Svaté přijímání
Ze dne svého prvního přijímání si pamatuji mnoho událostí i to nadšení, jak jsem se přiblížil k oltářní mříži. Vybavuji si úctu, s jakou jsem jako chlapec chodil na mši a přijímal svaté přijímání. Později – jako mladík, jsem začal chodit na mši denně. V letech, kdy jsem se připravoval na kněžství, jsme měli mši každý den a připravovali jsme se na ni celou půlhodinou tichých modliteb a zpěvem breviáře. Hostii ve svatém přijímání jsem přijímal s velikou úctou, pro přijímání jsme trávili asi čtyři až pět minut osobní modlitbou. Všichni oddaní katolíci toto vzrušení a pocity spojené se svatým přijímáním chápou.
Anibal Pereira Dos Reis z Brazílie popisuje den svého prvního přijímání:
„Byl jsem pohnut těmi nejčistšími pocity. Přesto jeden incident narušil slavnostní atmosféru této chvíle. Jeden z kamarádů poté, co mu kněz položil opatku na jazyk, začal křičet: „Oplatka se přilepila, otče.“ Kněz k nervóznímu chlapci velmi rychle přistoupil a poradil mu, aby byl zticha a nesundával opatku z patra prsty. Dotknout se oplatky prsty by byla svatokrádež. Po odchodu z kostela se dívky a chlapci osopili na vyrušujícího chlapce a hlasitě jej obviňovali z nedostatku náležité úcty k Pánu ve svátosti.“
Tento popis ukazuje, s jakým předpokladem jsme věřili: bylo to přesvědčení, že oplatka byla skutečně posvěcený Pán. Bývalá řeholnice Sophia Tekien říká: „Od dětství mi bylo vštěpováno, že Ježíš založil římskokatolickou církev, že je pouze v katolické církvi skutečně přítomen (v těle a krvi) ve svatém přijímání a že mimo římskokatolickou církev není spasení.“ Později uvádí: „V patřičném čase navzdory mé zapřisáhlé římskokatolické víře ve skutečnou přítomnost Krista ve svatém přijímání, jsem se začala zajímat, zda je skutečně možné Ježíše lépe poznat prostřednictvím častého přijímání svátostí. Rok po roce jsem neviděla žádnou změnu ani na sobě, ani na sestrách, se kterými jsem žila, ani na dětech, které jsme na náboženství učily.“ Totéž jsem zažil i já, když jsem začal být natolik poctivý, abych si to přiznal. Když katolíci začínají hledat hlubší smysl svého náboženství, je potřeba, aby bylo řádně prozkoumáno téma svatého přijímání, protože je to středobod svátostí, na kterých katolíci závisí.
Katolická církev učí, že v kulaté bílé oplatce, hostii, je Kristus obsažen fyzicky, svou duší i božstvím. Vysvětluje to jako transsubstanciaci chleba a vína v tělo a krev Krista. Oficiální učení je takovéto:
„Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.“
Roku 831 napsal benediktinský mnich jménem Paschasius Radbert pojednání „O Tělu a Krvi Krista“. Domníval se, že chleba a víno používané při Večeři Páně byly posvěcením proměněny v tělo a krev Pána Ježíše Krista, a vlastně byly tímtéž tělem a krví, které se narodily z panny Marie. Tato nová doktrína mnohé lidi překvapil a také našla své oponenty, jako byli: Rabanus, Heribald a známý Ir Johannes Scotus. Toto nové učení v Římské církvi stejně zkvasilo a vyrostlo. Nakonec byla teorie „transsubstanciace“ oficiálně prohlášena za dogma víry, nezbytné pro spasení, na Lateránském koncilu za vlády papeže Innocenta III roku 1215. Současný Řím pokračuje v učení této středověké tradice následujícími slovy:
„Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: ‚Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho tělo, bylo v Boží církvi vždy přesvědčení — a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje — že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto změnu tedy katolická církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.‘“
Myšlenky obsažené v tomto učení vedly katolického kněze Johna O’Briena k vyjádření svých myšlenek o tom, jak se Ježíš Kristus stává chlebem:
„Zatímco Požehnaná Panna byla lidským nástrojem, skrze který byl Kristus jedenkrát vtělen, kněz přináší Krista dolů z nebes a zpřítomňuje Jej na našich oltářích ve věčnou oběť za hříchy lidí - ne jednou, ale tisíckrát! Kněz hovoří a hle! Kristus, věčný a všemohoucný Bůh, sklání svou hlavu v pokorné oddanosti kněžskému příkazu.“
Takové heretické učení popírá věčný charakter vtělení. Ježíš Kristus se vtělil jednou provždy a již nikdy se to nebude opakovat. Kdyby to, co napsal kněz John O’Brien, byla pravda, pak by tedy při mši byl „Kristus“ od-vtělen, jakmile by přijímající člověk strávil složky hostie a ty by již „Krista“ neobsahovaly. Jak hroznou urážkou je tato teorie, neboť útočí na Pána a klame lidi.
