Mše jako oběť
Slovo "oběť" je v originálním anglickém textu vyjádřeno dvěma výrazy s rozdílným významem: sacrifice (oběť vzdávaná Bohu, uspokojující Boží hněv), victim (osoba, která se stala obětí někoho nebo něčeho). V textu bude oběť - victim - označena v závorce. Pozn. překladatele)
Toto téma je velmi citlivé. Brzy poté, co jsem opustil kněžství, se mě lidé ptali, co si myslím o mši. Řekl bych, že to téma pro mě bylo tehdy příliš trýznivé, než abych ho začal zkoumat, a tak jsem se tím nezabýval. A tak tomu bylo po více, než dva roky. Zabýval jsem se nejprve jinými tématy, ale až ve čtvrtém roce po opuštění kněžství jsem začal zkoumat katolické učení týkající se svatého přijímání a mše.
Populární katoličtí autoři jásají nad mocí a slávou kněží, kteří přinášejí Krista z nebes na mešní oltář. Vysvětlují, že kněz nabízí stejnou oběť, jakou Kristus nabízel na Golgotě. Jako příklad uvádím katolického kněze Johna O'Briena:
„Když kněz vyslovuje úžasná slova požehnání, dosahuje až do nebes, snáší Krista dolů na zem z Jeho trůnu a umisťuje Jej na oltář, kde je opět Bohu nabízen v oběť (victim) za hříchy lidí. Je to moc větší, než moc králů a císařů, je větší, než moc svatých a andělů, větší, než moc Serafů a Cherubů.
Ve skutečnosti je to větší moc, než moc Panny Marie. Zatímco Požehnaná Panna byla lidským nástrojem, skrze který byl Kristus jedenkrát vtělen, kněz přináší Krista dolů z nebes a zpřítomňuje Jej na našich oltářích ve věčnou oběť (victim) za hříchy lidí - ne jednou, ale tisíckrát! Kněz hovoří a hle! Kristus, věčný a všemohoucný Bůh, sklání svou hlavu v pokorné oddanosti kněžskému příkazu.
Jak vznešená je velebnost úřadu křesťanského kněze, který má tu výsadu jednat jako velvyslanec a místodržitel Krista na zemi! Pokračuje v základní Kristově službě: v Kristově autoritě vyučuje věřící, v Kristově moci odpouští viny hříšníků, nabízí tu samou oběť úcty a smíření, kterou Kristus nabídl na Kalvárii. Není divu, že jméno, které duchovní pisatelé zejména rádi užívají pro označení kněze je ‚alter Christus‘. Neboť kněz je a měl by být ‚druhý Kristus‘.“
Mnoho z nás kněží mělo s tímto učením velký problém, i když jsme stále celebrovali mše. Alexandr Carson ve svém svědectví vysvětluje, jak s tím bojoval:
„Jedné nedělní noci v červenci 1972 ... jsem začal číst novozákonní knihu Židům. Tento dopis vyvyšuje Ježíše, Jeho kněžství a Jeho oběť nad celý Starý Zákon. Něco z toho co jsem četl, bylo: ‚[Ježíš] Nemusí jako tamti velekněží denně přinášet oběti nejprve za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe. ‘ (Židům 7:27) To mnou otřáslo a začalo mne to velmi znepokojovat. Poprvé jsem pochopil, že Ježíšova oběť byla jednorázovou obětí na Kalvárii a je sama o sobě dostačující a účinná, aby s Bohem smířila mne i věřící kajícníky všech dob. Tehdy jsem poznal, že ‚svatá mešní oběť‘, kterou jsem já i tisíce dalších kněží po celém světě denně nabízeli, je bludem a nemá význam. Jestliže ‚oběť‘, kterou jsem jako kněz denně nabízel, byla bezvýznamná, potom mé ‚kněžství‘, jehož funkcí je právě nabízení této ‚oběti‘, bylo taktéž bez jakéhokoliv významu.“
Ještě než popíšeme učení katolické církve o mši, je potřeba pochopit přinejmenším základní nástin vyvrcholení Božího díla v Kristově oběti. Kristova oběť je absolutně dokonalá díky Jeho úřadu. Byl to Bůh-člověk, který byl poslušný, trpěl a zemřel. Nic podobného nemůže být nikdy znovu obětováno. Samotná oběť ukazuje milosrdné dílo Ježíše Krista. Její výstižnost a dokonalost nemůže být nikdy překonána, jelikož to byla práce toho, který „nelpěl na tom, že je roven Bohu.“
