouháním proti Svatému Bohu. Nepošpiňuje jen Osobu a práci Ducha Svatého, ale přichází s předpokladem, že tuto moc Ducha uděluje kněz danými a samočinnými způsoby. Toto obchodování s dušemi je tak závažné, že zde musíme zopakovat Pánovo přikázání a zaslíbení: „‚A proto vyjděte z jejich středu a oddělte se', praví Hospodin a 'ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu a budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů.“

Bůh zaslíbil, že bude Otcem těm, kdo v Něj věří, a ti že se stanou Jeho syny a dcerami. To je pro člověka největší možná pocta. Jaký je to potom nevděk, když ti, kterým je vysvětlena tato důstojnost i privilegium, degradují sebe sama, když se pokouší nahradit Ježíše Krista a věčný život za formu zbožnosti, jež nemá moc spasit. Ježíš Kristus zaslíbil, že: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“