Evangelium milosti Ježíše Krista

Svědectví je poselstvím evangelia, které velmi toužím předávat dále. Je to poselství Dobré zprávy. Dobrou zprávou je Ježíš Kristus. Evangelium je zprávou o lásce - která spojuje konkrétního člověka a Ježíše Krista. Spojuje jej díky lásce Božího Syna.

Než přejdu k svému svědectví, prosím Otce, aby nás posvětil a promlouval k nám skrze svého Svatého Ducha. „Otče nebeský, děkuji Ti, že k Tobě smíme přicházet. Děkuji Ti, že můžu zde složit svědectví o Tvém evangeliu. Prosím, abys mi dal Tvá slova, slova mocná a živá pro ty, kdo naslouchají. Prosím o to ve jménu Ježíše. Amen.“

Začnu veršem, který je mi velmi vzácný. Je z Matoušova evangelia 11:28. Pán mi na něj ukázal v těžkých chvílích, když jsem byl téměř krok od velmi hloupého činu. Ujal se mě za ruku a vyvedl mě z problémů:

Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. (Matouš 11:28)

Internace v Jeruzalémě

Narodil jsem se v Libanonu, v katolické rodině. Od samotného narození jsem byl zapsán do církevních knih. Byl jsem pokřtěn v lednu 1923 trojitým ponořením do vody, tak jak se vyučuje v syrské katolické církvi. Na základě tohoto obřadu jsem se stal „křesťanem“, členem církve. Matka umřela, když jsem měl tři roky. Byl jsem umístěn v internátu Milosrdných Sester v Jeruzalému. Byl jsem tam po celých 13 let svého života. Od dětství jsem miloval oltář, kněží a vše, co bylo spojováno s kněžstvím.

Jedna ze sester, Germaine, viděla mou nábožnost a můj zájem o liturgii, pobízela mě, abych se dal na kněze. (Později jsem jí dvakrát napsal dopis, kde jsem ji vysvětloval Cestu Spasení. Žel, ani po mém druhém dopise neodepsala).

Pochybnosti v semináři

V 13 letech jsem stál před rozhodnutím: gymnázium nebo seminář s možností služby u kněží? Vybral jsem si to druhé: seminář. Čtenář si možná představí, kdo jsou seminaristé. Nejprve procházejí velkým sítem, mnoho z nich to nevydrží a seminář opouští. Když jsem se necítil být hoden kněžství, požádal jsem několikrát představeného o povolení k opuštění semináře. Odpověď zněla stále stejně: „Byl jsi povolán Bohem, a jestli je tomu jinak a my to zjistíme, potom Ti dovolíme odejít.“ Trvalo to dlouhý čas. Dokonce i před svěcením jsem šel za představeným s toutéž prosbou. Věděl jsem, jak silně je svázána práce kněze a závazek celibátu. Po slibech je kněz zavázán k celibátu do konce svého života.

Pocity nehodnosti být knězem neustávaly. Nepovažoval jsem se připraveného k službě před oltářem a velmi jsem se snažil přesvědčovat představeného, abych nemusel přijímat svěcení. Nebyl jsem schopen se takovému závazku poddat. (V takovém stádiu příprav na kněžství se rezignace považuje za hanebnost).

Opět jsem slyšel tu stejnou radu: „Poddej se svěcením bez obav“. A tak jsem zůstal akolytou, což je méně, než jáhen. Opět jsem oslovil představené s dotazem, zdali bych nemohl alespoň zůstat jáhnem. Rozhodl jsem se ne proto, že bych měl ochotu dále studovat, ale proto že jsem se necítil být hoden kněžství. Toužil jsem stejně jako Efrém Syrský, do konce života sloužit při oltáři a pomáhat kněžím. Představení považovali tuto myšlenku za hloupou, a donutili mě k poslednímu kroku: přijetí kněžského svěcení.