Kristova ochota a poslušnost k vykonání oběti je zřetelná z Jeho vlastních slov: „Zde jsem, Bože, abych vykonal tvou vůli.“ Otcova vůle směřovala ke Kristově oběti a také ji vymezila. Byla jak skutkem Jeho vůle, tak i činem nejdůležitějším pro Jeho lid. Duch Svatý dosvědčuje nedocenitelné dvojí posilnění dokonalé Kristovy oběti: „Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“ Kristova oběť pramenila ve vůli Boha Otce. Je základní pravdou, že Otec povolal svého Syna k vykonání tohoto díla, protože Otec byl ten, kdo měl být usmířen. Tato oběť byla Otcovým plánem a záměrem: „Když vám ho Bůh podle své jisté vůle a prozřetelnosti vydal, vzali jste ho a rukama bezbožníků ukřižovali.“ „Kristus však za hříchy obětoval jedinou oběť a posadil se navždy po Boží pravici ... neboť jedinou obětí přivedl ty, kteří jsou posvěcováni, navždy k dokonalosti.“
Jediná Kristova oběť byla z Otcovy vůle jedenkráte obětována. Božskou dokonalost lze spatřovat v tom, že to byla jen jednou obětovaná a jen jediná oběť. Úmysl opětovně zavést obětování této oběti již jednou obětované, je pokusem o pošpinění samotné Otcovy vůle a záměru. Vznešenost, moc a absolutní dokonalost Pána Ježíše Krista spatřujeme v Jeho jediné oběti, jedenkrát obětované. Zjevil nám také účel své oběti – posvěcení svého lidu. V protikladu k plně dostačující oběti Pána Ježíše Krista stojí nedostačující oběti ze zákona, které jsou popsány takto: „Každý kněz stojí a denně koná bohoslužbu, při níž znovu a znovu obětuje tytéž oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy. Kristus však za hříchy obětoval jedinou oběť a posadil se navždy po Boží pravici.“
Pán Ježíš vítězí skrze svou oběť, a tak všechny, kteří k Němu přijdou, zcela osvobodí od viny, trestu a moci hříchu. Daruje jim tak jisté vlastnictví hluboké svatosti a radosti ve společenství s Ním a Otcem. „Na jejich hříchy a na jejich nepravosti již nikdy nevzpomenu. Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti.“ Na hříchy a provinění pravého věřícího nebude Otec již nikdy více vzpomínat! Toto ukazuje na bohatství Boží milosti a dostatečnost Kristova zaplacení na kříži: „Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti." Bůh nebude proti pravému věřícímu žádné jeho hříchy vzpomínat, ani aby ho nyní zahanboval nebo později odsoudil. Kristova oběť byla učiněna jednou provždy. Její moc je věčná. „A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha.“ Nic nemůže oddělit Boží lid od Boží lásky. „Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu Proto, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“ Kristus svému lidu získal dokonalou věčnou spásu.
Mnohokráte jsem jako kněz shlédl na chléb a víno poté, co jsem pronesl slova posvěcení a myslel, že jsem právě nabídl oběť Ježíše Krista. Přesná slova, která jsem říkal, byla: „Shlédni na oběť své církve: vždyť je to oběť tvého Syna a jeho obětí jsme byli s tebou usmířeni.“ Modlil jsem se k Otci v nebesích, aby přijal Krista jako „posvátnou oběť“ (victim). Tehdy jsem nezpozoroval, že dělám něco, co vůbec nesouhlasí s Písmem. Amy Bentley, bývalá katolická řeholnice, to vysvětluje tímto způsobem: „Naši církevní představení vyučovali o každodenní oběti, přestože podle Židům 10:10 jsme posvěceni skrze obětování Ježíše ‚jednou provždy‘. Nikdy se mě nenapadlo, jak může být „pravá Církev“ plna vůdců, kteří učí, že oběť na Kalvárii nebyla dokončená.“
Takto vypadá katolické uctívání, které nyní musí vystoupit v nejvyšší úctě před Svatého Boha. Pravdou je, že Kristova jediná dokonalá oběť byla přijata, protože vstal z mrtvých, vystoupil do nebe a posadil se po pravici Boha Otce na výsostech. Jeho jedinou oběť, dokonalou a dokončenou, Otec přijal k věčné slávě Jeho jména a slávě Pána Ježíše Krista samotného. Ačkoliv tato pravda je pro upřímného a oddaného katolíka velmi těžce přijatelná, není způsobu, jak se této skutečnosti vyhnout.
