Jedna z kapitol knihy „Katolicismus – na východ od Edenu“ pojednávající o Písmu, jak ho měla první církev. Text je sice bez odkazů, ale věřím, že i tak vám bude přínosem.
Římskokatolická církev učí, že jí, jako svaté matce církvi, bylo Písmo předáno. Tvrdí tedy:
„Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého, a jako takové byly církvi předány.“
„Apoštolská tradice umožnila církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih.“
Katolická církev se tak ztotožňuje s ranou církví a prohlašuje, že jí Bůh svěřil Písmo. Obě tato tvrzení jsou lživá a historicky převrácená.
Všechny knihy Bible byly sepsány pod inspirací Ducha Svatého. Byly kanonické už od samotné chvíle jejich sepsání. Žádná kniha se nestala kanonickou tím, že by ji jako takovou rozpoznala apoštolská tradice a v takové formě předávala „svaté matce církvi“. Vůdci rané církve spíše přijali knihy Nového zákona stejně, jako Židé přijali Starý zákon. Raná církev přijala knihy Nového zákona jako nadpřirozeně inspirované, když rozpoznala, že Duch Svatý dal těmto spisům jejich vlastní vnitřní autoritu a význam. Nový zákon byl přijat jako Boží Slovo, jako společné vlastnictví věřících a dědictví Božího lidu. Bylo to vírou a v pokoře, jak apoštol Pavel vyjádřil: „… jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.“ To se odehrálo několik století před tím, než byla ustanovena diktátorská nadřazenost římské církve. Tito křesťané na církev nepohlíželi jako na „svatou matku Církev“, postoj věřících byl z velké části spíše vyjádřen Pánovými slovy: „… jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.“
Když se v této záležitosti římskokatolická církev dovolává „apoštolské tradice“, shoduje se to s jejím nepřetržitým opíráním se o apoštolskou tradici za účelem obhájení svých doktrín. Verš, o který se její apologeti opírají, aby dokázali pravost své teorie, je z 2. listu Tesalonickým 2:15: „Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.“ Apoštol psal jen o tom, co učedníkům zvěstoval on sám, ať slovem či dopisem, ne o tom, co bylo údajně předáváno od jednoho ke druhému od něj počínaje. Mimo to, co je zapsáno v Písmu, nemáme od apoštolů ani od Pána jedinou větu. Dovolávat se apoštolské tradice je zbytečné. Učení „apoštolské tradice“, které by pocházelo od apoštolů či od Pána a lišilo se od Písma, jednoduše neexistuje.
Na rozdíl od dnešních katolíků, raná církev rozuměla apoštolské tradici jako apoštolské doktríně zapsané slovy apoštolů, a ne jako zdroji, který se od Písma liší.
„Od samého počátku poapoštolské doby, ze které pochází spisy tzv. církevních otců a dalších (Ignacius, Polycarp, Clement, Didaché, Barnabáš…), se křesťané ohledně jasného učení doktríny i obhajoby proti herezi odvolávali jedině na Písmo. Spisy církevních otců doslova dýchají duchem Starého a Nového zákona. Stejně tomu je i v dílech apologetů, jako byli mučedník Justin a Athenagoras. V žádném z těchto spisů není jediné odvolání se na autoritu ústní či nad-biblické tradice jakožto zvláštní a nezávislé části zjevení. Myšlenku apoštolské tradice, která se v církvi ústně předáváz generace na generaci, poprvé ve svých spisech zmínili Irenus a Tertulián ve druhé polovině druhého století. Slovo „tradice“ jednoduše znamená „učení“. Ireneus i Tertulián důrazně tvrdí, že všechna učení biskupů, která ústně předali, byla zakořeněna v Písmu a mohla být i z Písma ověřena. Oba popisují skutečný doktrinální pojem apoštolské tradice, která byla v církvi ústně kázána, a bylo o ní
zjevné, že je zcela odvozena od Písma. K apoštolské tradici neodkazovali u žádné doktríny, která by se nenacházela v Písmu. Jinými slovy apoštolská tradice, tak jak ji definovali Ireneus a Tertulián, je jednoduše učením Písma. Právě Ireneus prohlásil, že i když apoštolové nejprve kázali ústně, jejich učení bylo posléze sepsáno a Písma se od té doby stala sloupem a oporou víry církve.“