Lístek u srdce

Po kněžském svěcení, pochybnosti nezmizely - nazývalo se je jako „ctnosti andělské“. Pochybnosti byly i v oblasti rozumové, které se dříve vyskytly během studia filozofie a teologie. Nemohl jsem uznat některé věci. Chtěl jsem pochopit každé dogma víry. Vážně jsem nad nimi uvažoval, nicméně jsem nemohl snést, když jsem si v nich nebyl 100% jistý. Představený mi poradil: „Jestliže máš problémy s vírou, nemalomyslni. Jdi ve stopách svého patrona, sv. Vincence z Pauly.“ Tento svatý si napsal na list papíru své vyznání víry a tento lístek sroloval. Když na něj dotíraly pochybnosti, líbal tento lístek a přitiskoval k srdci a říkal: „Pane, nechápu, ale věřím.“ Přijal jsem tuto radu a v určitý čas jsem prožíval klid od pochybností. Nebyl to ale pokoj natolik silný, aby upevnil mé přesvědčení.

Diplomacie ve válce s diktaturou

V krátkosti povím, že jsem měl problémy s disciplínou, rozumem a etikou. Poprvé to bylo tehdy, co jsem se nemohl donutit k úplné poslušnosti vůči představeným. Biskup měl nad námi neomezenou moc. Týkalo se to zvláště toho, kde jsme měli být umístěni. Jen díky chytrosti a talentu diplomacie se dalo zabránit přesunutí na místo, kde jsme nechtěli být. A díky této šikovnosti se dalo jeho rozhodnutí změnit k lepšímu rozhodnutí. Já jsem měl být například přesunut na proboštství v malinké vsi, která byla daleko v poušti. Musel jsem použít určité diplomacie, aby toto rozhodnutí bylo pozastaveno a já směl zůstat jako učitel v semináři.

Rada od františkána z Getsemane

Avšak i s prací učitele byly spojovány jisté problémy. Musel jsem horlivě dbát, abych byl příkladem pro studenty. Ráno jsem s druhým knězem musel vysluhovat mše, v syrském ritu. Jen my dva jsme představovali mezi učiteli tento ritus - zbytek byli benediktýni. Velmi jsem toužil vést dokonalý život, a hledal jsem jej ve svátostech - ale ony mi jej nemohly dát. Rozčarovanost z toho všeho mě přivedla do krize: zapochyboval jsem o důležitosti a pravdivosti svátostí. Začal jsem tedy přemýšlet o rezignaci z kněžství. Nepřemýšlel jsem o opuštění římskokatolické církve, chtěl jsem se pouze osvobodit od tíhy závazků, jež měli duchovní. Necítil jsem se povolán k životu světce. Měl jsem toho času rozhovor s jedním zpovědníkem, byl to františkán, žijící v klášteře na území Getsemane. A ten říkal: „Můj drahý chlapče, i ti největší světci měli trápení s pokušením víry. Nemáš důvod k rezignaci. Neznepokojuj se. To satan Ti chce uškodit v dobrém postupu.“

Peníze neuspokojí duši

Po pěti letech mi byla svěřena farnost v Bejrútu. Poznal jsem blíže své farníky a jejich potřeby. Poznal jsem utrpení mnohých a miloval jsem je. Nepodařilo se mi dosáhnout vnitřního pokoje. Nerozuměl jsem si ani se svým duchovním spolu-pastýřem.

Kněz byl totiž starším mužem, ničemníkem a hladovým po penězích. Byl správcem jedné školy a odčerpával z ní na své konto nejvíce zisků. Nebylo to žádná námaha, neboť libanonské školy nebyly státní, ale soukromé. Snažil jsem se s ním nepřicházet do křížku, přesto on mi neodplácel tím stejným a navíc na mě žaloval před biskupem. Naštěstí mě biskup měl velmi rád a bylo to vzájemné (to on mi udělil kněžské svěcení). Nakonec práce mého kolegy a jemu podobných se mi velmi zhnusila. Pro rozchod s církví jsem viděl důvody, ale neodvážil jsem se k tomu.