Dokumenty II.Vatikánského koncilu učí:
„Vždyť Pán se v této jediné mešní oběti obětuje, když začíná být svátostně přítomný, jako duchovní pokrm věřících ‚pod způsobami chleba a vína‘. A za tímto účelem Kristus svěřil své [Katolické] Církvi tuto oběť. … Účast na večeři Páně je vždy skutečným společenstvím s Kristem, který se za nás nabízí v oběť Otci.“
V současnosti katolická církev, která oficiálně potvrdila Trentský koncil, pokračuje v proklínání těch, kdo nevěří, že mše je skutečně obětí smíření. Smíření zde znamená obměkčení uraženého a naklonění si jeho přízně. Katolická církev v současnosti schvaluje následující:
„Jestliže kdokoliv říká, že oběť mše je jen obětí chvály a díkůvzdání, nebo že je pouhou připomínkou obětí dovršené na kříži, ale není obětí smíření; nebo že je jen k dobru pro toho, kdo přijímá; nebo že by neměla být obětována za živé a mrtvé, za hříchy, tresty, zadostiučinění a další nezbytnosti: budiž proklet.“
Jasné přikázání Ježíše Krista stojí v naprostém protikladu k veškerému učení tohoto typu. Kristova slova: „Berte a jezte,“ nebyla adresována Jeho Otci v nebesích, ale spíše apoštolům. Nikdy jim nepřikázal, aby „předkládali oběť a usmiřovali“, ale aby jednoduše „brali a jedli“. Oběť, která následovala, položil On a jen On sám, tak jak praví Písmo: „Když sám skrze sebe vykonal očištění našich hříchů, posadil se po pravici Velebnosti na výsostech.“
Centrem katolického uctívání a života je mše. Církev své věřící učí, aby během mše obětovali sebe sama společně s „posvátnou obětí“ (victim), Ježíšem Kristem, a aby tutéž „posvátnou oběť“ (victim) přijímali. Prohlašuje:
„Proto samotná eucharistická oběť je pramenem a vrcholem veškeré liturgie [Katolické] Církve a celého křesťanského života. Věřící se tedy na této oběti díkůvzdání, smíření, přímluvy a chvály účastní plněji, když nejenže, ve spojení s knězem, nabízejí Otci celým svým srdcem tuto posvátnou oběť (victim) a v ní i sebe samotné, ale když také přijmou tutéž oběť ve svátosti.“
Kristus nebyl nikdy ničí obětí (victim) a o myšlence, že by kdy byl vůbec obětí (victim) někoho nebo něčeho, není nikde v Písmu ani zmínka. Spíše to bylo Jeho vlastním dobrovolným rozhodnutím, že naplnil Otcovu vůli. Jak sám prohlásil: „Otec mě miluje, protože pokládám svůj život, abych ho zase přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“ Chybný katolický koncept soustředí zraky lidí na tragického Krista, jako něčí oběť (victim), ne na Krista, který je vítězem, Pánem pánů a Králem králů. Katolická církev opakuje své příkazy, dle kterých mají věřící Bohu nabízet božskou oběť (victim):
„Eucharistické shromáždění je tedy středobodem společenství věřícíc, kterému předsedá kněz. A tak kněží vyučují věřící ve mši svaté spolu s božskou Obětí (victim) Bohu Otci přinášet v oběť (victim) i svůj vlastní život.“
Kněz má lid vést aby „s Obětí Bohu Otci přinášeli v oběť i svůj vlastní život.“ Mají to dělat proto, aby uspokojili Boha za své hříchy nabízením „božské oběti“ (victim) a taky nabízením svého života společně s touto obětí. Takovým způsobem žila i Jacqueline Kassarová. Takto začíná své svědectví: „Čtyřicet pět let svého života jsem strávila jako římskokatolička. Z toho dvacet dva let jsem byla řeholnicí v uzavřeném klášteře a zasvětila jsem se uctívání, utrpení a odčiňování hříchů. Věřila jsem, že povoláním řeholnice je být malým spasitelem světa tak, jako byl Ježíš Kristus.“ Nevěděla, že předkládáním odčiňování hříchů jako „malý spasitel“ snižuje jedinou dokonalou oběť jednou obětovanou tím, že naznačovala, že by tato oběť mohla být zdokonalena.