Katolická církev stále tvrdí, že transsubstanciace spočívá v proměně chleba a vína v duši a božství Pána Ježíše Krista. Tyto materie (chleba a víno) jsou podle tohoto prohlášení proměněny v pravé a opravdové tělo a krev Pána. Hostie ve formě chleba údajně obsahuje Pánovo identické tělo, duši a božství. Po proměňování v nich nezůstane nic z původní podstaty chleba a vína. Vše v nich – mimo vzhledu – je proměněno v Krista, Jeho Božskou přirozenost se vší Jeho dokonalostí a Jeho lidství se všemi jeho složkami (duše, tělo, krev, kosti, maso, nervy, svaly, žíly a šlachy). Římská církev například prohlašuje:
„Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsobami je jedinečný. Díky němu stojí eucharistie nad všemi svátostmi a je ‚jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti‘. V Nejsvětější svátosti oltářní je ‚obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus.‘“
Podle tohoto dogmatu není Pán jen ve hmotě, která vypadá jako chléb, ale je také plně obsažen v každé části po rozlomení chleba. Celé Pánovo Božství i lidství je obsaženo v každém drobečku chleba a v každé kapce vína. Takové je oficiální katolické učení:
„Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části: proto lámání chleba nerozděluje Krista.“
Tváří v tvář tomuto tvrzení vyvstává jasné Pánovo varování: „Kdyby tehdy někdo řekl: `Hle, Kristus je tu!´ anebo `Pohleďte, tam je!´ nevěřte.“ Věříme a máme na zřeteli jediné tělo Pána Ježíše Krista, „který odešel do nebe a je po Boží pravici, kde jsou mu poddáni andělé, vlády i moci.“ Až Pán Ježíš znovu fyzicky přijde dolů na zem, nebude to na základě lidských machinací, ale spíše „jako když blesk ozáří krajinu od jednoho konce oblohy až po druhý, tak se objeví Syn člověka ve svůj den.“
Podle Římských dokumentů je Pán Ježíš Kristus zcela kompletně obsažen v chlebu a Jeho úplnost je také ve víně. Učí, že Pán je v každé části obou těchto složek. Církev trvá na tom, že Pán Ježíš Kristus je úplný a nerozdělený v nespočtu hostií na nespočtu oltářů. Tato víra nutně vyžaduje nesmyslnou absurditu, že celý Kristus je rovnocenný Jeho části a Jeho malá část je totéž co celý Kristus. Pokud má někdo této tradici věřit, musí akceptovat, že pomocí transsubstanciace člověk dostal moc vytvořit Stvořitele. Ježíš Kristus je údajně obsažený ve chlebě, a tento Stvořitel a Pán se stává ještě dalším Stvořitelem a Pánem, když se chléb zlomí, a dále ještě dalším Stvořitelem a Pánem v každém drobečku. Tato nelogičnost dosahuje vrcholu bizarnosti. Pravda Písem je oproti tomu jasná: „Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Mluví se zde o dnu, kdy Pán znovu fyzicky přijde – takovým způsobem, jako odešel. Jeho fyzický příchod nemáme očekávat až do dne, kdy „se ozve burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe.“
Tvrzení, že Kristus již přišel zpět na zemi, ale neobjevil se ve svém těle, ale v neživé forma chleba a vína, je vyumělkovaný kontrast oproti Němu. Je to tedy ten „duch antikrista“ . Tento hrozný antikristovský duch se staví proti Synu Božímu a všem svědectvím, které o Něm Duch Svatý v Písmech vydává. Užívání takovéhoto „krista v chlebu a víně“ je pokusem o uchvácení slavného Kristova místa v Jeho majestátu v nebesích a dosazení ovladatelného „eucharistického krista“ místo Něj. Papežské učení stojí proti Pánu Ježíši Kristu, protože se domnívá, že vlastní a kontroluje složky, které Ho obsahují. Vatikánské právo jde až tak daleko, že říká, že jejich „Eucharistický Kristus“ má být „uzamčený“ ve svatostánku.
