Kněz se stal kazatelem

Před léty nás v klášteře budili klepáním na dveře voláním: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“ My jsme odpovídali: „Až na věky věků, amen.“ Poté dotyčný, který chodil budit, věděl, že spící uslyšel klepání a probudil se.

Takovému dialogu se v římskokatolickém světě říká „křesťanský pozdrav“. Kdybychom zazvonili na dveře ženského kláštera, řeholnice klanějící se s pokorou a vděčností nás pozdraví slovy: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“ a očekávala by naši odpověď: „Až na věky věků, amen.“ Takovýmto pozdravením se běžně začíná rozhovor mezi řeholníky.

Přesto poctiví lidé, na první pohled úplně prostí, vůbec neznali tato slova. Přesto kolikrát měli zlaté a věrné srdce. Velmi se mi líbilo pobývat v jejich společnosti. K takovým lidem patřil i jeden námořník.

Kdyby apoštolové byli řezníky…

První setkání nebylo zrovna příjemné. Nastalo ve chvíli, kdy společně s ženou a skupinou přátel se posilňoval biftekem a popíjel vodku. Jelikož byl právě pátek, zeptal jsem se, jestli jsou katolíci.

Vesele odvětil: "Ó jaký! Povím vám, že jsme na misijní službu vypravili více než stovku misionářů!"

To měl být důvod k jeho katolicismu. Ale já jsem naléhal dále: "A to jako můžete jíst v pátek maso?"

V tu chvíli na mě vypálil: „Co blbnete!? Kdo to dodržuje!? To, že jíme ryby jednou týdně, je dobrým církevním nápadem. A to proto, že apoštolové byli jen rybáři. Kdyby byli řezníci, museli bychom jíst jednou týdně jen maso! A protože byli rybáři… Dejte prosím pokoj!“

Jako „vážený kněz“ jsem se nesměl smát - nemohl jsem se z toho vzpamatovat.

Evangelium podle námořníka

O rok později jsem byl pozván k tomuto námořníkovi. Byl velmi nemocen, podle doktora měl nevyléčitelnou rakovinu. Když jsem k němu přišel, k mému údivu se mě zeptal, zdali se může vyzpovídat. Samozřejmě jsem souhlasil. Potěšilo mě to.

Začal vyprávět svůj příběh, snad ten nejstrašnější, jaký jsem doposud slyšel. Ten člověk promarnil svůj život. To, v čem vyrůstal od malička i v jeho dospělosti bylo velmi nepříjemné. Když se mě v jednu chvíli zeptal, jestli jej považuji za velkého ničemníka, musel jsem říci jediné: „Nepovažuji, protože kdybych žil ve vašem prostředí, byl bych mnohem horším“.

A tak jsem s údivem zpozoroval, že v něm nezůstalo téměř nic z toho bezstarostného mořského vlka, kterého jsem poznal před rokem. Jeho smutek a trápení mi trhaly srdce. Bylo velmi dobře vidět, jak se Ježíš Kristus upomínal o tohoto hrubiána, stejně jak tomu učinil s lotrem na kříži.

Poté, co mě lékař upozornil, že námořník už nebude dlouho žít, jsem jej za několik dní navštívil znovu. Umíral. Navrhnul jsem, abychom poprosili o odpuštění zla, které dělal. "Ale to jsem už udělal", padla odpověď. A když jsem na něj mlčky zíral, dodal: „Poslyšte, jestli syn, který mě rozhněval, požádá o to, abych mu odpustil, nemusí za pár dní žádat o to samé. Jako otec bych tak postupoval. Co teprve náš drahý Bůh v nebi, který je Otcem mnohem lepším, než jsem já!“ „Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti“! (Izajáš 61:10)

Co to bylo za víru! Úžasná víra! Prosťáček a hrubián se na sklonku svého života stal skutečným věřícím a měl jistotu spasení! Následující den umřel v pokoji. Neměl pohřeb s knězem - rodina si to nepřála. Věděl jsem dobře, že na sklonku svého života bych raději byl v kůži tohoto námořníka, než v kůžích těch, kterým jsem pobožný pohřeb vysluhoval!

Opustil jsem římskokatolickou církev

Krátce na to v mém životě nastaly změny. Byl jsem povýšen a přestěhoval jsem se z Rotterdamu do Amsterdamu. Nicméně jsem nemohl snášet odlišnost toho, co jsem učil a života, který jsem vedl. Rozhodl jsem se odejít z řádu a římskokatolické církve. Materialistická životní filozofie mi neposkytovala příliš mnoho místa k víře, a tak jsem v listopadu 1955 opustil Dominikány, a obdržel jsem vyvázání se z řádových slibů. Nejednalo se o zrušení členství v církvi! Odjel jsem do Haagu a začal jsem úplně jiný život. Rozumově a duchovně jsem se ocitl na poušti. Atraktivní filozofie založena na pozemských záležitostech mě vnitřně nenaplňovala. Nemohl jsem vymazat své vzpomínky na námořníka.