Ačkoli katolická církev údajně prý činí to, co Pán přikázal, dále prohlašuje, že oběť na Kalvárii je totožná s mešní obětí, „je jedna jediná oběť“. Učí, že:
„Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „A protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus... [je] tato oběť vpravdě smírnou obětí.“
Tím tedy katolická církev jasně prohlašuje, že Kristus je nabízen v její mší nekrvavým způsobem. Nicméně Duch Svatý učí, že Kristova oběť byla položena jednou, což je v kontrastu s každodenními oběťmi Staré Smlouvy: „Nepřišel proto, aby se obětoval znovu a znovu, jako když velekněz každoročně vchází do nejsvětější svatyně s cizí krví (to by pak musel od stvoření světa trpět už mnohokrát), ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.“ Božská dokonalost je vidět ve skutečnosti, že byla jediná oběť položena jen jednou. Opětovné uzákonění obětí za hříchy je pokusem degradovat Boží vůli a záměr.
Zadruhé, považovat sebe sama za hodného nabídnout nesmrtelného Ježíše Krista v Jeho dokonalé oběti je arogancí nejvyššího řádu. Jen samotný Pán Ježíš byl oprávněn nabídnout sám sebe. Jen On měl toto naprosto jedinečné oprávnění, jak učí Duch Svatý: „Přesně takového velekněze jsme potřebovali! Je svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad sama nebesa.“
Zatřetí, Řím tvrdí, že Kristus „je obětován nekrvavým způsobem“. V Písmu se slova trpět a obětovat sobě navzájem rovnají. V obětech smíření znamená obětování a utrpení tutéž věc. Tato pravda je natolik důležitá, že je bezpodmínečným principem oběti: „bez prolití krve není odpuštění.“ Z toho tudíž vyplývá, že myšlenka nekrvavé oběti tomuto prohlášení zcela odporuje. Nekrvavá oběť je neslučitelná a nesmyslná a nemůže mít jiný účel, než oklamat lidi.
Zvláštní jedinečnost Kristovy oběti spočívá v tom, že byla přinesena jen jednou. Myšlenka, že k tomu došlo jen „jednou“ je tak důležitá, že ji Duch Svatý v Novém Zákoně prohlásil sedmkrát. Dokonalost Kristovy oběti je v protikladu s každodenně opakovanými oběťmi Staré Smlouvy. Pravda o znamenitosti Kristovy oběti je zdůrazněna právě slovem „jednou“ Například apoštol Pavel učí: „Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu.“ Apoštol Petr podobně prohlašuje: „Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ V knize Židům je stejná pravda zjevena pětkrát se závěrem: „Právě tak byl Kristus jednou obětován, aby vzal na sebe hříchy mnohých; podruhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ Vznešenou pravdu obsahuje Pánovo prohlášení na kříži: „Je dokonáno.“
Podle Písem je zaplacení ceny za hřích to, co Kristus - a jen Kristus sám - dokonal. Kristus trpěl zástupně za svůj lid, aby za ně zaplatil požadavek Božího zákona a opatřil jim tak věčné ospravedlnění. Celou podstatou Jeho díla je to, že reprezentoval svůj lid, takže právoplatně nesl jejich hříchy a naplnil veškerou spravedlnost. Doslova je popsán slovy proroka Jeremiáše: „HOSPODIN – NAŠE SPRAVEDLNOST.“ Kristus právoplatně naplnil veškerou spravedlnost; za svůj lid plně zaplatil jejich hříchy. Jedině Kristus byl dokonalý, a tak mohl jen On učinit toto smíření. To je Kristova chlouba. Ukazuje to na oslňující krásu osoby Kristovy, úžas nad tím, kým Kristus je, jako prostředník a zástupce svého lidu. V Kristově oběti jsou hříchy věřícího očištěny tak, že ho to přivádí blízko k Bohu, jak dosvědčuje Duch Svatý: „Čím spíše krev neposkvrněného Krista, který sám sebe obětoval Bohu skrze věčného Ducha, očistí vaše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu?“ Byl to On, kdo byl bez poskvrny. Jedině Kristus byl hoden přinést takovou oběť. Jedině On byl hoden zaplatit cenu za smíření. To je Kristova sláva.