Duch Svatý v Písmu hlásá, že vztah Krista k Otci v nebesích je takový, že „On (Kristus) je jasem Boží slávy a vyjádřením Boží podstaty; slovem své moci nese vše, co je. On sám vykonal očistu našich hříchů a posadil se po pravici Velebnosti na výsostech.“ Duch Svatý takto jasně vydává svědectví o Ježíši Kristu, který byl na světě v lidském těle, jako jsou ta naše, a nyní je v nebi. Mělo by nám být jasno, že každé učení, které je s tímto svědectvím v protikladu, nemá nic společného s Bohem ani nebem. Pán slávy je nyní vyvýšen „vysoko nad každou vládu, mocnost, moc i panství“ . Slavný Pán trůní na výsostech. Nabízet „krista v chlebu a víně“, jež je dle slov Vatikánu v „nebezpečí zkažení“ , znamená předkládat krista, který by mohl být otevřeně zostuzen. Jako prostředník a vykupitel je Pán Ježíš Kristus hoden nejvyšší cti, moci a činů pro dobro svého lidu. Zakusil lidskou přirozenost a v ní trpěl na zemi, vystoupil do nebe a má nejvyšší úctu. Nyní je vysoko nad nadvládou utrpení a hanby. Až Pán znovu přijde na zem, bude to při Jeho druhém příchodu. Praví věřící, jejichž životy jsou nyní s Kristem v Bohu, se objeví s Kristem v té slávě, kterou On již nyní zažívá v nebi: „Až se ukáže Kristus, náš život, tehdy se s ním ve slávě ukážete i vy.“
Jak jsme již zjistili, celý a jednotný Kristus je podle tvrzení Vatikánu v hostii – kousku chleba – a tentýž celý a jednotný Kristus je ve víně. Trentský koncil prohlašuje:
„Svatý koncil učí a otevřeně a přímo prohlašuje, že v požehnané svátosti svaté eucharistie po požehnání chleba a vína, je náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a člověk, plně, opravdově a hmotně přítomen pod podobou těchto vnímatelných skutečností.“
Hlásat, že se Ježíš Kristus objevuje jako chléb, ne jako člověk, je pokusem o vystavení Krista zahanbení, které je naprosto potupné. Forma, kterou na sebe podle Říma Pán Ježíš Kristus bere, je chléb a víno – ani v jediné z nich nemůže mluvit ani chodit. Je ponížen na formu existence nižší než zvířata, neživý chléb a víno. Představovat si Pána přítomného v lidské podobě, která není Jeho vlastním oslaveným tělem, je modlářstvím. Římské učení ve skutečnosti usiluje o vychrlení nejvyššího pohrdání na Syna Božího, a tedy i na všemohoucího Otce, který přikazuje všem lidem úctu k Jeho Synu. Ti, kteří Krista takto překrucují, Jej ponechávají napospas veřejnému hanobení a potupě, jak i jejich oficiální učení připouští, existuje „nebezpečí zneuctění“.
Obvinění Říma a jeho kněží může být vyjádřeno slovy proroka Izaiáše: „Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí. Jejich svědkové, ti nic nevidí a nic nevědí, jsou jen pro ostudu.“ Římští kněží svědčí sami proti sobě. Kdyby jen následovali vlastní svědomí ve světle Písem, mohli by poznat, jak absurdní je zachovávat a praktikovat učení přetvářející Ježíše Krista do neživého kousku chleba. Pokud by to, co tito kněží při mši dělají, bylo skutečně proměnou v Krista, Boha a člověka, pak by měli ve svých rukách Jeho zmenšeninu, která nevidí ani nemyslí a může být „v nebezpečí zneuctění“. Oni sami mají být zahanbeni, neboť Bůh nebude zesměšňován.
Slovo „transsubstanciace“ znamená změnu nebo přechod jedné substance do druhé, zatímco se nemění jen vnější podoba. Tomáš Akvinský, nejvýznačnější katolický teolog třináctého století, zápasil s rozpory této doktríny. Aby ospravedlnil přijetí transsubstanciace, používal fyziku a metafyziku pohanského filozofa Aristotela. Odůvodňoval to takto:
„Odpovídám: Musí se říci, že je nutné říci, že ostatní případky, které zůstávají v této svátosti, jsou jako v podmětu v zůstávající rozměrové ličnosti chleba nebo vína. A to nejprve tím, že ze smyslu je patrné, že je tam nějaké ličné barevné a opatřené jinými případky; a v takových se smysl nemýlí. Za druhé, protože prvním uzpůsobením látky je rozměrová ličnost; pročež i Plato stanovil jako prvé odlišnosti látky veliké a malé. A protože prvým podmětem jest látka, důsledek jest, že všechny jiné případky nesou se k podmětu prostřednictvím rozměrové ličnosti, jakož se i praví, že prvým podmětem barvy jest povrch; pročež stanovili někteří, že rozměry jsou podstaty těles, jak se praví v I. Metafys. A protože odnětím podmětu zbývají případky dle bytí, které prve měly, důsledek jest, že všechny případky zůstávají postaveny na rozměrové ličnosti.“
Potom těžko srozumitelnými slovy filozoficky bádá nad tvrzením: „Když je tento předpoklad špatný, je tělo Kristovo vyrobeno z chleba?“:
„Odpovídám: Musí se říci, že toto proměnění chleba v tělo Kristovo, v něčem se shoduje se stvořením a s přírodním přeměněním: a v něčem se liší od obojího. Jest totiž těmto třem společný řád konců, totiž aby po tomto bylo toto, neboť ve stvoření jest bytí po nebytí, v této svátosti tělo Kristovo po podstatě chleba, v přeměnění přírodním bílé po černém nebo oheň po vzduchu; a že řečené konce nejsou zároveň. Shoduje se pak proměňování, o kterém nyní mluvíme, se stvořením, protože v žádném není nějaký podmět společný, oběma koncům. Čehož opak se jeví v každém přírodním přeměnění. Shoduje se pak toto proměnění s přírodním přeměňováním ve dvojím, ač ne podobně. A to, nejprve, protože v obojím jedna krajnost přechází ve druhou, jako chléb v tělo Kristovo a vzduch v oheň; neproměňuje se však nejsoucno ve jsoucno. V obojím se to však přihází jinak. Neboť v této svátosti přechází celá podstata chleba v celé tělo Kristovo; ale v přírodním přeměnění látka jednoho přijímá tvar druhého, odloživši tvar předchozí. - Za druhé se shodují v tom, že v obojím zůstává něco týmž, což se nepřihází ve stvoření. Avšak odlišně: neboť v přírodním přeměnění zůstává táž látka nebo podmět, kdežto v této svátosti zůstávají tytéž případky. A z toho lze vzíti, jak máme odlišně mluviti při takových. Protože totiž při žádném ze tří řečených nejsou krajnosti zároveň: proto nelze o žádném z nich vypovídati jednu krajnost o druhém podstatným slovem přítomného času; neboť neříkáme, Nejsoucno jest jsoucnem, nebo Chléb je tělem Kristovým, nebo Vzduch jest ohněm, nebo bílé černým. Avšak pro řád krajností můžeme u všech užíti této předložky z, která znamená řád. Neboť můžeme pravdivě a vlastně říci, že z nejsoucna povstává jsoucno, a z chleba tělo Kristovo, a ze vzduchu oheň, nebo z bílého černé. Protože však při stvoření jedna krajnost nepřechází ve druhou, nemůžeme užíti při stvoření slova proměnění, bychom říkali, že nejsoucno se proměňuje ve jsoucno. Ale toho slova můžeme užíti u této svátosti, jako též u přírodního přeměnění. Ale, protože v této svátosti se mění celá podstata v celou, proto sluje toto proměnění vlastně přepodstatněním.“
Cesta, jakou se Akvinský dostal z absurdnosti transsubstanciace, byla filozofickým bádáním, které postavilo lidskou moudrost proti moudrosti Boží, jak to odhalují Písma. Sám Pán řekl: „Co dává život, je Duch; tělo samo nic neznamená. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život.“ Doktrína o Ježíši Kristu jako prosté substanci obsažené pod podobou chleba a vína, nic neznamená, ale spíše vede do ohromného klamu a modlářství. Tak Duch svatý skrze apoštola Pavla varuje věřící: „Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným klamem filosofie založené na lidské tradici, na principech světa, a ne na Kristu.“ Pánův příkaz zůstává pevný: „Aby se vaše víra nezakládala na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“
Římské učení o transsubstanciaci odporuje pravdě Písma, svědectví smyslů i rozumu. Přesto Řím na dodržování této doktríny trvá, jelikož mše – s údajně opravdovým tělem přítomného Krista – je centrálním bodem katolicismu. Vlastní učení shrnuje slovy: „Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své tělo a ve svou krev.“ Tato slova oponují tomu, co Pán, dle Písma, ustanovil: „Kdykoli jíte tento chléb… Kdokoli tedy jí tento chléb… ať každý sám sebe prověří, než jí z toho chleba.“ Ukazovací zájmena „tento“ a „toho“ naznačují, že věc, na kterou odkazují, je pouze chléb. Žádné jiné vysvětlení není možné.
Římská církev se ale nezastavuje jen u tvrzení, že po slovech kněžského požehnání jsou předměty na oltáři vskutku svou podstatou reálným Ježíšovým tělem. Řím striktně přikazuje, že tyto předměty jsou hodny úcty, jaká se vzdává samotnému pravému Bohu. Tak prohlašuje:
„Nikdo ať nepochybuje, že ‚všichni křesťané, podle katolickou Církví vždy přijímaného zvyku, mají této Nejsvětější svátosti vzdávat úctu, která náleží pravému Bohu. Tato Svátost nemá být totiž méně zbožňována z důvodu, že byla Kristem ustavena, aby byla požívána.‘“
Toto je jedno z mnoha učení katolické církve: předmětu má být vzdávána úcta, která vpravdě patří Bohu, a lidé mají vzdávat eucharistickému chlebu úctu, jaká patří jen Bohu. V katolické církvi jsou kláštery, kde jsou řeholnice zasvěceny uctívání hostie, střídají se v tom neustále ve dne v noci. Jsou i oddaní katolíci, kteří před tímto předmětem stráví na kolenou hodiny, uctívají ho, modlí se k němu a – jak sami říkají – dostávají od něj útěchu, když jsou v přítomnosti Ježíše Krista. Je hroznou skutečností, že tito lidé, kteří jsou přesvědčeni, že Krista zbožně a svatě uctívají, se ve skutečnosti účastní ohromného modlářství.