Etické dilema mě nepřestalo trápit, ale přesto jsem nadále vysluhoval svátosti. Vyvolalo to mnoho napětí. Jak víme, přesvědčení kněze vysluhujícího mši musí provázet jistá čistota, a získává ji skrze zpověď. Kolikrát jsem měl zvyk zpovídat se před vysluhováním mše, ne vždy jsem toho využíval. Musel jsem tedy velmi litovat a vyznávat své hříchy při další zpovědi.

S těžkostí jsem se vyrovnával s takovým psychickým tlakem. To vše musí plynout z lásky k dokonalému Bohu, ale toho času před mší nejednou muselo stačit samotné odříkání úkonu lítosti. Často a čím dál hlouběji mě trápilo přesvědčení, že i když jsem splnil závazek, vysluhuji mše svatokrádežně. Nakonec jsem se vydal k papežskému nunciu s prosbou, aby mě osvobodil od kněžských závazků.

Setkal jsem se s podvodem. Přešli to tím, že procházím depresemi, dočasným trápením. Nuncius, aby mi spravil náladu, obdaroval mě penězi - bylo to okolo 35 dolarů. Jak si můžete představit, takovou pomoc jsem nepotřeboval. Mé trápení bylo čím dál tím těžší, a duše ještě prázdnější.

Láska ke kruté církvi

Kněžské závazky mě velmi vyčerpávaly, a velmi jsem toužil oficiálně zrezignovat, bez lítostí, problémů a diskuzí. Nechtěl jsem svým odchodem udělat církvi problémy - aby církev nedělala mému rozhodnutí publicitu. Cítil jsem se vězněm tohoto obludného systému: Církev, která chtěla znásilnit celý můj život! Pochopil jsem, že nemám šanci opustit kněžské závazky, a stát se běžným věřícím. Neuměl jsem se vymanit zpod nátlaků hierarchie. Jak jsem mohl milovat církev, která se mnou jednala tak hrubým způsobem?

Začal jsem přemýšlet, jestli neodložit kněžství bez ohledu na vše okolo, ale neodvážil jsem se. Strach plynul z mých současných přesvědčení. Věřil jsem, že Řím je jediným správcem spásy a mimo něj spasení neexistuje. Bál jsem se, že v případě smrti budu navěky zatracen, protože jsem počítal s tím, že církev mi zajistí spásu.

Více méně toho stejného času jistý kněz prožil podobné trápení. Skončil tak, že si vzal život. Byl nedobrým knězem, milovník různých nepřístojných zájmů. Jako notorický hráč, trávil život hraním, jednou vyhrával, podruhé prohrával. Nakonec se zabil. Začal jsem přemýšlet, jestli nejít jeho cestou. Před sebevraždou jsem se sklonil před milosrdným Bohem, a poprosil Boha, aby ve mně vzbudil dokonalou lítost. Přesto jsem se obával těch myšlenek a cítil se bezradný a přibitý.

Zdrcující vize kněze-apostaty

Mimo svou vnitřní zruinovanou osobnost jsem se neodvážil bojovat s římskou církví - neboť bych se stal odpadlíkem. Několikrát mi vyprávěli příběhy kněží - zrádců! Vyprávěli mi o případech kněží, kteří byli pozbaveni kněžství a byli vyhozeni z církve. Neměl jsem ani ponětí, že mohou být i kněží, co poznali lásku Ježíše Krista. Jako odstrašující příklady nám byly vštěpovány případy kněží De Lammenaise a Loisyho. Za nic na světě jsem nechtěl skončit jako oni!

Přesto stav mé duše byl neúnosný. Potřeboval jsem pomoc. Jednou jsem šel do kostela a před oltářem jsem naříkal: „Pane, jestli skutečně existuješ, pomoz!“ Nic jsem nedostal, ba naopak jsem si uvědomil, že jsem zhřešil proti víře - pověděl jsem přece „Jestli skutečně existuješ…“, čímž jsem tak vyjádřil pochybnost o dogmatu víry přítomnosti Krista v „Nejsvětější Svátosti“. Kdo úmyslně zpochybní katolické dogma, proviňuje se smrtelným hříchem. Zraněný, jsem se ještě více uzavřel do sebe. Začal jsem přemýšlet, jestli si vzít život, a nejít už raději teď na věčnost. Ale neměl jsem k tomu odvahu.

