Duše kněze

Viděl jsem praxi katolicismu na třech kontinentech. Mnohokrát jsem jel spolu s kardinály v jejich luxusních limuzínách okolo švýcarské gardy, která hlídala papežské apartmány. Viděl jsem umírajícího papeže a byl při jeho pohřbu. Taktéž jsem byl při jmenování jeho nástupce. Byl jsem blízkým přítelem budoucího papeže Pia XI v době, kdy současný papež Benedikt XV jej jmenoval kardinálem a kladl mu na hlavu čepec, jak malému chlapci. Tehdy jsem směl držet dlouhý purpurový plášť nového kardinála. Plnil jsem kněžské povinnosti nejen v předepsaných farnostech, ale také v Nizozemí, na rozlehlých planinách afrických savan a na pobřeží Floridy.

Domov

Narodil jsem se v roce 1895 v Dublinu. Neměl jsem příjemné vzpomínky na dětství. Pamatuji si z té doby jen neustálý strach. Strach provázel každého věřícího, který byl vázán se svým knězem zpovědí, účastí na nedělní mši, zřeknutím se masa, postem, peklem, nebem, očistcem, smrtí a soudem rozhněvaného Boha.

Ve škole, v kostele, doma - Bible byla nedostupnou knihou. Neměli jsme dostatek peněz, abychom si koupili katolickou verzi, která byla o dost dražší, než Bible, kterou protestanti poskytovali zdarma. Neměli jsme odvahu jejich Bibli přijmout. O mé volbě stát se knězem ve velké míře rozhodoval strach, který mě vesměs tlačil do všeho, co se týkalo římskokatolického náboženství. Ucházel jsem se o přijetí do misionářské školy Mungret nedaleko Limericku, kde jsem nakonec byl přijat.

Řím

V semináři v Římě přicházely první pochybnosti a nejistota ohledně papežské verze křesťanství. Přemýšlel jsem například o tom: Jestliže Řím je jediným centrem pravdivé víry, proč jeho obyvatelé vykazují tak nízkou úroveň víry? Odkud se bere tolik ateismu, nenávisti a bezpráví? Římská společnost přede mnou neskryla žádné tajemství. Když jsme procházeli ulicemi, obcházely nás hloučky římských dětí. Zatímco mnoho kněží bylo verbováno k misii do Číny, Indie a Afriky s úkolem propagace papežství, tak tady v Římě, kde se zástupy tisíců kněží lenivě loudaly po Vatikánu, stěží našly mezi 400 římskými kostely nějaký volný oltář, kde by mohli vysluhovat mši. Ptal jsem se sebe: Katolická církev v současnosti má přes 300 milionů katolíků. Proč mají být tito věřící reprezentováni velkým množstvím kardinálů, přičemž jich jen z Itálie pochází dvě třetiny? 40 miliónů Italů bylo katolíky podle názvu, nikoliv podle srdce. Toho času například 20 miliónů amerických katolíků se ne vždy věrně účastnilo mše, ale zásobovali tučnými peněžními dary vatikánskou pokladnici. Přesto se mezi kardinály objevili pouze tři Američani, kteří ne vždy byli loajální vůči Římu, a ne vždy brali jeho výroky vážně. Směl jsem poznat intriky římského duchovenstva, které si především cenilo svůj vliv ve Vatikánu. Viděl jsem lačnění po oblíbenosti u papeže a poznal tak taktiky "nejvyšších důstojníků církve". Každý den jsem narážel na různé projevy chtíče, ambice papežských vůdců a jejich špinavé politiky. Viděl jsem Andělský hrad, což je Hadriánovo mauzoleum, kde byly na zdech otisky nohou jednoho z papežů zamknutého ve své vatikánské tvrzi, kde byl hlídán druhým papežem, který na něj uvalil kletbu.

Nastal den svěcení. Byla to výjimečně dlouhá ceremonie - nemohl jsem vyjít z údivu nad množstvím úkonů, které byly nade mnou vykonávány. To množství modliteb a zpěvů. Byly mi posvěceny prsty, abych mohl vysluhovat mši. Byly ovinuty lněným plátnem. Pomazali mi hlavu a také ji ovinuli lněnou bandáží. Poprvé jsem se dotkl zlatého kalichu, získal jsem závazek vyslýchání zpovědí, odpouštění hříchů, pomazání nemocných a pochovávání mrtvých. Poprvé jsem ochutnal víno z mešního kalicha, které podle katolické víry, bylo díky slov posvěcení přepodstatněno na Kristovu krev. Svěcení mi udělil kardinál Basilio Pomplio v bazilice svatého Jana lateránského.
Radost, kterou jsem poznal toho dne, zastínila jistá událost, které jsem byl svědkem během večera. Jeden z mých učenců se pomátl. Napětí vyvolané mechanickým opakováním nezměrného počtu modliteb a formulí častokráte vede k změně stavu vědomí a vede k jistým náboženským zážitkům.