Pravé uctívání Boha musí být v duchu a pravdě, přináší pravý pokoj a pravý křesťanský život. Slova, která Pán řekl při poslední večeři, jsou přesná a jasná: „Vezměte, jezte, to je mé tělo, které se láme za vás.“ „Vezměte, jezte“ není „uctívejte a zbožňujte“. Uctívání předmětů s sebou přináší hněv Boží, jak je slíbeno v Jeho Slově. Modlářství je duchovním smilstvem. Bůh na modláře pohlíží jako na ty, kdo Ho nenávidí, přestože si lásku k Němu nárokují. Písmo bez obalu říká, že bude stíhat nepravosti „otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání.“
Věřící musí Boha správně uctívat v duchu a pravdě, tak jak Pán prohlásil: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“ Přikázání uctívat předměty přijímání je modlářstvím. Je to absurdní a bezbožná doktrína, která předepisuje uctívání něčeho, co je snědeno a octne se v žaludku, jako nezbytnost. Nejde uctívání Boha přesunout na eucharistický chléb, aniž by nešlo o strašlivý čin modlářství.
Navzdory jasným prohlášením Písma, Řím stále trvá na tom, že tyto předměty (chléb a víno) jsou vlastně tělem a krví Krista. Řím ještě k tomu tvrdí, že z nich plyne účinná moc:
„Přijímání nás odděluje od hříchu. Kristovo tělo, které přijímáme ve svatém přijímání, ‚se vydalo za nás‘, a krev, kterou pijeme, ‚byla prolita za mnohé na odpuštění hříchů‘.“ Toto kněží neustále kážou. Já jsem to také jako malý chlapec a mladík slýchal. Mnoho z těch, kdo byli obviněni a obžalováni z pedofilie, homosexuality a dalších nemorálností, bylo označováno za „oddané katolické kněze“. To nám snadno ukazuje, že svaté přijímání nikoho od hříchu neodděluje, ale spíše vede lidi do strašné falešné bezpečnosti, ve které si myslí, že jsou duchovní, zatímco ve skutečnosti se ponořují stále hlouběji hříchů těla a mysli. Když se někdo pokouší hlásat, že to, co bylo dáno na svědectví o Pánu, s sebou nese ospravedlňující účinky, tak jde o hadačství. Člověk vkládá svou naději do fyzické podoby chleba, spíše než v samotného Ježíše Krista, který je po pravici Otce v moci a slávě.
Římská církev ohledně eucharistie učí také: „Toutéž láskou, kterou v nás zažíhá, nás eucharistie do budoucna uchovává před smrtelnými hříchy.“ Katolická církev vyučuje, aby lidé vzhlíželi k fyzickému předmětu jako prostředku, který zprostředkovává Boží milost, jako by měl nadpřirozenou moc. Takovéto učení vchází pod věčnou kletbu pro překrucování evangelia Ježíše Krista. Nabízet Kristovo tělo jako potravu je už samo o sobě dost špatné, ale nauka, která se vyučuje, je ještě mnohem horší. Vatikán prohlašuje, že to „chrání od budoucího smrtelného hříchu“. Tato lákavá slova lidské filozofie vyučují letitému zvyku - vzhlížení k fyzické substanci za účelem dosažení života. Právě toto učení o ochraně před závažnými hříchy činí tuto doktrínu ještě ohavnější a je samo o sobě rouháním.
Pán Bůh nám dává prostředek k ochraně kdykoli vzhlížíme k osobě Pána Ježíše Krista a dodržujeme Jeho nařízení. Připomíná věřícím, jaké mají v Kristu postavení: „Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Umrtvěte proto své pozemské sklony – smilstvo, nečistotu, vášeň, zlé choutky a hlavně chamtivost, která je modloslužbou.“
Věřící navíc „Boží moc … skrze víru opatruje ke spáse, která se zjeví na konci času.“ Tuto Boží moc, která chrání od hříchu, jasně vysvětluje apoštol Petr. Není to ochrana pomocí nějakého obřadu, ale samotná Boží moc působí vytrvalost v kolotoči životních událostí.
„Vše, co potřebujeme k životu a zbožnosti, je nám darováno jeho božskou mocí skrze poznání Toho, který nás vlastní slávou a mocnými činy povolal k sobě. Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste skrze ně získali účast na božské přirozenosti a unikli zkáze, do níž se svět ve své žádostivosti řítí. Proto se ze všech sil snažte přidat ke své víře ušlechtilost, k ušlechtilosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti vytrvalost, k vytrvalosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Když v těchto věcech porostete, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce. Komu však tyto věci chybí, ten je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů. Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy nepadnete.“
Pravé věřící od hříchu chrání Boží moc, když skrze Písmo Svaté vzhlížejí k osobě Pána Ježíše Krista.