Ježíš ke mně promluvil skrze Písmo

Najednou jsem ucítil touhu, abych se modlil - avšak ne modlitbami syrského breviáře. Zatoužil jsem se obrátit k Bohu osobně, z hloubi srdce. Poklekl jsem a řekl: „Pane, nechci odstupovat od víry, ale bojím se, že ztratím víru. Proto Tě prosím, dovol mi umřít, dokud ještě má víra v tebe žije, v Tvého Syna Ježíše Krista a Tvého Ducha Svatého, stejně i v Tvou svatou církev a všechno, co mě vyučuje.“ Byla to vážná, velmi osobní modlitba. V krátkosti na to, jsem dostal chuť otevřít Nový Zákon. Měl jsem několik překladů Bible - arabský, aramejský, latinský a francouzský - ale nikdy jsem je nečetl s vážností se srdcem u těch zapsaných slov. Nectil jsem Boží Slovo, neměl jsem respekt vůči Pánově Knize. Nikdy mě to k ní moc netáhlo, neboť má duše po tom netoužila.

Avšak poté, co jsem toho dne otevřel Bibli, můj zrak padl na verš 11:28 v Matoušově evangeliu: „Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout.“ Z lidského úhlu pohledu se to může zdát shodou okolností, vím však, že Bůh, který vše pevně drží ve svých rukou, a vše řídí, přichystal tento text přímo pro mě. Nebyla to neznámá slova. Kolikrát jsem je četl v breviáři nebo během mše, ale neměly pro mě žádnou váhu. Toho dne se staly poselstvím od Ježíše. Pomodlil jsem se: „Pane, beru Tě za Slovo. Ty mě zveš, a já to beru. Slíbil jsi, že ze mě sundat břemeno, prosím vezmi jej, zde je. Vezmi je a dej mi prosím odpočinout“. Cítil jsem jistou úlevu, ale zatím jsem ještě nepoznal Ježíše jako svého osobního Spasitele. Musel jsem se vrátit ke každodenním závazkům: vysluhování mší a vyslýchání zpovědí. Opět jsem musel udělovat svátosti v sirotčinci, kde bydlelo 300 dětí. Farníci opět získali mou pozornost. Opět se vrátily trápení a smutek tehdejšího života.

Mluvili jen o Ježíši

Jednoho dne jsem si uvědomil, že mé první duchovní osvícení nastalo díky Bibli. Mohl jsem se vydat do bejrútského Domu Bible a zeptat se, zdali nemají nějakou knížku o náboženství? Dnes se usmívám nad svou naivitou: Hledal jsem knížky na témata různých náboženství, abych si mezi nimi vybral to správné.

Chtěl bych upozornit na to, jak dalece může katolický kněz odejít od pravdy. Neznal jsem žádné živé a osobní náboženství. Čekala mně trpká zjištění. Měl jsem na výběr islám, buddhismus, konfucianismus, hinduismus, pravoslaví i protestantismus. Bylo mi to všechno úplně jedno. Chtěl jsem si vybrat mezi nimi, i kdyby volba měla být čistě intelektuální.

Když jsem se vydal do bejrútského Domu Bible v kněžské sutaně, věděl jsem, že jdu k „heretikům“. Zazvonil jsem u dveří, a prosil o knížku na téma náboženství. Jednali se mnou srdečně. Hovořili se mnou, pomáhali a modlili se. Poprvé v životě jsem se setkal s protestanty. A o čem se mnou hovořili? Nebyla to promluva o jiných náboženstvích, ani o jiné církvi - ale jen o Ježíši Kristu.

Jak moc děkuji Pánu, že jim dal na srdce, aby se mnou hovořili o Jeho Synu. Naslouchal jsem s nadšením. Darovali mi švýcarskou knížku s názvem „Na straně jistoty“, která obsahovala biblické postoje, spolu s příklady a odkazy k Bibli.