Důkaz, který jsme popsali ve druhé kapitole „Hospodin dal své Slovo – Neotřesitelnou autoritu“ jasně ukazuje, že již od nejranějších dob byla věřícím k dispozici podstatná část Nového zákona. V církvích (sborech) se četla všechna čtyři evangelia. Dopisy apoštolů Pavla a Petra mezi věřícími kolovaly a používaly se dokonce už za jejich života. Tyto spisy Nového zákona se nestaly autoritativními, protože by byly formálně uznány jako Písmo jakoukoli církví či skupinou církví. Věřící je spíše přijali jako inspirované, protože pod vedením Ducha Svatého, který v nich přebýval, rozpoznali samotné Slovo Boží. Život Ježíše Krista a Jeho úkol, jako konečné a plné Boží zjevení dosáhlo svého vrcholu v kánonu Nového zákona. Ten obsahuje poslední prorocké slovo milosti a pravdy dané v Ježíši Kristu. Raní křesťané přijímali psané Slovo Nového zákona, jako slova samotného Ježíše Krista – neproměnitelná, definitivní, dokončená a autoritativní. V tom se zcela odlišovali od Říma, který svou bezbožnou tradici staví ve vážnosti a cti na rovinu Písmu a který dovedně rozvíjí svou doktrínu, včetně nedávného uznání Islámu.
Boží lid v prvních třech stoletích po Kristu vesměs přijímal to, co dnes známe jako Nový zákon. „… Přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest.“ Samozřejmě, že u jednotlivých knih ještě byly neshody, ale to spíše potvrzuje, než vyvrací jistotu věci, že tehdy již měli konečné psané Boží Slovo, které bylo „jednou provždy odevzdáno Božímu lidu“. Boží lid vesměz znal obsah kánonu Nového zákona podstatně dříve, než ho koncily v Hippo roku 393 a v Kartágu roku 397 formálně přijaly.
Učení římskokatolické církve Písmu odporuje svou hierarchií autority začínající u papeže, mariánskou úctou, sedmi svátostmi, očistcem a ostatními proti-biblickými tradicemi. To, že přijala a ke Starému zákonu připojila apokryfy, odporuje i učení rané církve.
Roku 1838 poukázal George Stanley Faber ve své knize „The History of the Ancient Vallenses andAlbigeneses“ na to, jak se Valdenští v průběhu pronásledování rané církve stáhli z oblasti okolo Říma do údolí Kottických Alp. Tito bibličtí věřící se vždy přidržovali Písma, jako své jediné autority, což se odráželo i na jejich víře a praxi po celá století od jejich odchodu do údolí Kottických Alp i v průběhu reformace v 16. století. Nikdy nepřijali žádnou z nespočetných tradic, kterých papežství produkovalo stále více. Jejich dlouhodobé svědectví zahrnuje staletí pronásledování ze strany římskokatolické církve právě kvůli víře v samotné Boží Slovo, jako jejich autoritu, a z toho vyplývající praxi neposkvrněné biblické víry.
Svědectví jejich životů v průběhu staletí objasňuje, že je to římskokatolická církev, kdo odpadl od biblické víry a v odpadnutí zůstává, nikoli Valdénští, Albigenští či další, kdo si, často za vysokou osobní cenu, vybrali následování autority Bible a ne podřízení se Římu. Stejnou historii měli na počátku desátého stletí i Paulikiáni, později známí jako Albigenští, Písmo měli vždy bez přídavků, drželi se ho a jeho prostřednictvím obrátili mnoho lidí k pravé biblické víře. Takovéto živé svědectví papeže stále více dráždilo, takže nakonec uspořádali křižácké tažení, při němž mnoho Albigenských umučili a zbylé z nich, i s jejich Biblemi a evangeliem, rozehnali po celé Evropě.
Je tedy zcela zřejmé, že identifikace katolické církve s ranou církví i její tvrzení, že Bůh předal Písmo výhradně jí, jsou obě klamné a historicky nemožné. V průběhu historie byla nástrojem pronásledování biblicky věřících a neustávala v přidávání svých dogmatických tradic k Písmu. Oproti dogmatům papežského Říma, Pánova slova jsou „zapsána, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ Bůh vykoná vše, co nám ve svém Synu zaslíbil, On již nyní dává duši blaho těch věcí, které mají teprve přijít. „Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!“