Šestá kapitola Janova evangelia je pro katolíky velmi důležitou částí Písma. Ačkoliv jsme Písmo jako takové nečetli, věděli jsme, že Janova šestá kapitola obsahuje verše, které byly pro obhajobu katolického učení o svatém přijímání zcela zásadní. Vzpomínám si, jak učitelka, která v mé první farnosti v Trinidadu, kde jsem byl přisluhujícím knězem, připravovala děti k prvnímu svatému přijímání, svým žákům hodinu za hodinou vštěpovala skutečnost, že budou jíst tělo Kristovo. Jelikož měla hodiny venku, slyšel jsem její vyučování do své kanceláře. Věděl jsem, že vše, co učila, bylo v souladu s katolickým výkladem Janovy šesté kapitoly. Nyní jasně vidím, že šestá kapitola je o držení se Krista vírou. Jelikož má tato kapitola Janova evangelia pro mnoho katolíků tak velký význam, měli bychom nechat Pánova slova mluvit sama za sebe.
Pán Ježíš Kristus učil, že duchovní touhou věřícího není „usilovat o pomíjející pokrm“, ale „o pokrm zůstávající pro život věčný.“ Když se Židé Pána Ježíše ptali: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ On odpověděl: „Toto je skutek, který Bůh žádá: abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ Tato odpověď vybudovala základní konstrukci pro to, co mělo následovat. Centrem Jeho prohlášení je víra v Toho, jehož Otec poslal. Ježíš Kristus také vysvětlil standard, jímž máme Jeho učení chápat: „Co dává život, je Duch; tělo samo nic neznamená. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život“ Jeho slova máme chápat duchovně a nikoliv v doslovném a fyzickém slova smyslu. Je to tak jasné, že přirovnává duchovní žízeň k víře Jemu: „kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit.“ „Neboť toto je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný.“
Potom Pán vysvětluje, že dá své tělo za život světa. „Chléb, který dám já, je mé tělo, dané za život světa.“ Pán Ježíš Kristus zde představuje sebe sama jako Toho, kdo sestoupil z nebes, ale také jako Toho, kdo sem přišel zemřít. Jeho vlastní tělo, byla oběť, kterou On sám Otci nabídl, dobrovolně položil svůj život. V těchto slovech vidíme samotný střed evangelia. Své tělo dal ochotně ve své oběti „za život světa“.
„Ježíš jim řekl: ‚Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život.‘“ Popisuje zde základní požadavek – víru v Pána Ježíše Krista. Je to tak závažné, neboť jestliže člověk nevěří v Pánovu oběť na kříži, nemá věčný život. Jíst tělo a pít krev Syna člověka znamená spoléhat se na Pána Ježíše Krista v Jeho oběti. Ježíš Kristus nám vydobyl všechny výhody vykoupení: odpuštění hříchů, přijetí Bohem, adopci jako děti Boží, přístup k trůnu milosti a věčný život. Přijímání těchto faktů vírou je výstižně označeno jako jedení Jeho těla a pití Jeho krve. Jíst Jeho tělo a pít Jeho krev znamená, že se s Ním člověk skrze víru zcela spojil. Jestliže má být člověk spasen, musí skrze víru přijmout Jeho obětní smrt. „Jíst“ je ekvivalentem k slovu „věřit“ – potvrzuje to ústřední téma Ježíšova prohlášení, které shrnul slovy: „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, má věčný život.“
Ježíš Kristus je jídlem a pitím pro duše věřících. Fyzické jedení masa obsahujícího krev Písmo zakazuje. Pohanský zvyk – jedení zabitých zvířat, ze kterých nebyla krev důkladně odstraněna – byl zakázán. A tak Boží Slovo přikazuje: „Jen maso oživené krví nesmíte jíst.“ „Jenom rozhodně odmítej jíst krev, neboť krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život.“ Jak lze ve výše uvedených tvrzeních vidět, jedení těla a pití krve nemůže být podle Písma pochopeno doslovně, jsou to spíše privilegia evangelia, která jsou pravým věřícím tělem a krví. Je to v Kristu a Jeho evangeliu, kde má věřící skutečné zaopatření a pevnou radost, což je skutečně pokrmem a nápojem, které ducha naplňují a uspokojují. Pán tak mohl skutečně říci, že v Něm je skutečné zaopatření a stálé uspokojení, to je jídlo a pití, které duše vskutku naplňuje a obnovuje. Jíst tělo Syna člověka a pít Jeho krev musíme vírou.