Spasení skrze milost - skrze Ježíše Krista

Vzal jsem si od nich knížečku a každý den jsem z ní kousek přečetl. Pomalu jsem začal chápat poselství evangelia. Stál jsem před rozhodnutím, ke kterému mě už Bůh vedl hodně dlouho. Skrze čtení a přemýšlení o tématech knížečky o Božím Slově, jsem směl duchovně růst. Poddal jsem se a uvěřil Pánu Ježíši. Boží milost způsobila, že jsem byl otevřen na Jeho příchod do mého srdce.

Zavřel jsem oči těla a mysli a otevřel své srdce. S vírou a láskou jsem řekl: „Pane Ježíši, jen Ty jsi Spasitel. Tvé jméno znamená: Spasitel. Přijímám Tě jako svého Spasitele a od této chvíle nechci stavět na ničem jiném, než jen na Tobě. Spasení očekávám jen od Tebe.“

A nastal zázrak, zázrak, který jsem tolik potřeboval: duchovní narozeniny. Stal jsem se novým stvořením, Božím dítětem. Navenek jsem byl katolíkem, nosil sutanu, celá má knihovna byla římskokatolická. Avšak uvnitř jsem přestal být katolíkem - stal jsem se křesťanem. Můj způsob myšlení ještě chvíli zůstával katolický, neboť ta dlouhodobě sbíraná zavazadla pseudo-biblického a scholastického učení není jednoduché odložit ze dne na den. Přesto však v mém duchu Boží Duch vydával svědectví o tom, že jsem dítětem Božím.

„Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Římanům 8,15-16).

Rozhovor s biskupem

Poté, co jsem získal nový vnitřní život, začal se měnit i můj vnější život. Získal jsem síly k tomu, abych byl schopen opustit církev beze strachu, bez žádných scén a bez zranění kohokoliv. Biskupovi jsem řekl:

„Eminence, chtěl bych odejít z církve.“

Biskup si mě pozval k sobě, neboť jsem už nevysluhoval mše. Chtěl vědět, co se stalo. Velmi často jsem četl Bibli a stala se každodenním pokrmem pro mou duši. Velkou pozornost jsem věnoval především Žalmům a Novému Zákonu. Proto z těchto míst jsem odpověděl biskupovi slovy Písma: „Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás - je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil.“ (Efezským 2:8-9)

„Eminence“, jsem začal rozhovor, „Určitě vaše Eminence ví, jak velmi moc miluji mši svatou!? Jestli je Vaše Eminence schopna přečíst společně se mnou části Písma o mši, které jsou zapsány v Bibli, jsem připraven vysluhovat mše společně s Vámi. Během poslední večeře ji Pán Ježíš vysluhoval tak, že neměl žádný liturgický šat, ani kadidlo. (V syrském ritu se mše vykonává společně s kadidlem) Nedokážu devětkrát denně okuřovat kadidlem a ani Vás nežádám, abyste to dělal Vy. Žádný z nás si neoblečeme liturgický šat, tak jak je zvykem. Jestli Vaše Eminence souhlasí, jsem připraven vysluhovat mši, ale pouze způsobem, jak byla ustanovena Kristem během Večeře Páně.“

„Co to jsou za zvláštnosti!?“, uslyšel jsem v odpovědi.
„Eminence, nejsou to moje myšlenky, ale to, co říká evangelium.“
„Ne, ne! To jsou protestantské pohádky!“, řekl biskup.

Upřímně chci říci, že jsem nikdy nesouhlasil s protestanty (a opravdu děkuji Pánu Bohu, že nedovolil, abych se s některými „protestanty“ setkal). Narazil jsem na evangelikální křesťany, kteří nezačali rozhovor otázkami o církevní příslušnosti. Mluvili o Ježíši, kterého musí každý člověk sám za sebe vyznat jako Spasitele. Udělal jsem to - a byl jsem vlastně skutečným protestantem: Protestoval jsem proti všemu, co se neshoduje s Božím Slovem. A byl to rozhodující protest.