Pamatuji si další z podobných incidentů. Během kněžské služby na Floridě jsem vedl čas od času kroužek pro mentálně opožděné děti v Gainesville. Jednoho dne ke mně přivedl ordinář čtrnáctiletou dívku, která se do změněného stavu vědomí dostala skrze opakování a recitaci „Zdrávas Maria“. Jejím úmyslem bylo opakovat každý den modlitbu stokrát, avšak aby se ujistila, že budou modlitby vyslyšeny, měla na svém kontě toho dne víc než tisíc dalších kol. Podle všeho ji některý z kněží při zpovědi zadal recitaci těchto „Zdrávasů“ za pokání.

Po třech a půl letech dlouhé služby v jižní Africe jsem byl pozván do Říma, abych pracoval ve Vatikánu. S postupem času mě přemáhaly pochybnosti tématu papežství. Pochybnosti týkající se katolické praxe, to co jsem viděl u mých kolegů kněží a beznadějné situaci v nápravě církve pod nadvládou papeže, mně znepokojovaly. Z duchovního, doktrinálního a osobního pohledu mě ničila vize římského papežství, které údajně bylo vyvoleno Bohem k nadvládě nad křesťanstvím. Byl jsem konfrontován s hořkou pravdou: Jestliže chci udržet svou křesťanskou víru, budu s tím muset úplně skončit.

Amerika

Z Říma jsem byl přesunut do Ameriky. V souvislosti s novým prostředím jsem se snažil ochránit před úplným rozčarováním tím, že budu pokorně pracovat na duchovních potřebách prostých lidí.

Chuť porážky se budu snažit nastínit příkladem. Jednoho dne jsem musel splnit neobyčejně smutný úkol: Posloužit mladému člověku, který byl odsouzen na smrt v elektrickém křesle. Bylo to ve Floridské státní věznici v Raiford na území farnosti. Chlapec pocházel z východu Spojených Států, byl narozen a vychováván v katolické rodině, chodil rovněž do katolické školy. Od malička jej učili všem katolickým praktikám, které jsou nezbytné pro život. Soud v Tampě jej odsoudil za spoluvinu v zabití prvního stupně, kdy napadl majitele restaurace a ten zemřel. Dělal jsem, co jsem mohl, abych jej připravil na „poslední cestu“. Udělil jsem mu všechno, co v takovém případě nabízí katolická církev, a díky čemuž se do něj má vlít Boží milost a síla. Ve chvíli, kdy tam byl bezvládný a mrtev, chvíli poté, co křeslem prošel smrtonosný proud, pomazal jeho čelo olejem, jak se má dělat během udělování svátosti „posledního pomazání“. Přesto všechno jsem si kladl otázku, proč jsem nedokázal dát hříšné a utrápené duši ubohého vězně skutečné potěšení.

Navštívil jsem jej v cele smrti a několikrát jsem mu žehnal znamením kříže k odpuštění hříchů. Posledního rána jsem se objevil u mříží spolu s celou výbavou liturgických předmětů k vysluhování mše. Postavil jsem vše na stůl vedle jeho cely. Oblékl si lesklý liturgický oděv a se vší snahou jsem začal „obětovat“ mši. Chudák, chodil ve vězení sem a tam a odpaloval jednu cigaretu za druhou. Odhodil cigaretu, aby přijal do úst oplatek svatého přijímání, který jsem mu podal přes mříže. Nic nepomáhalo. Uklidnila jej až injekce morfia, kterou mu vstříkl lékař deset minut před vykonáním rozsudku. Napadla mě myšlenka: jedna injekce dá dotyčnému větší úlevu, než mnou udělené svátosti, které přece mají upokojit tělo i duši. Mezitím jsme odešli na popraviště.

Ve chvíli, kdy proud procházel tělem toho muže, má ruka se pohnula odshora dolů ve znamení kříže a ústa šeptala latinskou formuli rozhřešení, ve snaze abych mohl jeho odcházející duši pomoci proudem odpouštějící milosti.

Ve chvíli, kdy byl proud přerušen a tělo bezvládně padlo, přišel jsem k němu, s olejem v dlaních. Poprosil jsem strážníka, aby sejmul z hlavy muže železnou pokrývku, a olejem používaným k poslednímu pomazání jsem mu pomazal čelo, které bylo ještě mokré od smrtelného potu. Poněvadž nebyl nikdo z příbuzných přítomen, požádal jsem o vydání jeho těla a pochoval jej v katolické části hřbitova – proti čemuž protestovali někteří pobožní farníci, kteří nechtěli, aby v sousedství jejich blízkých odpočíval dotyčný vrah. Připomněl jsem jim, že i Ježíš Kristus umíral mezi dvěma lotry.