Při zkoumání přesných slov Písma je zřejmé, že Boží Slovo vyučuje, že Večeře Páně není obětí, a rovněž je jasné, že Večeře Páně není ani pouhou připomínkou dávné události. Právě tak, jako Mojžíš ve Staré Smlouvě prohlásil: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh,“ tak i Pán Ježíš Kristus řekl: „Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. Kdykoli z něj pijete, čiňte to na mou památku.“ Kristův příkaz o Večeři Páně, není jen jednoduše výzvou „‚ke vzpomínání‘, ale srdečným pozváním k duchovnímu setrvávání při Něm samotném.“ Kořen slova „památka“ znamená osobní interakci se samotným Pánem. Takovýto novozákonní vztah byl předpovězen ve Staré smlouvě: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ Toto společenství je základní předností Nové Smlouvy. Pán Ježíš Kristus je prostředníkem tohoto dědictví, jak je psáno: „Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno - neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.“ Tím dědictvím je intimní znalost Otce a Syna. „A toto je ten věčný život – aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“
Jen ti, kdo byli zachráněni podle biblických standardů, mají právo účastnit se společenství u Pánova stolu. Praví věřící jsou ti, kdo se pevně drží Svatého Boha a Jeho autority tak, jak je zjevena v Bibli, jsou to ti, kteří jsou spasení samotnou milostí, skrze samotnou víru v samotného Krista. Kromě toho pravý věřící musí zkoumat „sám sebe, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.“ V té samé pasáži Písma totiž stojí: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.“ Povšimněme si, že Boží Slovo říká „nehodně“ a nikoliv „kdo je nehoden“. Nikdo není sám o sobě hoden se účastnit Večeře Páně, to smí jen ten, kdo se utíká v záštitu spravedlnosti samotného Ježíše Krista. Pravý věřící tedy musí z Božího pohledu prověřovat své vlastní svědomí, přistupuje-li ke stolu Páně s respektem a vážností a vyznal-li každý hřích, kterého si je vědom, a činil-li z něj pokání před Pánem. Ať je poznání věřícího o své vlastní nehodnosti jakékoli, nesmí mu to, pokud se touží s Pánem u stolu setkat a byl již v ryzím pokání očištěn od hříchů, v účasti na stolu Páně zabránit.
Apoštol Pavel klade důraz na klíčovou myšlenku Pánovy Večeře – společenství s Ním, když prohlašuje: „Kalich požehnání, za který děkujeme - není to snad společenství Kristovy krve? Chléb, který lámeme - není to snad společenství Kristova těla?“ Základní vlastností stolu Páně nemůže být doslovně Pánova fyzická přítomnost kvůli biblickým důvodům, o kterých budeme hovořit v další kapitole. Jednota, o které se zde vyučuje, jednota společenství mezi Bohem a Jeho lidem, se slaví ve Večeři Páně. V Novém Jeruzalémě budeme v tomto společenství tváří v tvář, jak již to apoštol Jan naznačil: „Milovaní, nyní jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je.“ Ale prozatím, v Nové Smlouvě, oslavujeme skutečnost přebývání ve společenství s Pánem v náznacích, nikoliv tváří v tvář. „Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás.“ Zachovávání Jeho nové smlouvy je intimním duchovním společenstvím se samotným Kristem.