„A proč nevyslýcháš zpovědi, když Tě o to lidi žádají?“, zeptal se biskup.
„Důvod je jednoduchý: Jedině Ježíš má moc odpouštět hříchy. On prolil za nás svou krev. Jedině On obdržel od Boha moc, aby se stal Spasitelem celého lidského pokolení. A nemíním dělat něco proti ustanovením Ježíše Krista.“
„Vidím, že ti protestanti z Tvé farnosti mají na Tebe velký vliv“

No, neměl jsem žádný kontakt s protestanty z mé farnosti. Šel jsem do bejrútského Domu Bible, daleko od farnosti. Na území mé farnosti žilo několik evangelikálních protestantů a nejednou jsem si stěžoval: „Vaše Eminence, je třeba dávat pozor na protestanty v naší farnosti“. Častokrát se v mé přítomnosti se hovořilo o skandálním chování mého spolu-duchovního pastýře, byť to, že neustále hraje karty. Kolikrát jsem říkal, „Musíme jít farníkům příkladem! Nemůžu se dívat na to, až si tu protestanti udělají sršní hnízdo. Musíme velmi být pozorní a být dobrým příkladem, než nás ti protestantští sršni sežerou“.

Já, který tolikrát chránil biskupa před protestantskými vlivy, jsem nyní slyšel, že sám jsem protestantem - byť jsem nikdy předtím s žádným protestantem nemluvil!

„Tak dobře, Eminence. Jestliže kvůli mému svědectví o Ježíši Kristu, že je jediným Spasitelem každého, kdo v Něj věří, mě chcete nazývat protestantem, tak budiž. V tomto smyslu jsem protestantem.“

Rozhovor s jezuitou

Biskup mi doporučil, abych si promluvil s jedním jezuitou, který byl učitelem teologie v Bejrútu. Počítal s tím, že bude mít vliv na změnu mého přesvědčení. Z počátku jsem o to nejevil moc zájem, ale nakonec jsem svolil.

Začal velmi diplomaticky. Zpočátku se vyhýbal tématům, která by mohla být konfliktní s mým svědomím. Teprve později odbočil na téma stavu mé duše.

Zeptal se mě, jestli se duchovně cítím dobře.
Řekl jsem, „Ovšem, děkuji Pánu Bohu, neboť se duchovně cítím dokonale.“
„A jak jste na tom s modlitbou?“
„Výborně, v modlitbě vyjadřuji svou duši.“
„A modlíte se ke sv. Vincentu z Pauly?“
„Ne, v žádném případě.“
„A k Nejsvětější Matce?“
„Ne, nemodlím se ani k sv. Vincentu, ani k Nejsvětější Matce. Nemodlím se k žádnému svatému. Modlím se k Otci ve jménu Ježíše Krista. ‚Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš’ (1. Timoteovi 2:5)“
„Jak je to možné, že už nevěříte v Nejsvětější Matku?“
„Ale ano, věřím v ni a velmi si ji vážím. Avšak ji nebudu vyvyšovat tak, jak se náleží jen Ježíši Kristu.“
Vzal breviář a přečetl krátký úsek o Marii, který napsal Bernard z Clairvaux: „Když se obáváš, podívej se na Jitřenku, když se bojíš, obrať se a pojď k Marii, když…“ atd…
Podíval se na mě a zeptal se:
„Cožpak v tom nevidíte nic hezkého?“
“Ne, nevidím v tom nic hezkého,“ řekl jsem.
Zeptal se mě: „A k jakým závěrům jste došel?“
„K těm, které jsem podal na začátku našeho rozhovoru.“
„Ale to zní nelogicky.“
„Prosím Vás,“ odpověděl jsem, „Podívejte se na krucifix. Jestliže z něj kněz sundá Krista, a vyhodí jej jednou provždy, potom může cítit potřebu modlit se k někomu jinému, například k Marii. Ale dokud věří v Ježíše Krista, který naplnil vše, potom v něm nachází vše potřebné a nepotřebuje vyhledávat zástupce.“
Řekl: „Už nemám pochybnosti, že jste skrz naskrz protestantem. Je mi líto, že s vámi nemůžu déle hovořit.“
A tak jsem od něj odešel.