Musím však učinit vyznání, že to, co mé posvěcené prsty nejpečlivěji vykonaly, stejně jak moc všech svátostí, cítil jsem, že jsem podvedl nešťastníka v jeho nejhorší hodině života. Byla to ve skutečnosti má vina, protože to co jsem mu poskytl, bylo plané. Navíc jsem dále musel poslouchat uznání od věřících, kteří mě chválili za vysluhované kněžské mise v blízkosti bídného hříšníka.

Všechny ty rituály katoličtí teologové vymysleli proto, aby zdůraznili své základní učení: že spasení je možno získat skrze skutky, vykonávané knězem. Milost spasení je podle katolické doktríny něčím, co se vlévá v lidské duše skrze speciálně navržené „soukolí“ sedmi svátostí.

A ty zase plní úlohu „kanálů“ vycházející z pokladnice milosti, na kterou má výlučný monopol římský papež. A na tom stojí celý systém katolické teologie – že duchovní mají svou magickou moc, skrze kterou vyvolají duchovní skutek. Činnost kněžských dlaní musí být v souladu s vírou organizace i její praxí. Ale takto to nechodí v království nebeském. Apoštol Pavel prohlašuje moc evangelia: „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ. ´“

Za Ježíšem

Pozbaven lidské útěchy a porozumění, jsem procházel trpkou cestou, která mě vedla od církve mého dětství a daleko od kněžství. Jediným mým mistrem a průvodcem byl Ježíš Kristus. Chytil jsem se jeho natáhnuté dlaně a kráčel za Ním.

Ve chvíli, kdy jsem se odtrhl od Říma, Pán Ježíš se mi ukázal jako můj Spasitel – skrze lekce Božího Slova. Uviděl jsem, jak vážné jsou bludy římského katolicismu. Od výšin kněžství jsem se snížil, padl na kolena, abych Bohu vyznal, že stejně jako ostatní lidé jsem hříšníkem a potřebuji spasení skrze Pána Ježíše Krista.

Na cestě, která mě vedla čím dál tím více od Říma, jsem se setkal s takovými, kteří kráčeli na opačnou stranu, jiné, kteří byli v jeho spárech a hlasitě opěvovali jeho falešnou chválu. Vzhlíželi k tomu, od čeho jsem se distancoval a náboženský systém, z kterého jsem byl rozčarován nejen jako jeho člen, ale jeho pracovník, se jim stal iluzí. To, že jsem odešel, by mnohému přišlo jako zrádcovství, ale pro mě to bylo vítězstvím. Neváhal jsem ani chvíli a nečekal, až se mnozí stanou skrze propagandu Říma hrdiny víry a budu muset z jejich rukou trpět pronásledování a útisk.

Po reakcích kardinála Newmana, Chestertona a mnoha dalších, mé obrácení nebylo útěkem z blázince, ale zkouškou duchovní vytrvalosti. Mezi spekulacemi římského dogmatismu a oblastí náboženského liberalismu jsem nalezl pravdu v Kristu. Neměl jsem pochybnosti, proč Kristus jasně potupil všechny církevní systémy typu římského papežství, i když se tehdy v Jeho době jednalo o židovskou „církev“.

Pro mě mezi papežskou církví a tím, co bez lítosti odsuzoval Kristus, byl rozdíl jen v názvu. Byla to přece organizace pontifikálních arcikněží, plna blahobytu, organizace krátkozrakých učených v Písmu a obílených farizeů. Byla to „církev“, která kladla těžká břemena lidem na ramena, a která ustanovovala množství předpisů týkajících se půstů a vnějších zvyků, podle kterého bylo jedení masa v určité dny hříchem, a který věnoval malou pozornost hříchu, který vychází denně z lidského srdce. Kdyby mi nebylo dáno následovat Krista v Jeho hlasitém, nelítostném tupení takové církve, věděl bych, že budu zajedno spolu s Ním ve svém tichém protestu, odkládaje svůj kněžský úřad.

Nad odstrašující „podmínky spásy“ arogantně ustanovené skrze papežství stavím prosté pozvání, které řekl Pán Ježíš Kristus, a které je zapsáno v evangeliu Matouše 11:28-30: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. (1 Janův 1:5-7)

Leo Lehmann, obrácený kněz

Ir Leo Lehmann obrátil se na začátku 20. století. Pracoval jako kazatel, evangelista a písař, po většinu času během 2. světové války, tak i po ní, pracoval v New Yorku v „Kristově misii“. K jeho nejznámějším knihám patří Out of the Labyrinth (Z labyrintu), porovnávající katolicismus s Biblí, stejně jako svědectví The Soul of the Priest (Duše kněze). Po mnoho let byl redaktorem časopisu The Converted Catholic Magazine (časopis obrácených katolíků). Mnoho jeho článků je aktuálních až do současnosti.