Přemýšlel jsem nejen o tom, jak si vydělat na živobytí, ale taky jsem chtěl utéci od náboženství. Díky pomoci jistého vlivného člověka "ze světa" jsem se stal ředitelem jednoho z rotterdamských hotelů. Ó jak se to lišilo od kněžské služby! Velmi jsem usiloval o to, abych na svou minulost co nejdříve zapomněl. Snažil jsem se na ni myslet co nejméně. A tak se tomu skutečně stalo - nicméně na námořníka jsem zapomenout nemohl.

Zůstaly ve mně pouhé střípky víry. Sotva kdy jsem se zašel podívat do kostela. O katolicismus jsem ztratil zájem, a evangelické kostely mě nudily bezmyšlenkovitým kázáním, v kterém jsem nemohl najít angažovanost a zapálenost. Velkou výjimkou byla protestantská kázání na evangelijní témata. Bylo vidět, že plynou z hlubšího přesvědčení kazatele a moci Evangelia. Velmi mě dráždilo, když kazatel četl kázání z papíru. Nemohlo to zaujmout člověka, který právě opustil katolickou církev. Několikrát jsem narazil na tzv."novodobé" pastory, na jejichž bláboly jsem vůbec nebyl zvědavý. Nakonec jsem se o církevnictví přestal úplně zajímat. Ale stále jsem nemohl zapomenout na námořníka.

Po třech letech hotelového života, jsem stále nebyl ve svém živlu. Nalezl jsem si tedy zájmovou činnost, která mě více naplňovala. Přihlásil jsem se na další studium a po několik dalších let jsem byl učitelem klasických jazyků. A tak jsem se dostal na Haagské křesťanské lyceum. Potkával jsem tam spolupracovníky, kteří si říkali křesťané. Nemůžu říci, jestli všichni byli ideálem živého křesťanství, ale někteří lidé opravdu žili podle svého přesvědčení a prožívali svobodu a radost Božích dětí. Chtě nechtě jsem začal je více pozorovat - a dělalo mi to dobře.

Zaujat Biblí

Každé ráno jsme začínali hodinu čtením krátkého úseku Písma Svatého. Od počátku jsem to dělal jen proto, že musím. Ale k mému překvapení mě to začalo zajímat, až mě to úplně uchvátilo. Nezůstával jsem jen u úryvků, se kterými jsme museli pracovat. Začal jsem číst i komentáře různých teologů. Některé byly zajímavé a poučné, a jiné byly nudné. Docela mi začaly vadit, protože jsem zjistil, že k porozumění Písmu není zapotřebí komentářů. Etiopský komoří nestudoval pod dohledem duchovního, nebo profesora, aby pochopil Izajáše - pomohl mu Filip, který jej dříve vůbec neznal a nevedl jej k „tajemstvím“, ale za Ježíšem. „Filip se ujal slova a počínaje tímto místem Písma mu zvěstoval Ježíše.“ (Skutky apoštolské 8:35) Odpověděl mu takovým způsobem, že ten člověk uvěřil, řekl si o to, aby byl pokřtěn a s radostí odjel dále svou cestou.

„A jak jeli, cesta vedla kolem nějaké vody. Tehdy komoří řekl: ‚Pohleď, voda. Nemohl bych být pokřtěn?‘ Filip odpověděl: ‚Věříš-li celým srdcem, je to možné.‘ ‚Věřím, že Ježíš Kristus je Boží Syn!‘ řekl na to komoří a nechal zastavit vůz. Oba, Filip i komoří, sestoupili do vody a Filip ho pokřtil. Když vystoupili z vody, Hospodinův Duch uchvátil Filipa a komoří ho už nespatřil; jel tedy svou cestou a radoval se.“ (Skutky apoštolské 8:36-39)

Po studiu různých komentářů jsem nemohl nic dobrého říci o sobě. Právě naopak: radost, kterou vzbuzovalo čtení poselství Boží lásky a milosrdenství, bylo tak uhašováno a umlčováno. Žádné komentáře k Písmu, které jsem četl, ve mně nevzbuzovaly zájem. Přesto na starého námořníka jsem nemohl zapomenout. Čím více jsem četl Písmo, tím více jsem chápal, že se semnou něco děje: On byl skutečným věřícím, zatímco já jim vůbec nebyl. A mimo to jsem nedělal nic jiného, než že jsem uznával řadu teologických nauk za „náboženskou pravdu“ a vykonával jsem přední funkci v církvi.