Nad všechen přepych Vatikánu

Jezuita hned telefonicky informoval biskupa o rozhovoru. Byl jsem opětovně pozván na audienci. Biskup mi oznámil:

„Máš dva týdny na to, aby ses rozhodl. Navrhuji poslat Tě na roční pobyt, který strávíš v Římě, u provinciála syrského ritu. Budeme platit všechny výlohy na pobyt. Odpočineš si, nebudeš muset nic dělat. Nasytíš se přepychem Církve a poddáš se její vládě.“

Odpověděl jsem: „Ale toto nepotřebuji. Víc, než přepychu Vatikánu, dávám přednost přepychu Božího Slova.“
Biskup mi tedy dal dva týdny, abych o věci přemýšlel. Po uplynutí toho času jsem mu řekl:

„Rozhodnul jsem se. Rozhodl jsem se, že už nikdy nebudu vysluhovat mše, nikdy nebudu vyslýchat zpovědi a nebudu se modlit ke svatým. Svou víru opírám jen o evangelium. Vyznávám Bibli za autoritu svého života a pokrm mé duše.“

„Jestli tomu tak je, tak udělej, co musíš, abychom nemuseli používat těch nejostřejších prostředků.“ Pochopil jsem. Sbalil jsem si osobní věci a odešel. Nechtěl jsem, aby mě vyhazovala policie.

Ať je kněz Khouri proklet!

A tak jsem opustil římskokatolickou církev. Udělal jsem to však s klidným srdcem. Zdůrazňuji: Nemohl jsem ji opustit do doby, co jsem byl katolíkem. Musel jsem nejprve osobně poznat Ježíše. Kromě toho jsem se obával toho, že když odejdu, tak budu mít v očích církve status odpadlíka a prokletého heretika. Představoval jsem si své jméno na listině vyhozených, která je vyvěšena na zádi bejrútských kostelů, a jak se o mě mluví v celém katolickém světě - neboť to jsou zvyky v této části světa. Každý vyloučený z církve, je veden na speciální listině, která se vyvěšuje na místě potupy, po dobu nejméně jednoho roku. Už jsem tak slyšel, jak říkají - Vincent Khouri je exkomunikován. Je to heretik. Anathema. Odpadlík na věky!

A tak jsem měl před očima tuto ponurou vizi a nemohl jsem sebrat síly k opuštění církve. Ale poté, co jsem poznal Krista - Spasitele, obavy zmizely. Už dříve jsem se k Němu modlil, ale nebyl to MŮJ Ježíš, MŮJ Spasitel. Bylo to modlení se k Bohu ve jménu Ježíše, ale tehdy jsem Jej nepoznal jako svého Spasitele. „Když jste byli vzkříšeni s Kristem, vztahujte se k nebeským výšinám, kde Kristus sedí po Boží pravici. Myslete na nebeské věci, ne na pozemské, vždyť jste zemřeli a váš život je s Kristem ukryt v Bohu.“ (Koloským 3:1-3)

Jak se Bůh dívá na nás, (vykoupené) hříšníky

Milovaný bývalý knězi, znám Tvé obavy. Vím, s jak velkým smutkem jsi odešel z církve, kterou jsi tak miloval. Ale chci Tě potěšit: je to jen etapa, pohled z odvrácené strany na to, co je jistotou pravdy. Podstata rozhodnutí netkví v odchodu z římské církve a jejích bludů, ale ve stavu našeho srdce. Začínáme ze stejné pozice. Bůh v nás nevidí jen vyznavače náboženství, členy církve, nejen buddhisty, mohamedány, africké animisty, katolíky, pravoslavné nebo evangelíky - ale především hříšníky, za které dal svého jediného Syna. Jen ten, kdo se přioděl Kristovou spravedlivostí, je Otcem uznán za Jeho dítě. Kdo je vzdálen od Ježíše, byť se k Němu modlí, a kdo nemá na Ježíšově životě podíl - nemůže se nazývat křesťanem.