Pán Ježíš opět říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude mít život ze mne.“ V této promluvě je milost přicházející k duši věřícího znázorněna tělesným úkonem. Tento názorný jazyk činí Kristovu pravdu snáze srozumitelnou. Přesto si mnozí Pánova slova vyložili špatně. Židé, kterým byla tato promluva prvně adresována, neporozuměli. Tápali a říkali: „Jak nám ten člověk může dát své tělo k jídlu?“ Židé Jej viděli a slyšeli, ale přesto v Něj nevěřili. Katolíci, stejně jako Židé, chápou tato Kristova slova jako doslovné tělesné jedení Kristova těla. Jeho slova jsou vykládána chybně, aby tak podporovala doktrínu transsubstanciace. Jak můžeme vidět, tato doktrína protiřečí Pánovu základnímu poselství, že je potřeba věřit jen v Něj, abychom byli spaseni.
Řečnická figura „jedení“ je použita s jednoduchostí od Boha pocházející a zároveň tak podivuhodně vyjadřuje tento význam. Jedení je úkon velmi osobní. Nikdo kromě vás samotného to za vás nemůže udělat. Jestliže chcete být naživu, musíte jíst. Nikdo nemůže věřit v Ježíše Krista za vás. Dokud nebudete sami osobně jíst Chléb života, bude vám k ničemu. „Kdo jí z toho chleba, bude žít na věky.“ Když je hříšník usvědčen, že je mrtvý ve svých přestupcích a hříších, a pozná, že bez Krista jej čeká věčné zatracení, spolehne se okamžitě a s radostí na samotného Krista, aby tak byl spasen.
Viděli jsme, že „jíst“ znamená „věřit“ a také, že Jeho tělo dané za život světa byla Jeho oběť na kříži. Nemůže být nic jasnější, než měřítko, které nám dal On sám a podle kterého máme Jeho slova chápat: „Co dává život, je Duch; tělo samo nic neznamená. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život.“ Když člověk chápe doktrínu o jedení Kristova těla a pití Jeho krve doslovně, neznamená to pro něj žádný život, ale spíše ho to zavede do klamu a prohlubující se duchovní bídy. Na rozdíl od toho, když Bůh dá vědomou osobní víru v Kristovu odčiňující oběť na kříži a člověk se znovuzrodí k věčnému životu. Slova, která mluvil, jsou skutečně duch a jsou také život.
Mnoho věřících zakusilo z rukou římskokatolické církve smrt na hranici i brutální pronásledování, protože se drželi pravdy Písma, a tak nenavštěvovali katolické mše, před posvěceným chlebem se neklaněli, ani jej neuctívali. Jeden z nich byl James Bainham z anglického města Gloucestershire, v roce 1529. Těšil se ze studia Písma a jeho život v pozoruhodné míře zrcadlil ctnosti Písma. Byl uvězněn a nakonec odsouzen k upálení na hranici.
„Stál na sudu se smůlou a mluvil k lidem svá poslední slova, řekl jim, že ‚každý muž a žena má právo na Boží Knihu ve svém mateřském jazyce‘, a varoval je před chybami, ve kterých žili oni i jejich otcové. ‚Lžeš, ty heretiku‘, řekl Master Pane, londýnský městský úředník. ‚Popíráš nejsvětější svátost oltářní.‘ ‚Já nepopírám svátost Kristova těla a krve, jak ji ustanovil Kristus, ale popírám vaši transsubstanciaci, vaše modlářství před chlebem a že by Kristus, Bůh a člověk, měl být v kousku chleba. On je přece posazen po pravici Boha Otce v nebesích.‘“
James Bainham, podobně jako mnoho dalších, radostně položil svůj život kvůli osobní víře v samotného Ježíše Krista a kvůli tomu, že odmítl přijmout transsubstanciaci a modlářství před chlebem.