Pravdou Pánova Slova je, že Bůh touží, aby věřící měli plnou jistotu v tom, co řekl a dokonal. Opravdovost a záruky svého díla potvrdil svou přísahou, že Boží děti mít plnou útěchu a ujištění. „Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás.“ Toto je právní prohlášení samotného Krista věřícím, kteří Mu patří. Stejně jako je v lidském životě běžné složit manželský slib, uzavřít kupní smlouvu na dům, auto a podobně, i tato Pánova slova jsou právním vyhlášením o tom, co věřícím právem náleží. Co bylo v Písmech předpovězeno ve Starém Zákoně, odehrálo se v Zákoně Novém. Ve svém těle a krvi dal Kristus sebe sama věřícím do vlastnictví. Dal jim výslovné právní prohlášení Nové Smlouvy, která jim poskytuje Jeho bezpodmínečný slib a ujištění.
Díky tomuto novozákonním nařízení mají věřící právo na všechna Kristova požehnání, která jim potvrdil svou vlastní krví. Jak sám Pán prohlásil: „Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. Toto čiňte, kdykoli byste jej pili, na moji památku. Neboť kdykoli byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt, dokud nepřijde.“ Účel je zcela jasný. Je to poukázání na Kristovu smrt, prohlašování a sdílení se o ní. Není to jen pouhá připomínka Krista a toho co učinil a vytrpěl. Je to ustanoveno pro věřící, aby se účastnili slavného darování se Boha jim samotným. Věřící tak prohlašují, že Jeho smrt je jejich životem, jejich útěchou a nadějí. Do popředí staví Ježíšovu smrt a účastní se na ovoci tohoto díla před Bohem Otcem. Nová Smlouva Jej činí jejich Bohem a je činí Jeho lidem. Jeho výroky se zaměřují na touhu a radost jejich myslí a srdci, duchovní společenství s Bohem: „A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“
Apoštol Pavel velmi důrazně vyučoval o vztahu s Pánem tím, že ho stavěl do ostrého kontrastu s velmi dobře známými okultními praktikami, jako byl duchovní kontakt s démony. Toto důrazné učení jasně staví nepřípustné rouhavé spojení s modlami mimo zákon. Takové společenství je skutečné, vysoce nebezpečné a zakázané. „A já nechci, abyste měli co společného s démony.“ Odlišnost společenství s Pánem a těchto duchovních kontaktů je jasná z přikázání: „Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů.“
Je nanejvýš důležité vidět, že apoštol trvá na tom, abychom si byli vědomi skutečného společenství a duchovní jednoty mezi Kristem a věřícími. To, co zdůrazňuje není pouhá vzpomínka, jinak by tento protiklad nedával smysl. Přímý protiklad je mezi duchovním společenstvím s démony a společenstvím s Pánem. Proto z této pasáže můžeme učinit závěr, že „společenství Kristovy krve“ je skutečným společenstvím, které věřící mají se svým Pánem při oslavě Večeře Páně. Pán tuto večeři začal vyjádřením své touhy: „Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět…. Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se za vás prolévá.“ S takovým přáním by měli i věřící toužit po sdílení Večeře se svým Pánem. Společenství s Bohem vychází z podstaty Nové Smlouvy. Vyhlašuje, že tato Nová Smlouva je doslova v Jeho krvi. V kontextu pravého a falešného uctívání Pán odhaluje, jaký je pravý duch uctívání: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.“ Aby šlo o důstojné uctívání, měli by věřící žíznit po společenství se svým Pánem při Jeho stolu. Potom budou moci z milosti ještě hlouběji pochopit Pánova slova: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“
Ohledně slavení Pánovy Večeře prosím Otce za každého věřícího: „Aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk, aby Kristus přebýval skrze víru ve vašich srdcích a abyste, zakořeněni a založeni v lásce, mohli se všemi svatými postihnout, jaká je šířka a délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku, která přesahuje chápání, abyste byli naplněni do veškeré Boží plnosti. Ten, který v nás působí svou mocí je schopen učinit nesrovnatelně mnohem více než cokoli, oč prosíme nebo co si dovedeme představit. Jemu samému buď sláva v církvi skrze Krista Ježíše po všecka pokolení na věky věků! Amen.“
|
K stažení v PDF formátu