Křesťanem se člověk stává tehdy, když Kristův Duch svědčí v našich srdcích o znovuzrození. Poté, co to poznáme nezvyklým prožitkem, nikoliv skrze přijetí svátosti, nebo rozumovým pochopením doktríny, ale svědectvím nového života, který získáme zdarma. Tehdy, když se naplno opřeme o Ježíše Krista, a přestaneme spoléhat na vlastní síly, srdce a inteligenci sebe samotného – tehdy, když naplno uvěříme v Ježíše, On se stane středobodem našeho života, stane se naším cílem a Mistrem. Poté, co se narodíme nanovo, Ježíš nám dává Ducha Svatého, aby nás provázel v hodinách zkoušky, utěšoval, upevňoval a posiloval ve víře. „Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Hřích, že nevěří ve mne;“ (Jan 16:8-9).

Zkoušky Vás nebudou míjet. Kolikrát se do své staré vlasti vrátíte nazpět - Itálie, Španělska či Francie, ale teď žijete v úplně jiném světě. Je to tak velká změna, že je ji možná těžké snést. Rozpor s vyznáním nejbližších je velmi vysokou cenou. Děkuji Pánu Bohu, jestli jste prošli trápením menším, než já sám. Strávil jsem dva roky na úplné duchovní i společenské poušti. Neznal jsem nikoho, kdo by procházel něčím podobným. Biblické věřící jsem poznal ve Francii až poté, co jsem odešel z církve v Libanonu. Jestli vaše prožitky nejsou tak hořké, jak byly ty mé, chci vás povzbudit, nesmutněte. Vaše vzpomínky se budou mnohdy točit kolem místa vašeho dětství - ale ať se vaše myšlenky netočí okolo Francie, Itálie nebo Španělska, ale okolo Ježíše Krista.

Svoboden k osvobozování druhých

Nakonec bych rád zdůraznil, že jsem si jist tím, že i vás Bůh obdařil svým povoláním. Nemyslím tím povolání skrze církev, neboť skutečné povolání nepochází od člověka, jelikož v Ježíši Kristu není nadřazenost, ale jsme si v Něm všichni rovni.

A také vím, že když Vás vysvobodil z tohoto systému, Bůh Vás chce něčím obdarovat. Povolal Vás především proto, abyste byli Kristovými svědky. Chystal to pro vás dlouho: dvanáct let v duchovním semináři (nižším i vyšším), prací duchovního pastýře, učitele, atd.… Vysvobodil Vás, abyste pomáhali vysvobozovat druhé. Pamatujte na to povolání! „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého potěšení! V každém našem soužení nás potěšuje, abychom ty, kdo mají jakékoli soužení, mohli potěšovat tímtéž potěšením, které jsme sami přijali od Boha.“ (2 Korintským 1:3-4)

„Jste královské kněžstvo“

Povolání - sdílení se s druhými o radosti, která se může stát i jejich údělem, se může naplnit jen tehdy, když tu radost máme. Skutečnou radost je možno nalézt pouze v Ježíši Kristu. Každý člověk smí tuto radost poznat, je-li jeho průvodcem Duch Boží, a jestli skutečně věří v Boží Slovo, které je zapsáno v Bibli, stejně tak jako že Slovo se stalo tělem.

Prosím Boha, aby radost v Ježíši Kristu se stala i Vaším údělem. Na celém světě mí bratří a sestry, vykoupené děti Boží, se modlí i za vás, kněží. Nechť je Vám to k potěšení v těžkých chvílích. Jak důležité je vědět, že skutečné kněžství, je Boží královské kněžství. Nejsme kněžími podle levitského řádu, nebo náležitostí k nějakému církevnímu systému. Jsme kněžími nikoliv skrze vzkládání rukou, ale díky pomazání našich duší skrze Ducha Svatého.

„Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 Petrův 2:9)

Amen

Thoufic Khouri, obrácený kněz

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes více jak sedmdesátiletý Thoufic Khouri neztratil srdce pro ty, kdo si vybrali kněžství z důvodu upřímnosti a pobožnosti. Tento rodilý Libanonec, vydává svědectví o evangeliu jak katolíkům, pravoslavným, buddhistům, muslimům i hinduistům.