K takovému závěru jsem přišel skrze četbu Písma Svatého. Kdysi jsem si myslel, že aby dotyčný uvěřil, musí uznat něčí vládu (např. církve), rozumově akceptovat řadu pravd (např. že Bůh je, nebo že je nebe a peklo, svátosti atd.). Z Písma jasně vyplývá, že toto není víra. Ve skutečnosti bychom i ďábla museli uznat za věřícího - neboť on taky věří v ty stejné „pravdy“! A že by to byla skutečná víra, se říci nedá.

"Žert století"

Podle Písma svatého víra závisí na důvěře. Proč Bible nazývá Abraháma otcem všech věřících a klade jej za příklad víry? Ne proto, že by rozumem uznal několik pravd, ani ne proto, že by horlivě bránil církev anebo ustanovení Symbolů Víry. Tyto věci vůbec neznal! Abrahám je v Písmu nazván věřícím, protože bezmezně důvěřoval Bohu a Jeho Slovu, i když tuto víru neuměl uchytit rozumem.

Znamení obřízky pak přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl už před obřezáním. Je tedy otcem všech neobřezaných věřících, kterým je spravedlnost přičtena. (Římanům 4:11)

Když Abrahám společně s ženou měli dohromady skoro 200 let, Bůh jim oznámil, že budou mít potomka. Z biologického hlediska bychom to mohli chápat jako žert století, že je to zcela nemožné. S takovou by Abrahám měl mít s vírou od samého počátku problémy, opíral-li by svou víru o lidské poznání.

Avšak Abrahám uvěřil, že se Boží zaslíbení naplní, i když jeho naděje byla v rozporu se zdravým úsudkem. Proto jej Písmo nazývá věřícím. Víra shodná s Písmem Svatým je rovna bezmezné důvěře v Boha a Jeho Slovo. Kdo takto postupuje, je věřícím. Člověk nevěří myšlenkami, ale srdcem! Jak říká Písmo: „Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse.“ (Římanům 10:10)

Abrahám uvěřil

Může se zdát, že ten, kdo obsáhnul tajemství teologie a je ve vysokém postavení v církvi, kdo se pravidelně účastní náboženství - a sám je vysluhuje, kdo rozumem uznal řadu „náboženských pravd“ a erudovaně je umí bránit - opírá se o vlastní rozum a „důvody“, přičemž neopírá se vůbec o Boha a Jeho Slovo - není možno jej nazývat věřícím. A tak námořník, který neměl žádné teologické vzdělání a sotva kdy navštívil kostel, stal se na sklonku svého života věřícím. Důvěřoval Bohu, a podle Písma takový člověk je pravým věřícím.

Mnoho trpících a nuzných lidí na tomto světě říká, že Bůh není, nebo že není tím starostlivým Otcem z evangelií. Přesto námořník věřil, že Bůh je milujícím Otcem, takovým, jak Jej ukazuje Písmo, Otcem lepším, než byl on sám. V Duchu Svatém ten člověk získal jistotu, že Bůh je mu Otcem, a že jeho hříchy jsou mu odpuštěny. Věděl, že se stal dítětem Božím. Tato neochvějná důvěra mu dovolila na smrtelném lůžku radostně zvolat: "Abba, Otče!"
Krátce díky čtením Písma Svatého jsem získal jistotu víry, Bible se pro mne stala naprosto jinou Knihou. Začal jsem hovořit o "inspiraci" Písma, a nevadilo mi jej kriticky číst. Kriticky jsem začal hodnotit své osobní mínění a názory druhých. Neznamená to, že jsem najednou nalezl všechny odpovědi na téma Bible. Nikoliv. Doposud mi úplné poznání všeho chybí a myslím si, že pro lidský rozum mohou být stále některé věci skryty.

Věřím, že to, co si kolikrát člověk myslí, že je nemožné a nevěrohodné, je možné u Boha (Lukáš 18:27). To, co svět uznává za velkou moudrost, je v Božích očích (objektivně) fenomenální hloupostí. A naopak: To, co člověk si myslí, že je hloupost, bývá u Boha (objektivně vzato) největší moudrostí. "Boží bláznovství je totiž nad lidskou moudrost a Boží slabost je nad lidskou sílu." (1 Korintským 1:25) "moudrost tohoto světa je u Boha bláznovstvím. Je přece psáno: "Lapí moudré v jejich vychytralosti." (1 Korintským 3:19)

Nemohl jsem postupovat jinak: musel jsem uznat autoritu Bible, konečně přesvědčen, že je zapotřebí důvěřovat Pánu a Jeho Slovu, které je zapsáno v Písmech. Tehdy i já získal milost, abych z hloubi srdce směl zvolat: "Abba, Otče!"