Papež Innocent VIII v roce 1487 plánoval pronásledování Valdenských, kteří od doby apoštolů setrvávali v biblické víře. Valdenští si měli zvolit, buď jít na mši, nebo být poraženi jako ovce. V letech 1488 až 1489 byly masakry křesťanů vykonány. Kdyby mši a uctívání chleba přijali, mohli by žít a v míru vlastnit své domovy a pozemky. Jenomže oni si radši zvolili Krista a osobní víru v Něj. Na základě příkazů papeže Innocenta VIII pronásledoval papežský nuncius, Albert Cataneo, prchající Valdenské věřící, dokud nenalezli útočiště v jeskyni poblíž Angrogny ve francouzských Alpách. La Palu, velitel Cataneových vojáků „považoval za nebezpečné dovolit svým mužům, aby pronásledovali uprchlíky do hlubin jejich úkryt. Schválil jednodušší a bezpečnější postup: naskládat před vchod do jeskyně tolik dřeva, kolik jen mohli sebrat, a zapálit jej. Hustý černý dým se začal valit do jeskyně. Ubozí vězni měli dvě možnosti: vyběhnout ven a padnout mečem, který tam na ně čekal, nebo zůstat vevnitř a udusit se hustým kouřem. Někteří vyběhli ven a byli povražděni, větší část však zůstala a ti pomalu zemřeli udušením. ‚Když pak byla jeskyně prozkoumána,‘ řekl Muston ‚nalezli jsme tam přes 400 nemluvňat, které se ve svých kolébkách nebo v náručí svých matek udusily kouřem. Celkem v této jeskyni zahynulo více než 3000 Valdenských včetně celé populace Val Loyse. Cataneo rozdal majetek těchto nešťastníků ničemům, kteří ho doprovázeli, a Valdenská církev se v těchto krví potřísněných údolích již znovu nepozvedla.‘“
V průběhu historie znamenala biblická pravda o Ježíši Kristu pro pravé věřící tak mnoho, že byli sto za ni obětovat vše, co měli, včetně vlastního života. V dnešní době však takzvaní vůdcové evangelikálních křesťanů katolíky oficiálně přijímají jako „bratry a sestry v Kristu“, a dále jakoby v pouhém zbývajícím odstavci úmluvy „Evangelíci a katolíci spolu II“ (Evangelicals and Catholics Together II) prohlašují: „Rozpoznáváme, že existují otázky, které spolu nezbytně vzájemně souvisí a vyžadují neodkladné další zkoumání. Patří mezi ně: význam znovuzrození křtem, eucharistie…“ Lidé, označující se jako evangelíci, v minulosti jen zřídkakdy tak zjevně popírali biblické pravdy. Vyhýbat se odpovědi na téma eucharistie (mše) – jako by to byl jen doplněk víry, a ne centrální téma katolického popírání víry v Krista samotného – není jen vážnou urážkou samotného Pána, ale také miliónů těch, kdo zemřeli za Jeho evangelium.
V této kapitole bylo nezbytné odhalit hrozné překrucování převzácných slov Pána Ježíše Krista. Ačkoli to bylo klíčové, nesmíme tuto záležitost uzavřít aniž bychom se znovu nepozastavili nad pozitivním aspektem toho, co Pán Ježíš Kristus tak silně zdůrazňoval: je potřeba se s Ním sjednotit v pravé víře. „Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život.“ On vskutku je „Syn člověka“, „nový Adam“, „Mesiáš“. On je ten, kdo naplnil veškerou spravedlnost a zemřel za hříšníky, za mne i za vás. Potřeba jíst Jej je jakoby potřebou stát se s Ním zcela zajedno v Jeho dokonalém životě „Syna člověka“. Potřebujete mít účast na Jeho krvavé oběti a mít právoplatné potvrzení, že žijete v Něm. Přijďte k Němu hladoví a toužící a mějte na Něm účast. Je to hlad a touha po vědění a zakoušení, že Jeho život je vaším životem, Jeho dokonalost vaší dokonalostí, Jeho dokončené dílo vaším dokončeným dílem, kde On žil, žijete vy, kde On zemřel, umíráte vy. Jeho Slovo může být právě pro vás: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.“
Pán nám s naléhavostí sdělil, že víra není pouhým vnuknutím. Je to pokrm a nápoj. Je to život a spravedlnost. Je to zjevení dokonalosti Krista Ježíše v životě věřícího člověka. Jíme tělo Syna člověka a pijeme Jeho krev tím, že v Něj věříme. Jak to může člověk udělat? Nejprve člověk osobně pozná pravdu o sobě samém tak, jak ji popsal apoštol Pavel: „Nikdo není spravedlivý, není ani jediný; nikdo nechce porozumět, není, kdo by hledal Boha.“ Pán o Duchu Svatém slíbil: „Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ Když je člověk usvědčen z hříchu, pozná, že je před Svatým Bohem v zatraceníhodném stavu. Tehdy je připraven, aby se skrze Boží milost spolehl na Ježíše Krista jako svého Spasitele, protože ví, že potřebuje Toho, kdo ho opravdu může zachránit. Rozpoznává, že je ve svých přestoupeních a hříších duchovně mrtvý, a tedy bez jakékoli naděje na spasení. Spasení tak přijímá od Krista a v Kristu, což se dá shrnout jediným slovem: milost. „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ Pán dává spasení, aniž bychom si ho zasloužili, takže se žádný člověk nemůže v Boží přítomnosti chlubit. Tím, kdo uděluje spásu, je jen a jen Bůh: „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal; já ho pak vzkřísím v poslední den. V Prorocích je psáno: ‚Všichni budou vyučeni od Boha‘.“ Ze srdce se vyznejte přímo Bohu, tak jak vás Duch Svatý vyučuje, když se pak spolehnete jen na samotného Krista, budete vskutku vědět, že jste účastni Toho, který dává věčný život! „Tomu, který má moc uchránit vás před pádem a dovést vás do své slávy neposkvrněné a šťastné - jedinému moudrému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána, buď sláva, velebnost, vláda i moc, nyní i po všechny věky. Amen.“
|
K stažení v PDF formátu