Kapitola 5. - MONSTRANCE - NÁDOBA NA KRISTA?

Miliony katolíků kladou velmi silný důraz na Eucharistii ve spojistosti s jejich vírou a praxí. O co více, katolická církev klade silný důraz na Eucharistii jako nástroj k evangelizaci nekatolíků. Středobod mše je založen na pravosti tzv. transsubstanciace, zázračném proměnění chleba a vína v pravé tělo a krev Ježíše. Je neoddiskutovatelné, že katolická církev přijímá a prosazuje přítomnost Ježíše Krista představujícího se v posvěcené oplatce. Dále prohlašují, že jedině vysvěcení katoličtí kněží mají moc k uskutečnění mystického úkonu transsubstanciace. K tomu dodávají, že ten, kdo přijímá oplatku, má Krista v sobě, protože snědl Ježíšovo tělo. Tato učení jsou základem a nezbytností pro toho, kdo se chce stát katolíkem podle katolické věrouky.

Zatímco katoličtí teologové tvrdí, že tyto myšlenky jsou podpořeny Písmem, Písma odhalují, že uctívání kousku chleba je jasným překroucením toho, co Bible učí. Ježíš dával instrukce svým učedníkům, aby přijímali chléb a víno jako vzpomínku na oběť, kterou by On dokončil a naplnil svou smrtí na kříži. Spasení musí být vždy pochopeno ve světle díla, které Ježíš dokončil na Kříži, nikoliv na bázi rituálu, který může být opakován znovu a znovu vybranou skupinou jedinců, kteří mají mystickou moc přivolat Jeho osobu do formy oplatky. Židům 10:1-4 nám říká, že opakované kněžské oběti nikdy nemůžou zbavit člověka hříchů, ale byly dříve přinášeny jako předobraz Ježíšovy kompletní a dokonalé oběti, která měla přijít. Oběti, která by nikdy nepotřebovala žádné opakování.

Je tedy zřejmé, že Eucharistický Kristus je tím Ježíšem, kterého představuje katolická církev. Jestliže toto učení je chybné, plynou z toho vážné důsledky.

Je třeba zmínit ještě další aspekt Eucharistického Krista. Nejen, že se tento Kristus nachází na oltáři v podobě chleba a vína, katolická církev také učí a prosazuje, že jeho zpřítomnění může být uschováno a uctíváno v nádobě zvané monstrance.

Nejeden odkaz k slovu monstrance může být nalezen v Bibli. Základní myšlenkou, že Bůh může být obsažen a vystavován v člověkem vyrobené nádobě přímo protiřečí Božímu Slovu:

Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama (Skutky apoštolů 17:24)

Vystavování Ježíše?

Živě si vybavuji čas, kdy jsem se poprvé setkal s termínem monstrance.

Během období, kdy jsem dělal výzkum k mé knize ‚Nové Víno a Babylónské Víno‘, dostal jsem nespočet brožůrek na téma Mariánských zjevení (nadpřirozených zjevení Panny Marie).

V jedné z těchto brožur jsem narazil na fotku zajímavého objektu zvaného monstrance. Nikdy dříve jsem jej neviděl. Vzhled této monstrance mě okamžitě upoutal mou pozornost – kříž, slunce a měsíc zdobící předmět s kulatým skleněným okénkem určeném k otvírání vnitřního prostoru, kde se nacházela oplatka.

Později jsem zjistil, že monstrance je základní součástí mše. Je to nádoba, která byla vynalezena katolickou církví k zobrazování posvěcené hostie jako předmět adorace a uctívání. Podle jednoho katolického zdroje je monstrance definována jako:

„Nádoba obvykle vytvořena ze zlata nebo vzácného kovu, který je užíván k vystavování Požehnané Svátosti. Nejdůležitější částí je kulaté sklíčko, skrze které lze vidět posvěcenou hostii. Okolo tohoto kulatého sklíčka jsou kovové sluneční zlaté ‚paprsky‘. Kříž zdobený touto nádobou stojí na podstavci a má kulatou základnu“

Katolický popis monstrance

Jestliže není žádná zmínka o monstranci v Bibli, co tedy katolící vyučují o jejím původu a jak došlo k tomu, že ji přijali a kde se to vzalo. Katolická encyklopedie vysvětluje, že nápad vytvořit monstranci začal na konci třináctého a začátkem čtrnácého století. Ta myšlenka „se hluboce zakořenila v populárním názoru, že zvláštní zásluhy a milosti se pojily se samotným vzhlížením na požehnanou svátost.“ Dále vysvětluje:

„Do takových extrémů šla tato myšlenka, že spatření hostie v okamžiku pozvedání, bylo považováno za nejdůležitější okamžik přítomnosti na mši.

V jistých kostelích ve Španělsku bylo plátno z černého sametu drženo za oltářem, aby ruce kněze a hostie byly z dálky snáze vidět. Mimojiné, tomu, kdo nesl kadidelnici, bylo přísně rozkázáno, že za žádných okolností nesmí dovolit, aby kouř z kadidla bránil pohledu na hostii.

Dále se dočítáme, že pokud umírající nebyl schopen kvůli zvracení nebo jinému důvodu přijmout svaté přijímání, požehnaná svátost byla přinesena, aby se mohl na ní dívat...

Pod vlivem této myšlenky se začala požehnaná svátost, když byla nesena v procesích, jež se stala běžnými po ustanovení svátku Těla a krve Páně v roce 1246, postupně nosit v průhledných nádobách, které vypadaly jako naše současné monstrance. Kromě toho se, zvláště v německých kostelích, vyvinul zvyk ponechávat požehnanou svátost neustále vystavenou... ve střední Evropě stále existuje mnoho takových případů.

Takto se, za částečné kontroly synodních vyhlášení, vyvinula praxe, dle které se jakékoliv události, dokonce i samotné mši, přidává na vážnosti tím, že se během ní vystaví nejsvětější svátost.“

Mělo by teď být jasné, že víra založena na tradici a nikoliv na Bibli, může otevřít dveře závažnému svodu takového druhu, před kterým Bible varuje a může lidi odvést od přijetí spasení. V této kapitole jsme viděli, jak lidská tradice vyvrcholila ve formaci monstrace bez biblického podnětu nebo základu v Písmech. Spíše se hostie vyvinula v objekt adorace a uctívání a došlo k sestavení plánu spásy, který je v protikladu s tím, co je v Písmu. Ačkoliv Bible vyučuje ospravedlnění skrze víru v Krista samotného, spása se nyní stala svátostní a založenou na účasti na rituálu. Biblická víra je nyní nahrazena pravidelným přijímáním svátosti, která má údajně mysticky odnímat hřích, ale nikdy nemůže dát člověku jistotu spasení.