Neomylné Slovo obsažené v Bibli mě poučilo, že smím Pánu důvěřovat a smím mít jistotu odpuštění hříchů. A také to, že se smím počítat mezi děti Boží. Vše, co Písmo říká o věřících a jim daných zaslíbení, se začalo promítat do mého života. A tak jsem směl přijít k životu věčnému. Nejen někde v budoucnosti, ale DNES! "Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, má věčný život." (Jan 6:47). Má jej právě teď!

Smutek a radost

Přepadl mě smutek a žal, za mé početné hříchy. Nesnažil jsem se ty pocity potlačovat. Zajímavě se mísily s úžasnou radosti jistoty, že předrahá krev Ježíše Krista, očistila mě od věčného zatracení a navěky tak smím zůstat dítětem Božím. Neexistuje způsob jakým vyjádřit, čím vším je tato skutečnost pro toho, kdo doposud neměl žádnou jistotu. Do dnešní doby jsem z toho důvodu šťastným člověkem a nikdo, byť by to mohl být sebevíce učený člověk, mi nemá šanci tuto radost vzít. Za žádný poklad na světě bych se nevrátil na cestu, z které jsem odešel. Zvláště, když se spolu se zármutkem dívám nazpět, jak mí drazí přátelé zacházejí čím dál hlouběji "do světa", a odmítají šanci zažít útěchu, jistotu a radost plynoucích z mocného Božího poselství a zaslíbení věřícím.

V Bibli smíme číst, že to není dané ani jinou církví, ani skutky, ale pouze biblickou vírou, která je založena na bezmezné důvěře v Pána a Jeho Slovo, který může ospravedlnit ubohého a ztraceného hříšníka, kterému byl podán vzor k následování v osobě neobvykle starého Abraháma.

„Co však říká Písmo? ‚Abraham uvěřil Bohu, a to mu bylo počteno za spravedlnost.‘ Ten, kdo koná skutky, nedostává odplatu z milosti, ale z povinnosti. Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra.“ (Římanům 4:3-5)

"Všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši." (Římanům 3:23-24)

Po této zásadní duchovní změně jsem se cítil nevýslovně šťastným. A cítím se tak stále. Proto po ničem jiném netoužím, než aby mnoho dalších smělo poznat tuto radost. O to se modlím denně.

„Také vy jste byli mrtví ve vinách a hříších“ (Efezským 2:1). Každý z nás by získal při posledním soudu výrok - věčná smrt! Avšak zástupně za nás na kříži Golgoty, kde bychom správně měli sami viset, visel Pán Ježíš! Syn Soudce visel na kříži, z lásky k ubohým a ztraceným lidem. Zemřel, aby nás zachránil od věčné smrti, aby nás posvětil a oslavil navěky! Je to úžasné poselství o bezmezné lásce Boží k lidem - pro Tebe i pro mne - je centrem Evangelia, neobvyklé Knihy s neobvyklým příběhem. Jelikož jsem chtěl beze změny hlásat tuto úžasnou zvěst o vykoupení, vyvolení a životě věčném, stal jsem se kazatelem.

Jedině Kristus

Více, než 15 let jsem byl řeholníkem. Jiným by se to mohlo líbit, ale já tehdy nepoznal štěstí a pokoj. Neuměl jsem - ani dnes bych neuměl žít spokojeně bez silného přesvědčení, že mi byly hříchy odpuštěny a jsem Božím dítětem. Katolická církev mi nedala tu jistotu, ani když jsem byl knězem a řeholníkem. Řím mi nevysvětlil, že v té věci mi nezbude nic jiného, než Boží milosrdenství, a že ze strany člověka k Němu jde pouhá víra, cestu k ní je možno nalézt pouze v Písmu Svatém.

Na překvapivé životní cestě od kněze ke kazateli, kterou jsem se snažil na těchto stránkách napsat, mi bylo dáno nalézt tolik vytoužený pokoj. Dnes s nezměrnou vděčností a radostí vydávám svědectví, že jsem šťastným člověkem.

Celým srdcem se modlím každý den, aby mnozí z mých bývalých kolegů, s kterými jsem pracoval, stejně tak i ti, kdo čtou tato slova, nalezli pokoj, jistotu a radost v Ježíši Kristu.

Ano, je to možné. Nespoléhejte na tu či onu církev. Pouhou vírou se obraťte k Bohu, spoléhejte na Boží milosrdenství a důvěřujte tomu úžasnému a mocnému poselství, které je zapsáno na stranách mocné Knihy knih!

Pastor J. M. A. Hendriksen,
obrácený kněz

J. M. A. Hendriksen po mnoho let, od dob svého obrácení, sloužil Bohu jako pastor a učitel. Nyní jako důchodce nadále slouží misijně.

Adresa: J. M. A. Hendriksen, Schie 30, 8032 AA Zwolle, Holandia.